The Touré-Raichel Collective: Romantismus v pouštním blues
29.01.2013 | Tak to tu snad ještě nebylo: klavír znějící jako západoafrická kora. Ale vydržte, tak zle nebude. To se jenom izraelský popový hitmaker Idan Raichel ve chvění strun akustické kytary Vieux Farka Tourého z Mali dočista ztratil a jeho prsty si na klaviatuře začaly žít vlastní život.
Posloucháme vlastně harmonické doznívání historického dialogu. Není ani tak podstatné, že album Talking Timbuktu z roku 1994 získalo Grammy a patří do seznamu povinných poslechů: Vieuxův otec Ali Farka Touré s Ry Cooderem na něm především zasadili jako strom myšlenku nekončící budoucnosti nepředpokládaných hudebních setkání.
Zatímco Pouštní lev Ali Farka na další až do smrti rezignoval – a nehledejme za tím zklamání jako spíš jeho povahu samorosta – syn se v západním rocku pohybuje s jistotou jako zkušený pyrotechnik v minovém poli. Na loňském albu The Secret cíleně a nejambiciózněji: s Johnem Scofieldem, Dereckem Trucksem nebo Dave Matthewsem.
S Idanem Raichelem bylo ale všechno jinak: kdyby dopředu neplánované tříhodinové jamování „islámského kytaristy s židovským klukem“ v Tel Avivu nedávalo smysl, protivilo se přirozenosti, nikdy by prý pod Vieuxe album The Tel Aviv Session (Cumbancha) nevzniklo.
Vztaženo k dialogu, srovnání s Talking Timbuktu se neubráníme, ale brzděme: Ali Farka přijel do Ameriky na přání producenta Nicka Golda hlavně představit „malijskou hudbu, které vy tady nevím proč říkáte blues“ a Cooder s dalšími muzikanty mu u toho, slušně řečeno, pouze asistovali. Ali Farka nasadil rytmus, který podle Coodera snad ani nešel porazit, a hrál a zpíval si co chtěl, jako doma u řeky Niger: všechno se točilo kolem něho, neprojevil sebemenší snahu cokoliv na své hudbě změnit, kohokoliv do ní pustit, přizpůsobit se. Jiná věc je, že byla tak strašlivě vtahující a magická, až Cooder s ostatními ztratili chuť, do ní zásadně vstupovat. Clarence Gatemouth Brown prý tehdy jen vzdechl: „Kurva já vůbec nevím co mám hrát, to je hudební džungle.“
Takže malijsko-americký bluesový dialog, nicméně jednostranný.
„Nic jsem se od Ry Coodera nenaučil,“ prohlásil tehdy se svou pověstnou neskromností Ali Farka, zatímco syn Vieux se v uvolněné atmosféře v izraelském studiu nejenže otevřel a jamování si užíval, také ho na rozdíl od otce vnímal jako opravdovou inspiraci, podnět do budoucnosti. „Představuje to pro mě nový krok, je to poprvé, co jsem s někým spolupracoval na takovém albu a všechno odehrál na akustickou kytaru.“
Raichelův pop se neslučuje s ničím, na co se už z principu zanevírá, ostatně představil nám ho před lety na Colours of Ostrava v projektu zahrnujícím hudebníky z Jemenu. Hitmaker v jeho případě znamená v Izraeli platinový prodej alb, která do svého katalogu převzal i americký label Cumbancha a vyhlášení umělcem desetiletí. Raichel se s mainstreamovými kánony míjí širokým záběrem, jeho izraelská, spíš Blízkovýchodní hudba, postavená na výrazných, podmanivých melodiích čerpá také z Latinské Ameriky, severní Afriky a Kapverdských ostrovů. Využívá totiž to, co mu v Izrael spadlo do klína: nepředstavitelně pestrou kulturu stvořenou přistěhovalci z celého světa.
Spolupracuje s muzikanty „odjinud“ programově a dlouhodobě, nehoní se za nimi pro zářezy na módní pažbě, vždycky tím sleduje konkrétní cíle a Idan Raichel Projectem proto prošlo od roku 2002 přes sto hudebníků desítek národností.
