Bill Jones - Stulená v objetí nevšedních příběhů
03.01.2010 | Říká si po chlapecku Bill, ovšem pokřtěná je Belindou. Pro většinu odborníků a posluchačů představuje nejvýraznější folkový talent Anglie, případně hlas roku 2000, nadšeně toho léta přivítaný na prestižním festivale WOMAD. Babička z ní chtěla mít klasicky vzdělanou klavíristku, ale mladá dáma to viděla jinak.
“Od mládí jsem navštěvovala hudební školy a dělala tam ze sebe šaška. S tím je ale konec, chci zpívat!.“ Svá alba staví na důvěryhodném hlase jednoduché čistoty, jemně alternativním uspořádání starých zažitých balad a osobitém vkladu čerstvosti. Když předloni v červenci s narozením druhého dítěte oznámila časově neurčenou mateřskou dovolenou, fanoušci ji obratem vzkázali: “Bill, chybíš nám, něco s tím sakra dělej.“
Narodila se a vyrostla na západě Anglie v rodině houslisty morris taneční kapely, jehož žena, napůl indického původu, milovala písně Buddy Hollyho. Rozhodně nepatří k dětem od mládí marinovaných v tradiční hudbě. Do svých dvaceti ji považovala za cosi určené pro staré lidi: „Nepřišlo mě, že bych se o ní měla zajímat, učit se jí.“ S otcem klidně odjela na folkový festival, po návratu si ale k nelibosti sousedů pořádně nahlas pouštěla electrohardcorový nářez amerických Nine Inch Nails.
Na klavír hraje od tří let. Slyšel jsem, že jste si už tehdy skladby upravovala podle sebe, zeptal jsem se Bill na festivale v německém Rudolstadtu, kde byla v roce 2004 za hvězdu. „Rodinné zkazky o tom vyprávějí, ale třeba to není pravda,“ odpověděla se smíchem. A nešlo náhodou o předzvěst toho co dnes děláte? Že si tradiční písničky upravujete po svém? „Víte, že mě to ani nenapadlo? Asi máte pravdu, že to ve mě už tehdy doutnalo.“
V sedmi letech si ke klavíru přibrala flétnu a v jedenácti ji poslali na studia klasiky. Prý má talent a někam to dotáhne. Udržte ale mladou holku zajímající se o popmusic a jazz na škole s tuhou disciplínou („Všude, v každé učebně, každé skulině od rána do večera samá klasika. Žádný zpěv, prostě děs a hrůza“). Tehdy ji učarovala Kate Bush, jejíž písničky si za klavírem zpívala od rána do večera. Zpaktovala acapella sbor peroucí se s Bohemia Rapsody od Queen a rozhodla se školu opustit. V Londýně, na kursech lidového umění si pak podala inzerát: zkušená klávesistka a flétnistka hledá místo v jakékoliv kapele. Ozvaly se jí holky z The Wide Wound. Vystupovaly dokonce dvakrát na rockovém festivale Glastonbury a vedla je kytaristka Sue „žijící v šeru svíček, vůni kadidel a ve večném pátrání po štěstí“.
To ony jsou zodpovědné za vaší přezdívku Bill? „Mě bylo dvacet, jim třicet a tak na mě volali, hej Baby Bill.“
S nimi jste začala hrát i na akordeon a konečně zpívat na veřejnosti? „Nic jiného mě nezbylo, často jsme hrávali unplugged a elektrické klávesy se k tomu nehodily. Koupila jsme si učebnici akordeonistky Karen Tweed a učila se ho zvládnou se zpěvem. Nakonec jsem od nich odešla.“
Proč, nelákala vás nezávislá popmusic? „Proboha to ne! Pořád dokola samé love songy? To ne, mám ráda balady, epické příběhy, plné zvratů a magických tragédií.“
Musí téct, jak se říká, v dobré anglické baladě potoky krve? „Ano, určitě. Krev a hodně boje.“
Folkování v duchu Kate Bush
Na to, že má vedle muzikantského nadání i vyjímečný hlas přišla Bill na universitě v Newcastlu, kde si v místní klubové scéně doplňovala folkové vzdělání. Knihovnu vzala útokem. Půjčovala si desky s Maddy Prior, Sandy Denny, Silly Sisters, Richardem Thompsonem, Martinem Carthym. Tušila, že jsou dobří, pořád ji ale bůhvíjakou vášní nenaplňovali, přestože podle svých slov tušila, že se uvnitř té hudby cosi zvláštního skrývá. Navštěvovala folkové kluby, účastnila se jamování a s houslistkou Sandrou Kerr, mimochodem bývalou dlouholetou spoluhráčkou Elizy Carthy, vytvořily příležitostné duo. Pochválit je přišla nejen hráčka na dudy Kathryn Tickell, ale i věhlasný Martin Carthy, jehož verzi písně Long John Moore zařadila na debutové album Turn To Me.
