Mercedes Peón - Dáma s tamburínou
03.01.2010 | Dohola ostříhaná zpěvačka a hráčka na dudy Mercedes Peón představuje zřejmě nejradikálnější osobnost galicijské tradiční hudby. Zosobňuje zjevení, mohutný hlas Galicie.
Ještě donedávna se na strastiplnou pouť do severošpanělské Galicie vydávali pouze křesťané. Návštěva hrobu apoštola sv. Jakuba v mohutné románské katedrále Santiago de Compostela je měla zbavit hříchů a na dlouhou dobu ochránit před jakýmkoliv pokušením. Dnes do Galicie jezdí i etnomuzikologové a hudebníci. Jedna z nejsvéráznějších evropských hudebních oáz pro ně totiž představuje doslova ráj, místo, kde před civilizačními chorobami, horami a oceánem chráněná, přežívá lidová hudba čistá jak duše poutníků na zpáteční cestě.
O svatojakubské pouti, mimochodem třetí nejvýznamější, hned po cestě do Říma a Jeruzaléma, mě před lety vypravovali členové skupiny Oysterband a doladili tak pocity provázející nadšení nad chieftainským albem Santiago; výstřelem z Aurory k braní útokem vzrůstající řady vynikajících desek a koncertů galicijských muzikantů.
Zřejmě nejznámější legenda ze svatojakubské pouti se odehrála v městečku Santa Domingo; cosi na způsob našeho Obušku s pytle ven, s tím rozdílem, že zlodějského hostinského nepotrestal Ladislav Pešek se svým kouzelným nástrojem, nýbrž vesničané. Opil a okradl totiž dva poutníky - otce ze synem - a ti se ráno museli dohodnout, kdo půjde na šibenici a kdo dál do katedrály Santiago de Compostela. Přednost dostal otec, ke kterému, když se vracel nazpět, promluvil ze šibenice stále živý syn; prý že ho zachránil svatý Jakub. Lidé to hned běželi říct místnímu soudci, pekoucímu si zrovna dvě kuřata; hodně ho prý rozesmáli. “Jistě, ten kluk žije, ale asi jako tyhle dvě pečínky,“ pravil a v ten moment frnk, a kuřata si to namířila do kostela. Od těch dob v kostele Santo Domingo de la Calzada stále chovají v kleci kohouta a slepičku.
Průvodci podobných historek na stovky ba tisíce kilometrů dlouhé pouti ( záleží odkud vycházíte ) do katedrály s pověstnou Branou slávy vysypou z rukávu ještě víc, ukáží vám staré kamenné horské noclehárny a kříže, stále fungující hostince, románské kapličky a starobylé kostely a dovedou až před katedrálu v Santiago de Compostela, odkud si na památku odnesete mušli; znamení vykonané pouti, zvané xacobeo. Na tu se věřící ubírají od 9. století, kdy byl v městečku Padron, nedaleko Santiaga objeven hrob apoštola Jakuba, syna Zebedova. Nikdo dodnes nevysvětlil, jak se z Jeruzaléma, kde ho Herodes Agrippa nechal setnout dostal až na sever Španělska; Karel Veliký, bojovník proti islamizaci Iberského poloostrova však tvrdil, že se mu zjevil ve snu s přáním, aby osvobodil jeho ostatky z moci pohanů; cestu mu prý ukáží hvězdy.
Dámy s tamburínou
Těžko říct, jestli má ječivý křik galicijských pandeiretas (zpěvaček s tamburínami) posluchače vystrašit nebo naopak povznést, v každém případě i pražská Akropole se mohla kdysi přesvědčit, že strhující umění skupiny Leilía má k nějakému běžnému hlasovému ševelení hodně daleko. V pracovních, svatebních a pohřebních prastarých písních pandeiretas se kloubí unisono dravost zpěvaček z finské skupiny Värttinä se světově proslulými bulharskými ženskými sbory. Galicijské tamburíny navíc lemují kovová chřastítka a šestice zpěvaček s nimi dokáže vyložené divy; rafinovanost některých úderových eskapád nelze místy v té rychlosti ani dešifrovat a společně se zpěvem dokáží zaplnit prostor k zalknutí.
Dámy s tamburínami má galicijská hudba v pomyslném erbu už hezkých pár století. V Galicii jsou považovány za ochránkyně starých tradic, chodícími zpěvníky; zatímco muži odcházeli do válek a emigrace, ženy zůstávaly doma, staraly se o děti, obdělávaly pole a udržovaly lidové zvyky. Zpívaly při všech příležitostech, ale nejposvátnější prý byla podvečerní siesta. „Víte, pandereita je nejstarší nástroj v galicijské hudbě a uslyšíte ho všude tam, kde se zpívá,“ řekla mi Mercedes Peon. Na evropskou scénu pandeiretas zatím cestu osamoceně prošlapávala šestičlenná Leilía. Na konci milénia se ale v Kristových létech nadechla k životnímu rozhodnutí zpěvačka, tanečnice a dudačka Mercedes Peón a pandeiretas se vcukuletu dostaly do řečí jako nikdy předtím.
