El Gusto - Sejdeme se v Marseille
04.03.2013 | Analogie s Buena Vistou je na místě: tak jako si po dlouhých desetiletích padli do náruče kubánští muzikanští důchodci, totéž se událo nedávno v Alžíru.
Sedí i posloupnost: na samém začátku byla náhoda, následovaná nezměrným úsilím veterány najít a přemluvit k návratu, to vše završeno koncerty, alby a úspěšným filmem. Ten alžírský nese název El Gusto (The Good Mood). Odkrývá historii stylu chaabi a připomíná časy, kdy ho společně hráli arabští a židovští muzikanti než je v roce 1962 rozprášily represe spojené s vyhlášením nezávislosti Alžírska, nicméně ústřední téma filmu představuje hlavně zachycení jejich opětovného setkání.
Že se tak mohlo po půl století stát, zařídila na samém začátku teprve třiadvacetiletá Safinez Bousbia, Alžířanka žijící v Irsku, ponejprv studentka architektury, nakonec z vůle okolností hudební producentka a filmová režisérka. Stálo jí to osm let života, poničené zdraví (žaludeční vředy, zápal plic, rakovina prsu) a veškerý majetek, včetně zděděného stáda osmdesáti koz.
Úspěch filmu, fantasticky přijaté koncerty čtyřicetičlenného orchestru a znovuoživený příběh vzniku chaabi ale veškeré strasti smazaly. „Kdyby se to nepovedlo, jako bych ta léta vzala a narvala do popelnice.“
Když jste na dně, napište Damonu Albarnovi
Do Casbah - proslulé čtvrti města Alžíru – se Safinez na podzim roku 2003 vydala s přítelem jen na turistickou otočku, chtěla mu ukázat kde se narodila. Sama si nemohla nic pamatovat, rodiče ji odsud odvezli do Francie v osmi měsících, takže si na žádného průvodce hrát nemohla. Vstoupili do malého krámku s ručně malovanými zrcadly a na prvním pohled jí zaujala zašlá černobílá fotografie zastrčená do rámu toho nekrásnějšího. Poznala na ní osmdesátiletého majitele obchodu, který se představil jako Mohamed el-Ferkioui, což Safinez nic neřeklo. Seděl ale s akordeonem uprostřed orchestru nad nímž stál elegantní dirigent a z fotografie na ní prý sálal pocit dobré nálady vyzařující z rozesmátých muzikantů.
„Kdo jsou vaši přátelé,“ zeptala se skláře. „Spolužáci z hudební konzervatoře, kterou vedl velký El Hadj Mohamed El Anka. Někteří se odstěhovali, jiní utekli do Francie a už jsem nikoho z nich od té doby neviděl a nemám o nich žádné zprávy,“ odpověděl zničehonic vzpomínkami dojatý starý muž.
A v tu ránu to přišlo: drze sebevědomá mladá holka netušící do jakého dobrodružství se vrhá, Ferkiouiovi navrhla, že mu pomůže ztracené přátele najít.
„Napadlo mě, že si zaslouží se znovu sejít a navzájem si vyprávět co všechno mezitím prožili. Nemohla jsem předpokládat, jak to bude složité, že žijí všude možně, často v bídě, bez prostředků, zbavení možností cestovat. Už během prvních návštěv jsem si ale uvědomila, jak hodně po takovém setkání všichni toužili, jak hodně to potřebovali. Namísto tří dnů jsem proto v Alžírsku strávila osm měsíců,“ uvedla Safinez v jednom z rozhovorů, které shromáždila na svém blogu El Gusto.