Na něco jste při poslechu folkrockerů ze 70. let přišla? „Že folk postrádá naléhavost a rytmus. Přece jenom jsem ovlivněná strukturami instrumentální hudby, baví mě jazz a od folku očekávám aktuálnost. Spíš jsem chtěla zpívat podle sebe než podle Maddy Prior nebo někoho jiného. Mám k těm lidem velký respekt, ale není to mé zpívání.“
Dobře, ale neříkejte, že k někomu alespoň trochu nevzhlížíte. „Ale ano, k June Tabor, ale mě spíš zajímá celková koncepce, rytmus ve spojení s instrumentací, takže vás možná trochu zklamu, protože mám hodně ráda spíš kapely jako například Capercaillie, Planxty, Dervish nebo Wolfstone.“
A když k tomu připočtu Nine Inch Nails nebo vaši další oblíbenou elektropartu Massive Atack, je zřejmé, že vás skutečně láká rytmus, navíc u všech jmenovaných kapel představuje právě rytmus, často rovnou techno, zásadní složku. Můžeme v tom spatřovat budoucnost folku? „O to nepochybujte. Podívejte se na kanadského houslistu Ashley MacIssaca, Martyna Bennetta nebo Jima Morayeho. Pro ně už je elektronika naprostou samozřejmostí.“
Zajímavý názor, zvlášť, když se sama Bill k takovému kroku dosud opatrně odvážila pouze v závěrečné skladbě A Jug Of This alba Turn To Me. Jinak všechny její tři dosavadní nahrávky mají převážně akusticky komorní, rytmicky se při zemi držící strukturu. Přemýšlí totiž o tradiční hudbě jako dnes už slavná Kate Rusby. Rovněž neautorské Bill poskytly zaprášené universitní zpěvníky prostor k sebevyjádření; poohlíží se v nich po starých melodiích a tráví čas jejich rozstříháváním a následným slepováním; roubuje na ně sebe samu s podtóny novodobého folkpopu. Svůj klavír, akordeon a flétny dobarvuje kytarami, houslemi a cellem hostujících muzikantů. S výběrem skladeb dokáže vždycky překvapit: na druhou desku Panchpuran zařadila irský dupák Blood&Gold Andy Irvina volně přecházející v Donovanem proslavenou protiválečnou píseň The Universal Soldier zapomenuté indiánské písničkářky Buffy Sainte-Marie, v jiné - William Taylor - slyšíme také mužské vokály ála Beach Boys, v osobité variaci na známou baladu Tam Lin vplouvá do melodie finské smyčcové kvarteto Timo Alakotila a ve vynikající The Hexham Lad se dokonce ozve dechová kapela odsekávající málem jak The Bollywood Brass Band.
Co je pro vás při výběru skladeb rozhodující. Atmosféra, prostor pro svéráznou úpravu, melodie, vzpomínky? „Tak to opravdu netuším. Snad melodie nebo pocit?. Fakt nevím, to se těžko vysvětluje, i když teď si uvědomuji, že v ní nesmím postrádat zajímavý, nevšední příběh.“
A zrcadlení vlastního přesvědčení, chce se dodat, když posloucháte Bill ve vznešeně hymnické písničce Carole King Goin´Back. Odhalí se v ní ve vší zranitelné kráse, sama za klavírem, kurážně zpívající o tom, že přemýšlet mladě nad starými věcmi přece není hřích.
Pro Bill Jones je charakteristické, jak dokáže měnit styly, udržet pohromadě staré písničky s tvorbou současných autorů – například Anny Hill nebo Pete Mortona. Zvážit, kdy přejít z baladického bolestínství k milostnému objetí, do něhož se stulí se vší bezbrannou upřímností.