Sběratelka od pobřeží Smrti
Mercedes Peón zosobňuje zjevení, nový hlas Galicie, jistotu, že tamní tradiční hudbu v šatníku moli rozhodně nesežerou. Je jiná, se vším hudebním rebelstvím, expresivitou a jinakostí; půvabná, štíhlá postava pouze v těsných kalhotách a vysokých botách, zakrývající na obálce fRoots nahotu tamburínou; žádný make-up, o’connorovsky holá hlavá, těžké stříbrné náušnice a zvláštní úsměv; a také převratné album Isué. 
Mercedes Peón má doma s galicijskou tradiční hudbou přes dva tisíce hodin nahrávek, s pandeiretas nejvíc. Pro televizi připravila okolo tři sta pořadů, každý z jiného regionu, organizovala festivaly, o galicjských ženách napsala knížku Raiceiras a nedávno se svým bratrem Henriquem založili dokonce vlastní label Disco Trompo a vydali album s lidovou hudbou v její nejčistší podobě; takové, jakou si tu lidé předávají z pokolení na pokolení a která se podle Mercedes s odchodem starých lidí na věčnost pomalu vytrácí.
„Když mi bylo třináct uslyšela jsem v jedné vesnici u Costa da Morte ( Pobřeží smrti) zpívat staré seňoras. Úplně mě to ohromilo, vyzařovalo z nich něco nepopsatelně magického. Od té doby jsem u sebe měla pořád magnetofon. Natáčela jsem všude, v maličkých vesničkách, na pobřeží, ve městech. Mluvila jsem s lidmi, vyptávala se, učila se zpívat postaru a snažila pochopit dávné zvyky a obyčeje. Byla jsem tím deset let doslova posedlá.“ Je přírodním samoukem, žádná konzervatoř ani jiná studia. Drží se sice tradiční hudby, ale zkoušela štěstí i ve folkových a rockových kapelách. Do popředí zájmu se dostala až s přátelstvím s Carlosem Núnězem a Xose Manuelem Budiňem - zatímco prvnímu z nich pomáhá orientovat se v tradiční hudbě a nabízí mu na stříbrném táce vyjímečné skladby, druhému rovnou šlape na paty : stala se hlasem jeho dvou alb. Oba slavní instrumentalisté přitom moc dobře vědí, že Mercedes je také značně zručnou dudačkou: “Jak já gaity v mládí nenáviděla ! Opravdu ! Současná galicijská hudba to jsou pro každého jen a jen gajty a mě to nudilo. Pak jsem ale v devatenácti potkala starého gaitera s dudami z 18. století, který mluvil a hrál po vzoru svých starobylých dud a všechno se změnilo. Natočila jsem si ho na video a napodobovala jeho prstoklad.“
Velkým pódiím se Mercedes Peón zpočátku spíš vyhýbala, vyhledávala hlavně festivaly tradičnějšího ražení, kam sólová pendeireta jako ona patřila spíš. Natáčení desek ji také nejprve moc nelákalo:“Necítila jsem potřebu přemýšlet o deskách. Bavila mě hlavně živá vystoupení.“
Pak ale v roce 2000 přišlo debutové album Isué a všechno bylo jinak.
Pohled do vlastního nitra
Pro někoho by se spojitost s rozsáhlým archívem, v podstatě badatelská činnost, mohly stát svazující; některé předsudky směrem k moderním úpravám bývají rovněž pro spoustu tradičně zaměřených hudebníků překážkou. Ne však pro Mercedes Peón:“Pouta s minulostí byla před třiceti lety zpřetrhána. Intonace, aranžmá a další věci čerpám ze starého folklóru, zároveň už ale vytvářím vlastní hudbu. Vychází z mých pocitů a nálad. Není to už tradiční lidová hudba Galicie, je to o zcela něčem jiném.“
Proto mohli do skladby Sombra E Luz vstoupit programátoři a elektrická kytara. A naopak pro křehoučkou Marabillu nechala v la coruňském kostele Santa Maria de Oza zhasnout všechna světla a o doprovod požádala pouze dávného přítele Xosé Loise Romera s akordeonem; prostorem se pak nese neohraničená představivost, cosi velmi očistného. Souvisí to i s pečlivým výběrem muzikantů, patřících ke galicijskému výkvětu, vnášejících na album přirozenou nestylizovanou energii, zvuky roztodivných nástrojů, dupot tradičních tanců jota a muineira a samozřejmě výskavý jekot pandeiretas; dnešek zastupují klávesy či baskytara.
