Alan Stivell - Harfeník ze Země pochodujících kamenů
03.01.2010 | Jsou rána, z jejichž kocoviny vyplývá cosi přelomového; drtivě jasné přesvědčení, že předešlý večer naplněný ‘nešťastným štěstím, krásným mrazením, kdy se dotýkáte lemu nekonečna’ nadobro některé věci změnil. Kupříkladu májové ráno dvaasedmdesátého roku, kdy dlouhovlasatý harfeník Alan Stivell v samém srdci nepřítele, v pařížské Olympii, triumfoval s bretaňskými písněmi. Nebylo pochyb, evropskému folkrockovému řetězu přibyl další článek: zrodil se keltský rock
V 7O. letech pak Alan Stivell bretaňskou a keltskou hudbu představil po celé zeměkouli, dostal ji do hitparád a stal se zodpovědným za nové folkrockové myšlení, spoluurčil pravidla platící bez omezení dodnes. Však také, dáte-li se z někým z Bretaně nebo kdo se v ní vyzná do řeči, nezaváhá ani na okamžik. Šéf Bratrstva Keltů, Tomáš Křivánek mě například řekl: “Víte, Bretaňci si Stivella nesmírně váží. Vědí, že kdyby ho nebylo, tak by bretaňská hudba žila běžným životem jakým žila před ním a bude žít po něm.“
Zmrzlá armáda na špacíru
„Kamkoliv do Bretaně přijedete, skrz hudbu, kulturu, jazyk a samozřejmě přírodní scenérii pocítíte, že jste se ocitli ve zcela jiné zemi. Drtivá většina obyvatel vám také rovnou dá na srozuměnou, jak s Francouzi nemají rozhodně nic společného,“ napsala bretaňská aktivistka Anna-Vari Chapelain. V nejednom průvodci po Francii se pak dočtete, že ‘k Pařížanům jsou Bretaňci podezíraví, zato neokázale pohostinní vůči ostatním’. Ne, že by obyvatelé Armorického poloostrova nemohli Francouzům dnes a denně přijít na jméno, nicméně od 15. století, kdy se vévodkyně Anna Bretaňská postupně provdala za francouzské krále Karla VIII. a Ludvíka XII. a Bretaň připadla Paříži, protrpěli si obyvatelé Dálného západu Evropy pod jejím jhem své. Pro zbytek Francie na dlouhá století jakoby ani neexistovali. Ztratili nárok na svůj jazyk, keltskou identitu a ještě v 80. letech představovala Bretaň nejchudší a nejzaostalejší francouzský region, žijící na druhou stranu hrdým životem vnitřně nepokořeného psance, extrémně ctícího nadevše vlastní tisíciletou kulturu; když sem pak potupně přijížděly první davy turistů, aby poblíž rybářské vesničky Carnac oněměli v úžasu nad megalitickým tajemnem bezmála šesti tisíc vztyčených menhirů, přišla jim na rozdíl od Bretaňců ona izolace málem jako zázrak: jakoby se tu totiž zastavil čas, civilizací nerozparcelované území, odnepaměti hluboce spřízněné s Bohem, nabízelo neudusanou přírodu s atmosférou jinde málokde spatřené sousedské pospolitosti, lpící na zvycích prapředků.
Před pěti tisíciletou tajemností Carnacu, ale i polem Kermario s menhirem-obrem Manio, se Bretaňci sklánějí dodnes, věřící i legendě, o 594 menhirech z Kerlescanu dávajících se jednou za rok, uprostřed noci na pochod; odtud název Zmrzlá armáda. Dnes se sklání před Alanem Stivellem.