O filmu nejprve vůbec neuvažovala, neměla s ním ostatně vůbec nic společného, rozhodla další emotivně vypjatá schůzka s mandolínistou Ahmedem Bernaouim. Nejprve ji jak se říká vyrazil dveřmi, takže se musela tvrdohlavě vrátit oknem. Pochopila, že mužova zahořklost a odtažitost souvisí se zavražděním syna právě v tomto domě, zatímco druhého mu během krvavé občanské války v 90. letech islámští radikálové odvlekli a už ho nikdy nespatřil. Safinez nic nepomohlo ani když se zmínila o jeho bývalém spoluhráči z konzervatoře. Rozeřval se na ní, kde bere tu drzost připomínat jeho jméno, ať ho nechá v klidu mrtvého. „On ale není mrtvý, včera jsem s ním mluvila a touží se s vámi setkat,“ špitla dívka a na druhý den ho odvezla za dávným přítelem.
„Otevřely se dveře a ti dva na sebe dlouho tiše hleděli. Pak se začali dotýkat jakoby nevěřili, že se jim to nezdá. Nakonec se rozkřičeli a rozplakali a já v tu chvíli litovala, že u sebe nemám kameru. A tak se zrodil nápad natočit o jejich opětovném setkání film, který by zdokumentoval jak vzpomínky tak plánované společné koncerty.“
Chodila od domu k domu, připadala si jako detektiv, hledala v archívech konzervatoře, přicházela na už dávno neexistující místa, čelila předsudkům, to když coby žena, navíc hodně mladá žena, musela jednat se zatrpklými starci s nimiž život krutě zamával. Nakonec jich po dvou letech našla přes dvacet a dokázala přesvědčit nejen k osobním setkáním, vnukla jim také dost bláznivý nápad, který jí mezitím uzrál v hlavě: aby si znovu, po tak dlouhém čase společně zahráli a mohlo z toho vzniknout album. Oslovila alžírské vydavatele, ale nikdo neprojevil o tak finančně náročný projekt zájem, takže nezbývalo než prodat dům a šperky a vzít všechna rizika na sebe. Podařilo se jí získat i víza pro hudebníky žijící ve Francii a určit termín koncertu na jaro roku 2006. Dva týdny před tím ale zaúřadovali islámští teroristé rozpoutávající další vlnu bombových útoků podpořených hrozbou všem „prozápadním Satanům“. Za této situace bylo proto nemyslitelné aby do Alžírska přicestovali Židé z Francie, takže plány El Gusto se zasekly na mrtvém bodě a scénář filmu o jejich setkání s muslimy ve městě kam chodili do školy přestal platit.
„Investovala jsem do toho všechny peníze a najednou se ocitla bez prostředků a před otázkou: všechno zastavit nebo se smířit s tím, že ve filmu budou pouze muslimští hudebníci? Byla jsem naprosto zničená.“
Není divu, že zpočátku s tak poraženeckou náladou hledala Safinez jen těžko nadšení pro další pokračování, přesto to nevzdala: sehnala sponzory, změnila koncepci filmu a koncert přesunula v září 2007 do Marseille.
Rok na to, ji diagnostikovali rakovinu prsu, takže na další dva šla všechna filmařina stranou. Vyléčila se, když se ale chtěla vrátit k rozdělané práci – bez koruny, zadlužená až po uši – většina přátel se od ní odvrátila. Ne snad že by ji nechtěli pomoc, obávali se spíš toho, že další kolo ji už bude stát život. Postprodukce se nakonec k úlevě všech ujal festival Abu Dhabi Film ze Spojených arabských emirátů.
Oficiální premiéru měl film v lednu 2012, ale promítán byl už úspěšně několikrát předtím. V tuto chvíli střídá po celém světě jeden festival za druhým a sklízí samé dobré kritiky.