Na třetí, nejsilnější a nejpropracovanější desce Two Year Winter přirovnávané k nejzásadnějším dílům nové generace – Anglicana od Elizy Carthy a Sweet England Jima Morayeho – její hlas zdynamičtěl, nabyl na naléhavosti. Souběžně s hudbou: průraznou, aranžérsky svůdnou směs hladivého cella, perkusivního šelestu, najazzlé trubky nebo po irsky rozparáděného akordeonu. Inklinuje k tradici bez poklonků, z chuti nevysychající potřeby přezpívat si ji po svém, neobvykleji. Srdcervoucí klavír a vpády smyčců zase znějí ozvěnou ranné tvorby Joni Mitchell nebo Kate Bush než čehokoliv z anglické folkové scény.
Obdobné je to s texty; píše-li je sama, i tehdy má snahu se přiblížit dobovým originálům a zároveň v nich zanechat zřetelný otisk doby i sebe. Dává přitom přednost osobitě viděné milostné tématice. „Nejsem nějaký historik a nezpívám písně, z nichž se dozvíte, jak někdo dřel v dole a jiný se toulal s puškou lesem,“ řekla Bill novinářům.
Písnička pro klidný let
Všechny převzaté, bez ohledu na to, kolik krutosti a bezútěšnosti se v nich odehrává, mají díky Bill Jones lemování ze soucítěnosti a optimistického řasení, v němž nechybí humorné zabarvení. Je až s podivem jak se tahle autorsky skromná holčina dokázala zařadit mezi nejcitlivější vykladače tvorby jiných. Kdo jiný snad dokáže vyjádřit nepochopitelnou bratrskou zlobu, jakousi analogii na arabsko-izraelský konflikt než ona v kontroverzním příběhu The Two Brothers; až tak, že dalece překoná originál Pete Mortona.
„Řekli mi, že sny umírají příliš brzo/že jsem ztratil svou cestu/a já ti na to odpovím, že stačí, že ze svého okna mohu vidět měsíc,“ zpívá Bill s americkou písničkářkou Anne Hills a skladbě Eamona Friela From My Window vdechne nový život. Poklonu ji složil Friel a k překvapení všech také japonská postpunková kapela Brahman přebírající Jonesové verzi se vším všudy, i s jejím hlasem. No a když From My Window zaslechli šéfové významné japonské letecké společnosti, rozhodli se jí pouštět během letu pasažérům.
Stále výrazněji do práce Bill proudí také irské vlivy. Naplno se jím například oddala v projektu The Faire Winds, společném hraní s Anne Hills a Aoife Clancy, jinak členkou newyorské irské skupiny The Cherish Ladies. Japonské turné strávila po boku úžasného akordeonisty Davida Munnellyho z irského hrabství Mayo a vyhledávaného kytaristy Gavina Ralstona.
Jak je to tedy s tím vaším irstvím? „Jednou jsem dělala workshop o anglické tradiční hudbě a najednou zjistila, ejhle, vždyť vlastně zpívám celou řadu irských a skotských lidovek. Vysvětlení ovšem není nijak složité. K jedné skladbě se často hlásí Angličané a Irové. Navzájem na sebe křičí, ne, to je přece naše písnička! Někdy je těžké přesně určit odkud ta či ona písnička pochází.“
Když je zpíváte, jakoby jste pocházela z Dublinu. „Máte pravdu, o anglickém folkovém zpěvu to moc není. Ano, zní to irsky, ale záleží na tom?.“
Ne, určitě nezáleží. Všechno spíš souvisí se svobodou, bez ní by se Bill Jones asi udusila. Proto raději spoléhá na sebe a svou rodinu. Alba si vydává na vlastní značce Brick Wall Music, manažéra ji dělá matka Felicita, řidiče a webmastera manžel, bratr se stará o publicitu a otec o zbytek. „Mám absolutní uměleckou svobodu. To já rozhoduji, co budu dělat, kdy co nahraji a vydám. Je to pro mě strašně důležité, to mi věřte Nikdo mě nemluví do výběru písní a nenutí ke kompromisům.“
Kdyby nedejbože ano, nemohli bychom se o ní dočíst: „Bill Jones obnovila naši víru v anglický folk. Je důvěryhodná a vlastně nepostradatelná.“
(2007)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