Stradivari keltské harfy
S Alanem Stivellem jsme se potkali v roce 2000 v Belgii a na mou otázku, proč zrovna on, hudebník povstalý z neznámé regionální tradiční hudby, za zády s tehdy už slavnými irskými kapelami, získal v 7O. letech tak velkou popularitu s bretaňskou tradiční hudbou, se Stivell usmál a řekl: “Myslím, že to bude tou harfou. Mládež na ní koukala, jak na zjevení, vždyť ještě nikdy nic takového v rockové hudbě neslyšela.“
Dost možná; nebo se na povrch mládežnické prapaměti po dlouhých staletích probojoval pocit čehosi blízkého, vždyť harfa představuje v keltském světě symbol symbolů; pro Bretaňce obzvlášť srdeční: keltští bardové už navždy budou zosobňovat hrdost vzdělanců stavějících se nad urozenou šlechtou a dobyvateli, starobylou moudrost předávanou v dědickém stavu z pokolení na pokolení; ať už v podobě vyprávění nebo epických písní za doprovodu harfy, vždy se smyslem pro kronikářské uchování dějinných událostí. Těmto privilegovaným pěvcům nemohli přijít na jméno hlavně okupanští Angličané, ničící harfu na potkání jak v Irsku tak ve Skotsku; o Oliveru Cromwellovi se dokonce tvrdilo, že ho zvuk harfy dokáže znepříčetnit. Bretoňská knížata si na něj naopak potrpěla, nicméně jen do doby, než došlo ke sloučení s Francií, pak její lahodný zvuk v rámci dvorské módy nahradilo cembalo.
V podzámčí na harfu ale nikdy nezapomněli. V její znovuuvedení na výsluní a vzkříšení nenávratně mizejících tradic věřil i bretaňský úředník Jord Cochevelou, desetiletí trpělivě skládající střípek po střípku, aby se 28. listopadu 1953 pod prsty jeho devítiletého syna Alana mohla po čtyři sta letém odmlčení znovu ozvat zrekonstruovaná bretaňská harfa neboli telenn.
Původně chtěl Stivell starší postavit ryze bretaňskou harfu, ale pak z nedostatku informací přistoupil na skutečnost, že Betaňci kdysi žili na jedné pevnině s Iry a Skoty a tak jeho harfa vznikla souhrnem mnoha poznatků keltské bardské tradice.
Josefu Rauvolfovi o svých pocitech na počátku 9O. let v Praze Alan Stivell řekl: “Ten zvuk byl něco fantastického, jakoby se rozeznělo zlato. Jsem přesvědčený, že otec chtěl, aby tato první harfa zněla dokonale. Jako by byl Stradivari keltské harfy. Aby lidé, kteří ji uslyší, byli unešeni jejím zvukem a hudbou, která se na ní hraje. Já sám jsem si díky harfě zamiloval všechno co se týká keltské kultury.“
Pro mladého, ke keltskému romantismu inklinujícího teenagera, vzrušeného příběhy Arturových rytířů, nově rozezvučená harfa představovala i počátek obrození bretaňské kultury, ve které se svým otcem hluboce věřili. Udělal proto co mohl: opustil klavír, začal studovat tradiční hudbu, v Glasgowě vstoupil do učení ke skotským dudákům, přihlásil se na katedru keltských jazyků v Rennes a v jedenácti mezitím stál s harfou na podiu pařížské Olympie.
Donekonečna čerstvý pramen
Věcem hrálo do noty, že všude kolem právě probíhala mohutná hudební revoluce: politizující Joan Baez, elektrifikovaný Bob Dylan, sanfranciské květinové kapely, všehoschopní Beatles, první alba Fairport Convention. Pro vnímavého Cocheveloua doslova atmosféra k nevydržení. „Bylo to v 6O. letech, kdy jsem poprvé zaslechl zvuky z ciziny - ty věci jako Beatles, americké folkaře a nakonec Boba Dylana. Tehdy jsem si uvědomil, že mladé Bretaňce přesvědčím, že i jejich folková muzika stojí za poslech,, vzpomínal Alan Cochevelou, dodávajíc roce 1966 sílu svému přesvědčení i novým jménem: Stivell, po našem Pramen. Po klubech sice ještě hrával Dylana a anglické lidovky, ale harfa a bretonština měla stále víc navrch. Nepochyboval ani o svém pankeltství: “Lidem přišlo neobvyklé, když jsem hrál písně z Bretaně, Irska, Skotska a Walesu, ale mě bylo jasné, že všechny pocházejí z jedné společné kultury.“
Stivellova harfenická hra vycházela zpočátku z klasické hudby; skladeb pro keltskou harfu se s otcem totiž v Bretani nedohledali. Pak ale u něho převládly stejné pocity jako při její stavbě: po inspiraci sáhl po melodiích do Irska a Skotska. „Začal jsem experimentovat - tušil jsem totiž, že to o co jde Dylanovi a Fairport Convention lze uskutečnit i v keltské hudbě.“
V roce 1968 ho to přivedlo až do role předskokana slavných britských Moody Blues, jímž se svou harfou v londýnském sále královny Elizabeth nemohl samozřejmě konkurovat, za to si ho všichni zapamatovali; doma už ho ale znali všichni.