Ať už jde o původní lidové písničky či nové kompozice, Mercedes je okysličila volností, a přitom si v nich ponechala dostatek prostoru k létání; prameny, ze kterých čerpá nepřekřikuje, nesnaží se je za každou cenu odklonit od původnosti. Zpěvaččina hledačská vášeň odkrývá na Issué i vzdálené paralely, například severoafrické rytmy, ženoucí úvodní strhující skladbu serpentýnama z kopce dolů; darbouka a djembé podtrhují i melodie z arabské tržnice, promíchané s klarinetem, bulharskými dudy a řezavým, sytým hlasem pandeirety Peón. Multikulturní smýšlení pro ni nepředstavuje nic nového, dost času strávila i po boku frontmana skupiny Mano Negra, až nepolapitelně rozlítaného Manu Chaoa.
„Když skládáš písničku, musíš se nejprve podívat do svého nitra. Uvnitř nalezneš co chceš sdělit a předat dál a vlastně tak vydáváš sebe samého.“
Veškeré počínání Mercedes Peón má blízko k symbolice na obalu alba Issué. Zdánlivě není nad čím přemýšlet, prostě Slunce obklopující Měsíc a Zemi; ve skutečnosti se má všechno jinak, daleko prostěji : jde o zářící rolničku z pandeireta; drobnou, zdánlivě nepatrnou, nicméně pro lidi z Galicie posvátnou věc.
Začínala jste jako folkloristka. Dnes hrajete vlastní hudbu. Co vás k takovému rozhodnutí přivedlo ?
„Potřeba mé duše, chtěla jsem světu ukázat, co v ní skrývám. Každý si totiž myslel, že jsem pouze učitelka, sběratelka, televizní dokumentaristka, tanečnice a zpěvačka na lidových slavnostech. Já chci ale víc.“
Dobře, ale nezapomínejte, že vaše vlastní hudba, přestože hluboce zakořeněná v tradici, má už moderní elektronický zvuk. Čemu dáváte přednost ?
„Nechci si vybírat. Mám ráda oba přístupy. Vždyť způsob jakým je hraji a jaké mám přitom pocity, to se přece nemění. Není to pro mne důležité. Jde o takovou hru s myšlenkami, hledání komunikace s publikem. Chci vidět jeho reakce.“
A co když se nedostaví ?
„To by mě samozřejmě mrzelo. Ale nejde o to být za každou cenu oblíbená. Chci být spíš autentická, pravdivá. Ani Picasso se přece nezajímal o to, zda jsou jeho obrazy úspěšné.“
Jak hodně se úspěchy galicijské hudby z posledních let podepsaly na ní samotné ?
„Zvedlo jí to sebevědomí, dodalo kulturní hrdosti. Například jedna z mých galicijsky zpívaných písní pronikla do americké hitparády, dokonce až na čtvrté místo. Věřte mi, že když se to dozvěděli v Galicii, byli na to patřičně pyšní.“
Myslíte si, že se generálovi Frankovi podařilo galicijskou hudbu oddělit od její historie ?
„Ne. Frankův vliv byl malý, vždyť v Galicii dodnes mluví sedmdesát procent lidí galicijsky. To globalizace je daleko horší, ta funkci staré kultury často nepovažuje za dost důležitou.“
Souhlasíte s tím, jak galicijskou hudbu všichni spojují s keltskou ?
„Ono je to trochu komplikovanější, ale část keltské krve v sobě zapřít nemůžeme. Nejhlouběji to vnímáte na venkově, v jeho společenském uspořádání, architektuře, místních zvycích. Ano, tam nepochybně v nás cosi keltského zbylo. Ale v hudbě ? To už si nemyslím. Spíš než s irskou bych galicijskou hudbu srovnávala s africkou, protože u nás máme hodně podobné rytmy. Ale jinak mám docela ráda myšlenku spojovat všeobecně keltskou hudbu dohromady. Myslím, že jde o krásnou příležitost přiblížit k sobě různé národy.“
Nicméně nějaké paralely mezi irskou a galicijskou hudbou ale přece existují ?
„Určitě. Třeba v některých tancích. Nebo si vezměte bodhran, ten lze přece přirovnat k naší pandereita. Říká se, že na bodhran se paličkou začalo v Irsku hrát až ve 40. letech. Do té doby stačily, stejně jako v Galicii, ruce.“
Vraťme se ještě k příbuznosti s africkou hudbou. V čem spočívá ?
„V rytmech, v modulaci hlasů zpěváků. V berberské kultuře například existují zpěvačky doprovázející se rovněž na tamburíny a mající stejnou funkci jako naše pandereitas. A také vám musím říct, že jsem kdysi hrála v Glasgowě na jednom festivalu organizovaném kapelou Capercaillie, která si tam sezvala spoustu zajímavých hostů. A když jsem začala zpívat jednu starou galicijskou píseň, doprovázeli mě bubeníci z Etiopie. Neměli přitom žádný problém sledovat můj rytmus. Ihned ho vycítili. Proto pro mne může něco znít galicijsky a jiný v tom uslyší Afriku.“
(2001)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