S rolí režiséra neměla Safinez na vybranou: žádný další Wim Wenders co natočil Buena Vistu po ruce nebyl a nikomu z dalších oslovených se do tak nejistého podniku moc nechtělo, takže všechno zbylo na ní. Ujala se ve filmu role průvodkyně, s hudebníky vede rozhovory, nechává je unášet se vzpomínkami a vyprávěním, co všechno pro ně tehdy znamenalo chaabi. I z obrázků pochopíme, že snad nikde jinde než v úzkých křivolakých uličkách starobylé čtvrti Casbah v níž v sekulární symbióze vedle sebe žili muslimové s Židy ani vzniknout nemohlo. Safinez úctu a respekt k hudebníkům neskrývá a několikrát nás dokonce žádá o jejich podporu. Politice se film nevyhnul, světovou válkou a bojem o Alžír jsou temné příběhy prosycené, i tím jak se po vyhlášení nezávislosti Alžírska kosmopolitní život v Casbah nadobro zhroutil, současné politické situaci – i té nedávné z 90. let – se ale důsledně vyhýbá. Primárně přece vše směřuje do očekávaného, velmi emotivního a dojemného finále: setkání dávných přátel na koncertě v Marseille.
„Film o Buena Vista Social Club je víc o hudbě, zatímco El Gusto o neuvěřitelných lidských osudech,“ řekla Safinez.
U alba, dalšího plánovaného dokumentu, předpokládala větší zájem producentů, i tak šla raději na jistotu a výzvy nasměrovala do nejvyšších hudebních pater: napsala dopisy Stingovi, Bono Voxovi a Damonu Albarnovi.
Není divu, po krachu alžírského koncertu a s prázdným kontem by se jí zájem megahvězd přitahující k projektu pozornost hodil. Je ale otázkou, co by se stalo kdyby namísto celebrit oslovila na world music zaměřené producenty. Je dost pravděpodobné, že by se album Abdel Hadi Halo & The El Gusto Orchestra of Algiers ocitlo v rukách docela jiných posluchačů a na stránkách world music magazínů. Dost možná jde ale o naivní hypotézu a nahrávka by upadla do zapomnění stejně jako když ji v roce 2007 ve vlastní produkci vydal Damon Albarn na svém labelu Honest Jons. Ten jediný Safinez na dopis odpověděl a bez většího rozmýšlení vyrazil se štábem do Alžírska ( o El Gusto nadšeně mluví i ve filmu).
Celá věc ale měla jeden háček, ne, vlastně víc háčků, čímž se možná leccos vysvětluje: nešlo o veřejný koncert o němž Safinez snila, ale o výsledek desetidenního natáčení na půdě konzervatoře a hlavně, v jednatřicetičlenném orchestru neseděl ani jeden ze židovských hudebníků, kteří do jednoho ze strachu o život odmítli do Alžírska přijet.
Chaabi The Casbah
První zmínky o Židech v Alžírsku pocházejí z období Říma a sešikováni s Berbery se později urputně bránili arabské expanzi. Zatímco většina Berberů konvertovala k islámu, Židé si svou kulturu a náboženství dokázali udržet a využít přitom znalosti arabské vědy a literatury. Největší migrační vlnu zažilo Alžírsko po roce 1492, kdy královna Isabela Kastilská vyhnala ze Španělska všechny Židy odmítající přestoupit na katolickou víru. Sefardští Židé se bez větších problémů do alžírské společnosti asimilovali a silně ji svým evropanstvím ovlivnili.
Po připojení Alžírska k Osmanské říši na židovskou komunitu Turci uvalili status dhimmi: zaručené právo na život v muslimské zemi vykoupené zvláštními daněmi, zákazem funkcí ve vedení země a také nepříjemnými persekucemi, což vše dohromady nebylo někdy zrovna dvakrát příjemné, nicméně vylučovalo pogromy a umožňovalo na rozdíl od jiných území další rozvíjení komunity v duchu staré židovské anekdoty: máme se dobře, protože žijeme. Z dhimmi vyplývající nižší společenské postavení ale nebránilo židovským obchodníkům a bankéřům stát se finančním pilířem Alžírska.
Do neřešitelné situace dostaly alžírské Židy až moderní dějiny.
Když v roce 1847 spadla země pod Francii, dostalo se všem obyvatel nabídky francouzského občanství: muslimové ji rezolutně odmítli, z Židů se k tomu rozhodlo pár stovek rodin.