Debutové album Reflets z roku 1970 upřednostňovalo spíš harfenickou jemnost; vánek se strunami prohání i během irského jigu přepracovaného do Suite Irlandaise.
Na obalu Reflects u moře klečí, v rukách harfu; album Reneaissance Of The Celtic Harp se šumením moře otevírá. Poprvé ho představil na festivalu Interceltique de Lorient, aby s ním až do dnešních dnů stále a stále dokazoval nenahraditelnost strunného chvění keltské harfy, samojediné, rockově nerozdováděné, ve skladbě Eliz Iza vznešeně podmílané smyčci se sborem, v rozsáhlé kompozici Gaeltacht už ovšem povzbuzené píšťalami, dudami, bodhranem i indickými tably.
Chodit kolem folkrockerů a nezadat si s nimi bylo ovšem nad síly i harfeníka Stivella. V kapele Bagad Bleimor se zkamarádil s kytaristou Dan Ar Brazem a spolu se zpěvákem Gabrielem Yacoubem a houslistou René Werneerem spustil svůj famózní keltský rock - ’nejoriginálnější spojení rocku a tradiční hudby, jakého se kdy komu podařilo dosáhnout’ dočetl se tehdy v zahraničním tisku Jiří Černý, informující našince o Stivellovi ve čtyřiasedmdesátém v Melodii jako první.
Záznam pařížského koncertu - l’Olympia - potom v roce 1972 nadobro a s trvalými následky zlomil srdce miliónům fanoušků keltského folkrocku.
Zvlášť, když nezapomenutelné - a Stivellem dodnes hrané - z lidovek vykvetlé skladby The Foggy Dew, Tri Martolod nebo Suite Sudarmoricaine následovalo přelomové, ostře rockové album Chemins de Terre; věčné jak menhiry v Carnacu, k neunesení krásné a donekonečna vzorové.
Skladby Susy Mac Guire, Ian Morrison Reel či An Dro Nevez pak byly slavnostně přeneseny do síně folkrockové slávy, zároveň se zbytky hraničních závor mezi Iry, Skoty, Bretaňci, ale i Angličany. Ty Alan Stivell navždy zrušil.
Stejně tak jednoznačnost svého počínání : na následující ryze akustické desce E Langonned mají navrch znovu tradiční nástroje a směs bretaňsko irských skladeb; po rocku ani památky. Vrací se k němu na Before Landing, kam si vedle fairportovského houslisty Dave Swarbricka zve i hráče na indický sitar a bubínky tabla.
Keltská symfonie
8O.léta zastihla keltskou a vůbec folkrockovou hudbu v těžké krizi, ze které se horko těžko lízal i Stivell, jehož nová alba přestala zkrátka jiskřit. Za to ho pro sebe objevili jiní: ze 
skladby Ys ( album Renaissance Of The Celtic Harp) si vyznavači stylu new age učinili málem hudební manifest; kupodivu se tomu ani nebránil, sláva Symphonie Celtique z děvětasedmdesátého roku už byla totiž zapomenuta, i když se tento zážitek s velkým symfonickým orchestrem a sborem z mysli jen tak vytěsnit nedá. Desky sice Stivell vydával, ale začaly se jedna druhé moc podobat. Dával o sobě vědět raději častými koncerty a v březnu dvaosmdesátého se zčistajasna objevil i v Praze. S houslistou Patrice Querrym a kytaristou Bernardem Coutelanem dlouze improvizovali na irské jigy a unešené přítomné potěšili vzpomínkami na perlivá léta: nechyběly tudíž Ian Morrisson Reel ani Tri Martolod. Přijel k nám také hned po revoluci: s Českým srdcem a Dobrohoštěm oslavit v pražské Lucerně Keltské vánoce 1991.
Pro časopis Reflex tehdy na adresu Českého srdce prohlásil: “Za svůj život jsem zažil pouze dva podobné koncerty, jako byl tento v Praze. Měl jsem dobrý pocit. Jak z publika, tak z hudebníků. Rád bych je znovu potkal a udělal s nimi něco podobného. Chtěl bych s nimi připravit turné po Evropě.“
A tak se stalo. Co tomu ale předcházelo, zeptal jsem kytaristy a zpěváka Michala Šenbauera. „S Alanem jsme poprvé potkali v Rennes. Vystavoval tu tehdy malíř českého původu Reon Argondian, jinak Jan Zahradník, u kterého jsme strávili jedno z nejrušnějších období našeho pobytu v Bretani. Přál si abychom zahráli na jeho vernisáži, kam už mezitím pozval i Alana s harfou. A tomu se k našemu překvapení Bohemian Heart líbili ! Dokonce nás přirovnával k U2 ! Využili jsme hned situace a pozvali ho Lucerny na Keltské vánoce. Přijel, aniž by si nárokoval honorář a v časopise Reflex koncert hodně vychválil.“
A pak se s Českým Srdcem na čas rozloučili. On později učinkoval na jejich albu Srdce z Avalonu, oni se mu koncem třiadevadesátého odvděčili prací na Again, rockově a chytlavě vyšperkované kolekci předělávek starých hitů; spolu se Shane MacGowanem, Kate Bush, Davy Spillanem, Dan Ar Brazem aj.
A vaše společné turné se Stivellem ? „V Bretani jsme natáčeli klip k albu Srdce z Avalonu a Alan nás přitom požádal o spolupráci při natáčení videa ke dvěma skladbám z Again, na kterých jsme s Karlem Holasem hráli. Produkci se výsledek zalíbil a protože se v ten čas připravovalo Alanovo dosud největší evropské turné, nabídka skončila naším dvouletým koncertováním s Alanem.“
Stivellova udička Again na novou generaci posluchačů zabrala a tak po dvou letech hodil další: Brian Boru (název unikátní harfy ze 13. století uložené v dublinské Trinity College ). Z nevyrovnaného, až příliš chtěného alba tu vyčnívalo několik světlých, stivellovsky čerstvých okamžiků, jejichž nápřah do budoucna provokoval: ‘totálně neomluvitelný hřích’ rozčílil jsem se v R&P, zamračený nad Stivellovým hip-hopem a vykročením směrem k taneční scéně ve skladbě Let The Plinn, nevnímající klubající se novum, předzvěst nové keltské doby, rozprostřené už dávno předtím na prvotině kapely Mouth Music. Jakoby jsme - bylo nás víc - všichni čekali na klony melodicky vtahující, klasicky vystavěné stivellovské úvodní písně Brian Boru, duetu s Máire Breatnach, zkrátka na Stivella ‘postaru’ a nechali si přitom ujíždět vlak.
„Myslím si, že existuje prostor pro cosi jako bretaňské taneční kluby, kde se vám dostane rocku, hip hopu, něco house music a potom možná i trochu bretaňského tradičního tance gavotu. Domnívám se, že pro mladé lidi vracející se zpět ke svým kořenům nemůže být nic lepšího. Nezapomínejte ale, že žijeme ve 20. století a tahle hudba je živoucí silou. Nyní je to na nás, abychom pro ni nalezli nový, moderní výra,“ vysvětlil mě Stivell.