Francouzský ministr spravedlnosti židovského původu Adolphe Crémieux ve své snad i původně dobře míněné horlivosti, končící však katastrofálně, obratem inicioval Décret Crémieux, automaticky, bez výjimky poskytující francouzské občanství a tím i spoustu výhod všem obyvatelům evropského a židovského původu na území Alžírska. Zbývající většině obyvatel – muslimům – tím pařížská vláda nevzkázala nic jiného než: jste pro nás podřadní.
Jistě si dokážete představit co následovalo: do po staletí budovaných muslimsko-židovských vztahů vpadlo napětí ústící v otevřené nepřátelství. Židé se ze dne na den ocitli na jedné lodi s nenáviděnými Francouzi, kolonizátory Alžírska. Spousta z nich proto záměrně popřela svůj původ, což v mnoha případech vedlo k postupnému odumírání jejich tradic.
Adolphe Crémieux nedomyslel i další věc: Francouzi žijící v Alžírsku patřili mezi vyhlášené antisemity, takže to vlastně Židé schytávali ze dvou stran.
V roce 1940 je fašistická Vichystická Francie zbavila občanství a po vyhlášení nezávislosti jim alžírská vláda odebrala veškerá ekonomická práva a nastalá situace Židům nabídla prý jen dvě možnosti: kufr nebo rakev. V ten moment prakticky celá 130 tisícová židovská komunita vzala nohy na ramena a emigrovala do Francie, čímž v Alžírsku zanikla; dnes tu žije necelá stovka Židů.
K tomu malou poznámku: když v roce 1948 vznikl stát Izrael, odstěhovalo se tam jen něco málo přes dvacet tisíc Židů z Alžírska; natolik své zemi kde žili odnepaměti - a přes všechny peripetie co je tu potkaly – věřili.
Během 2. světové války a následné Bitvy o Alžír se kruté násilí, jak dokládají výpovědi ve filmu, dotklo jak židovských, tak muslimských hudebníků. Nadobro, ne však v osobní rovině, je pak rozdělil vznik Alžírska.
„Pocházím z Alžíru, což je muslimský stát, ovšem kdysi tam spokojeně žili také Židé a křesťané. Bez problémů v jedné čtvrti a ne jako dneska, že vám jde o život. A hlavně to byla pro mě obrovská radost, zprostředkovat setkání dvou brachů, kteří se téměř čtyřicet let neviděli. Prožili společné dětství a dvacet let spolu hráli po celém Alžíru. Pak ale přišel rok 1962 a vyhlášení nezávislosti a všemu bylo konec. Víte, to nebyla žádná sranda. Vraždilo se, věšelo za údajnou zradu, lidé různých národností mezi sebou přestali komunikovat. Panoval strach, skoro každý měl tehdy strach. Lidé se báli o život a raději emigrovali,“ odpověděl v magazínu Reflex alžírský zpěvák Khaled na otázku, proč se při natáčení alba Ya Rayah rozhodl pozvat do studia zpěváka a kytaristu z Oranu Blaoui Houariho a alžírského klavíristu židovského původu Maurice El Medioniho, žijícího ve Francii.
Khaled prý tehdy zatoužil zahrát si rai po staru, vrátit se nazpět do 20. let minulého století kdy tento hudební styl vznikal v krčmách a nevěstincích přístavního kosmopolitního města Oranu. Často se také zmiňoval o vlivu chaabi – „hudbě lidí“ rodící se mezitím ve čtvrti Casbah za podobných podmínek: mezi chudinou neřešící jestli je někdo Žid nebo muslim.
Casbah - horní část metropole Alžíru – je díky naprosto unikátní středověké arabské architektuře od roku 1992 pod ochranou UNESCO, přesto se tato magická, tajemstvím opředená čtvrť pomalu rozpadá.