A proto spojujete keltskou tradici s moderní taneční hudbou? „Už odmalička jsem byl hrozně zvědavý a přál si vytvářet novou hudbu. ‘Oženit’ keltské písně s něčím jiným. Existuje pro to nesmírná škála možností, protože nezapomeňte, že keltská hudba je velmi rozmanitá a vstřícná a já mám tudíž bohatý výběr, mohu donekonečna zkoušet stále nová spojení, ať už s rockem, popem nebo taneční scénou. Všude dokola se rozkládá svět a já jsem prostě Bretaněc, co zkouší mixovat keltskou hudbu se svým okolím.“
A máte nějaké své vysvětlení, proč je hudba z Bretaně, Irska, Skotska či Galicie tak populární po celém světě ? „Na to se mě ptají pořád a aniž bych se chtěl této otázce vyhýbat, vždycky odpovím stejně - že je to fakt značně obtížné vysvětlit. Předně si myslím, že keltská hudba má v sobě něco nenahmatatelně specifického. Neoplývá takovou rytmickou exotikou jako třeba hudba z Afriky, ale i tak lidi přitahuje čímsi pro ně originálním. Je daleko jednoduší a přímější než hudba, kterou obvykle slýcháváte z rádia a to i tehdy, když na sebe bere popovou podobu. Má v sobě zvláštní kouzlo nutící posluchače ji daleko víc prožívat. Někdy jsme schopni v hudbě rozpoznat hranice mezi Západem a Východem, a to především v Evropě, ale uvědomujete si, že v keltské hudbě se skrývají čínské, africké, arabské či indické vlivy ? To je přeci něco neuvěřitelného.“!
Světoobčan Stivell
„Především se považuji za občana zeměkoule, pak teprve ze Bretaňce,“ prohlásil Stivell o globálním albu 1 Douar - Jeden svět, svém dosud nejdobrodružnějším - “1 Douar odhaluje moji touhu, vstřebané vlivy, i setkání s velkými umělci dnešní doby.“ Zároveň dokázal, že uprostřed jeho rodné hudby se může stejnou měrou svobodně uplatnit zpěvák ze západní Afriky i irský dudák. Na některé momenty alba lze ovšem nahlížet i z jiného úhlu: když se do sebe ve skladbě A United Earth vpletou struny dvou harf - bretaňské a západoafrické kory - dochází zároveň k setkání dvou vzdálených bardských profesí: griotské západoafrické - trvající nepřetržitě po celá staletí a keltské - vymřelé, zapomenuté.
Členové malijských a gambijských griotských rodů nosí v hlavách kroniky vyprávěné písněmi, při kterých se doprovázejí na jednadvacetistrunnou harfu kora; po Mali a Gambii šíří zprávy a přesvědčují lidi, aby spolu vycházeli; jsou synonymem vzdělanosti a starobylé kultury, kterou spolu se svým hudebním umem čerpají během několikaletého náročného ústního studia, plného prazvláštních rituálů; vždyť o koře se mluví i v souvislosti s džiny, škodolibými duchy, kteří dokážou způsobit, že se člověk do kory dokáže zbláznit.
Keltští bardští pěvci se od nich příliš nelišili: i oni, zbaveni vojenské povinnosti, prošli v područí druidských přikázání, bezmála dvacetiletou přípravou a cvičením v předávání národních dějin převážně hudební formou; doprovázeli se na harfu ( později na sedmi strunou smyčcovou chrottu ) a ačkoliv se to podle věčně odstrkovaného asterixovského barda Trubadixe nezdá, neobešla se bez nich žádná společenská událost.
Na 1 Douar se harfeník Stivell spojil se senegalským zpěvákem Youssou N’Dourem, producentsky vedený Afrokelty, Simonem Emmersonem a Martinem Russellem; ale také s alžírským zpěvákem Khaledem nebo anglickou písničkářkou Ashley Maher. Zbytek alba za těmito znamenitými stivellovskými pokusy zaostává a strhává ho bohužel do průměru. Při vší úctě k příspěvkům Johna Calea, Jima Kerra ze Simple Minds nebo Paddy Moloneyho, jakoby by u nich najednou ve srovnání s jiskřivým afrokeltstvím začal padat pověstný hnací řemen, chybí pocit nalézání a překvapení, zničehonic jsme totiž nazpět v obyčejném keltském folkrocku.
Stivell sám zdá se být ovšem ve vyjímečné formě, hlasové i hráčské. Struny jeho harfy v pospolité hostitelské atmosféře náherně ladí s korou, darboukou i žhavými rytmy, neztrácejí se ani v přívalu elektroniky a většina duet s ostatními zpěváky má v sobě ohromný náboj.
1 Douar stvrzuje domněnku, jakoby vyrostl ze dvojího dřeva: čím blíž ke středu letokruhů, tím v něm dřímá touha být Keltem, směrem k povrchu pak zvědavost a pokusnictví, dovedené tentokrát do nečekaných výšin. Zřejmě si vzal k srdci povzdechnutí spisovatele Ivana Diviše :“Největší neštěstí lidí je nezajímat se v podstatě o nic - kde žijí, proč, kde jsme se to ocitli, proč tu jsme. Takoví čtou jen noviny“.
Nacionalismus s mírou
Zvuk Stivellových alb v 9O. letech zesoučasněl, získal na intenzitě, nezůstaly mu utajeny možnosti programování ani dusot drum’n’bass. Dokázal ho ovšem bez zásadnějších ústupků sladit s hudebním náboženstvím, které vyznává. Stal se respektovanou, i když už ne ústřední osobností ‘keltské říše’.
Na koncertech v roce 2000, s trojicí spoluhráčů a bez samplů, to člověku nepřišlo, za to doma to bylo jasné: v soudržnosti a vyváženosti představuje Back To Breizh nejlepší Stivellovo album za posledních deset let a mohl si někdo - například Julian May v magazínu Songlines - stokrát namítat, že podobný ‘sound’ je passé. May měl nepochybně pravdu, nic nového pod sluncem, copak je ovšem nutné se neustále potýkat s novátorstvím, hledačstvím, tápáním ve tmách ? Copak nelze vyžít z pouhé jistoty, že konkrétně u Stivella nacházíme vše na stejném místě ? Sršící energii, svaté nadšení pro věc, nevyždímané melodie, houf elektroniky, akustické nástroje, harfu, dudy, nezaměnitelný hlas; prostě jistoty zdravého života.
A Stivellův tentokrát řízněji a naježeněji nakopnutý nacionalismus? No, z některých závěrů se Francouzi možná osypali: „Musíte si myslet, že jsme hloupí, když mluvíme bretonštinou / musíte si myslet, že jsme hrubější než Inuité a nebezpečnější než Tibeťané / máte rádi vodu a vzduch, my ale milujeme svobodu / jsme pro vás vzdálenější než Quebečané / v Paříži námi stále pohrdají, i když mají rádi naši kulturu,“ zpívá se také na albu.
Ovšem není to poprvé ani naposled, co se hrdý Bretaněc navezl do svého souseda a ten se mu zanedlouho odvděčil nadšeným koncertním přijetím v centru všeho zla, v Paříži.
„Zdá se mi, že některé texty z Back To Breizh vašeho souseda tentokrát moc nepotěší,“ pověděl jsem mu, aniž by mě došlo, že s námi v místnosti seděl náš francouzský kolega. „Já proti Francouzům samozřejmě nic nemám,“ obrátil se Stivell se smíchem nejprve na něho. „Navíc mě horlivé vlastenectví vadí. Chtěl jsem pouze říct, že svět bez Bretaně nemůže existovat. Víte, já si myslím, že svět je pouze dodatkem Anglie, Brazílie, Ruska, Francie a když byste vypustili Bretaň, pak by svět přestal být světem. To co je především potřeba především udělat, je udržovat naše kultury. Zastavit války a nebýt jeden proti druhému. Zdravý nacionalismu by neměl nikdy přerůst v nesnášenlivost s cílem ubližovat. K tomu, abychom nezabíjeli jiné kultury, je proto potřeba se navzájem respektovat.“
(2000)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