Po staletí představovala úkryt pro piráty, zločince, bojovníky za svobodu (během Bitvy o Alžír v Casbah probíhaly velmi těžké boje) a islámské teroristy, kteří v tajemném labyrintu úzkých uliček snadno unikali před právem. Fenomén Casbah přitahoval také pozornost umělců, kumštýřů a zvlášť svobodomyslných hudebníků.
„S přístavními čtvrtěmi Lisabonu je spojeno fado, s Buenos Aires tango, s Oranem rai a ulice, bary a kavárny Casbah daly vzniknout chaabi,“ řekl Brahimi El Mansour, hráč na mandolu v El Gusto.
Do populární kultury zanesla v roce 1982 čtvrť „kde se hraje bláznivý kvílivý Casbah jive“ anglická skupina The Clash: hitovou skladbu Rock The Casbah (na obale singlu tančí arabský šejk s Židem) pak do chaabi rockové podoby převedl Rachid Taha. Jedna z legend navíc praví, že The Clash se při skládání nechali inspirovat setkáním s Tahou a jeho hudbou.
Vyšší alžírská společnost se k chaabi ve 20. letech chovala zpočátku odtažitě, spojovala si ho s kuřáckými doupaty, lacinými nálevnami a nepřijatelně prostořekou, milostným vášním stranící poezií vycházející z arabské tradice melhoun, zahrnující vedle alegorie a skrytých významů i značnou dávku bolesti.
„Chaabi nám pomáhalo zapomenout na hlad, žízeň a smutek,“ uvedl El Mansour.
Například nejznámější chaabi píseň Ya Rayah (El Gusto ji rovněž hrají) není nic jiného než hodně smutný nářek emigranta. Po svém odchodu z Alžírska ji ve Francii složil Dahmane El Harrachi (ve čtyřiapadesáti tragicky zemřel při autohavárii) a celosvětově ji proslavil jiný emigrant: Rachid Taha.
„Stala se doslova hymnou. Jeden novinář z Alžíru k tomu humorně dodal, že jde o takové arabské ( I Can´t Get No) Satisfaction,“ prohlásil Taha.
Směs andaluzské, arabské a berberské hudby zpívaná v arabštině měla v chaabi velmi uvolněnou formu se značnou dávkou improvizace. A když se do chaabi postupně začleňovaly francouzské vlivy, flamenco nebo dokonce tango, hudebníci rozšiřovali i nástrojovku: k loutnám oud, mandolám, flétnám, bubínku darbouka a tamburínám postupně přidávali housle (smyčcové sekce), akordeon, banjo a klavír. Chaabi tak dostávalo stále víc ucelenější podobu a početné orchestry vyhrávaly na svatbách, pohřbech a židovských a muslimských svátcích za přítomnosti duchovních obou rozdílných náboženství.
Není to jednoznačně definovatelná hudba a víc než styl by se slušelo říkat princip: vše se v ní odvíjí od prostředí, doby a také od složení muzikantů. Když se chaabi s prvními alžírskými emigranty objevilo v pařížských čtvrtích, okamžitě například nasálo spoustu francouzských příměsí. Nelze si ho však představit bez pevného základu středověké klasické andaluzské hudby, jinak omezení v chaabi vlastně neexistují.
Volný je i název: v Maroku a Egyptě znamená populární hudbu a s alžírskou verzí vzniklou v Casbah ji nelze zaměňovat.
Než alžírská Fronta národního osvobození (FLN) rozpoutala v roce 1954 teroristické peklo, hrálo se chaabi takřka všude, s prvními bombovými útoky na kavárny a civilní obyvatelstvo ale utichlo: židovští muzikanti utíkali do Francie, muslimští přišli ze dne na den o práci. Nakonec popularitu chaabi zastínil rai, světem vnímaný takřka jako synonymum pro alžírskou hudbu. Projekt El Gusto tuto nadvládu nenaboří, poskytuje však zajímavý pohled do alžírské hudební historie a vrací chaabi do oběhu.
Takoví jsme byli
Pokud se vrátíme na samý začátek, k oné fotografii která tak učarovala Safinez, připomeňme, že tím elegantním dirigentem byl „otec chaabi“, vynikající zpěvák, básník a hudebník El Hadj M'Hamed El Anka.
Chaabi „umravnil“, inicioval jeho sofistikovanější rytmické a melodické vyznění a jak uvádějí webové stránky El Gusto, dodal mu „šumivou čerstvost“.
Vyvedl chaabi z Casbah, obohatil o duchovní poezii a další vlivy a nesmírně zpopularizoval. Stal se první velkou hvězdou, natáčel desky i rozhlasové pořady, vystupoval před marockým králem a s vlastním orchestrem uspořádal turné po Alžírsku a Francii. V Paříži El Anku chodili poslouchat emigranti i Jean Cocteau.
Po válce především díky němu zažilo chaabi raketový vzestup zájmu mezi veřejností a postupně se proměnilo v regulérní národní pop music. V 50. letech El Anka založil první hudební třídy a chaabi začal vyučovat jako profesor na akademii v Alžíru. Zemřel v roce 1978 a zůstala po něm úctyhodná sbírka nahrávek. A je víc než symbolické, že bezmála čtyřicetičlenný orchestr El Gusto vede jeho syn El Hadi Halo.
Jména veteránů, především z té alžírské strany, běžnému posluchači zřejmě nic neřeknou, nikde ale není psáno, že se jim, podobně jak tomu bylo u kubánské Buena Visty, nedostane uznání i na mezinárodní scéně; třeba i pro své neobyčejné životní příběhy. Mistrovský hráč na loutnu oud Rachid Berkani v alžírské osvobozovací válce seděl čtyři roky ve vězní a prošel těžkým mučením, zpěvák Liamine Haimoune přišel o dva syny v 90. letech a Abdelrahmane Guellati se pro ztrátě manželky tehdy rozhodl, že už nikdy nevezme banjo do ruky.
Od chvíle kdy Safinez poprvé vstoupila do sklářského krámku uplynulo hodně času a mnozí z oslovených hudebníků v požehnaném věku se promítání filmu a následných koncertů nedožili nebo je dostihly zdravotní problémy. Naposled, v srpnu 2012, prodělal mrtvici klavírista Maurice El Medioni.
Ačkoliv jeho „orient piano style“ nebyl v souvislosti s chaabi nikdy moc uváděn, do El Gusto vstoupil v rámci alžírské židovské diaspory (ve Francii nazývané pied-noir nebo black-foot) a Safinez počítala se s tím, že na sebe jako respektovaná mezinárodní hvězda upoutá pozornost. Stejně tak populární francouzský komediální herec Robert Castel, k překvapení Francouzů najednou také zpěvák a houslista. Aby ne, vždyť je to syn dalšího důležitého alžírského architekta chaabi, skladatele a hudebníka Lili Labassi (vlastním jménem Elie Moyale) v jehož kapele hrával také El Medioni.
Početný orchestr netvoří pouze staříci: převažují mladší muzikanti prošlí konkursem.
V klasickém chaabi repertoáru se orchestr okouzlujícím a nervně dynamickým způsobem vzdouvá, podmanivě vytěžuje minulost, ale neskrývá se za ní a nepostrkuje ji do dneška inovacemi. Desítka perkusistů je mu motorem, hlasy zpěváků, strunění louten a klavír pak výdechem radostného vyznění: takoví jsme byli a baví nás to i dnes.
Třinácti skladbové album El Gusto – záznam prvního koncertu v Marseille - produkoval Sodi ( Les Négresses Vertes, Rachid Taha, Fela Kuti) a na samý závěr připomněl co bylo na konzervatoři u El Anky běžné: společná motlitba.
El Medioni improvizuje na klavír a židovský rabín Philippe Darmon s muezzinem Mohamede Touzanem děkují Bohu za to, že umožnil aby se dávní přátelé mohli opět setkat.
(Crossroads, 2012)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