Všichni slyší na jeho nejsilnější textové téma: boření zdí a představ, že za hranicemi čeká namísto souseda výhradně nepřítel.
Zdem, v důsledku prý křivícím naše vnímání života, se věnoval nejvíc na posledním Within My Walls z roku 2008.
„Nemůžete lidi obklopit zdí. Zatouží je rozbít. Zeď vám nepomůže ani tehdy, když budete chtít ochránit své děti od zla, raději jim všechno vysvětlete. Když to neuděláte, stejně zeď rozbijí a přicházejí konflikty.“
S držitelkou mnoha Grammy, americkou soulovou zpěvačkou India.Arie, vloni natočil anglicko-hebrejskou desku Open Door a společně také vystoupili v Oslo na předávání Nobelovy ceny míru. Tím se Idan – „izraelský fenomén“ - katapultoval už do hodně vysokých pater, ale s The Tel Aviv Session z nich dobrovolně sestoupil: tohle převážně instrumentální akustické album není určeno masám.
Bůh z nás musí mít radost
Přestože Vieux Farka Touré neskrývá zálusk na světovou hvězdnost, v obezřetnosti si ale nezadá s otcem – o tom kdy a koho si pustí k tělu rozhoduje velmi uvážlivě. Když ho v roce 2008 na německém letišti oslovil v úctě do pasu skloněný dredatý Idan v turbanu, přišel mu prý jako „podivný hippie“. S vysloveným přáním se už také mnohokrát setkal, Idan ale zněl přesvědčivě: „Mám dlouholetý sen, chtěl bych si s tebou zahrát. Přijedu za tebou kamkoliv a nic za to nechci.“
Přilétl za Vieuxem do španělské Cartageny a s klavírem ho doprovodil v několika skladbách. Znovu se viděli až za dva roky, kdy se stal Idan v Tel Avivu kurátorem serié koncertů a pozval Vieuxe s kapelou. To už s nimi za klavírem odehrál celé vystoupení a přidal se k nim také světoznámý izraelský basista Yossi Fine, stvořitel reggae-dubových Ex-centric Sound System a vyhlášený doprovazeč Briana Ena, Davida Bowieho, Lou Reeda nebo Johna Scofielda.
Proč zrovna on, vyjma toho, že to měl z domova kousek? Yossi patří k novátorským producentům a Vieuxovo skvělé druhé album Fondo je jeho práce a uznání se dočkal i za eletro taneční Vieux Farka Touré Remixed: UFOs Over Bamako.
O radu ho často žádal i Raichel, nespadnul tedy na koncert z nebe.
Po skončení nažhavený Idan Vieuxovi řekl: “Pojďme si ještě někam zahrát. Jen tak, s akustickou kytarou a klavírem.“
A tak si naproti sobě sedli v malém studiu upraveném jako obývák s kanapem, vzájemně si nahazovali témata, rozvíjeli je a drželi se jich až do samého vytěžení; dali kafe, pokecali a znovu se pustili do hraní. Přesní rytmici Souleymane Kane na calabas a basista Yossi Fine je stíhali, ale nepředbíhali.
Raichel záznam pustil Edgaru Jacobovi, šéfovi labelu Cumbancha a ten rozhodl: něco tak mimořádného nejde na památku založit do archívu, dejme tomu dílu okamžiku pevný tvar. A tak na něm Idan Raichel přes rok pracoval. Stříhal, slepoval, dotáčel a doplnil dalšími hudebníky, aniž by zničil původní náboj virtuózní improvizační komunikace.
Marně přemýšlíte kdy jste něco podobného slyšeli, ale i viděli: klavírista vnořený do útrob prohrabuje podivným způsobem struny, tlumí je dlaněmi i kousky papíru nebo bouchá držákem na noty, až se nástroji prohýbají nohy. Malijci se smějí pod fousy: hele, tady někdo napodobuje koru a klavír bere za vysušenou tykev. Avantgardním Zápaďákům by se to mohlo také líbit, to by ovšem Idan zřejmě nesměl vzápětí zasednout ke klavíru jak ho to učili na konzervatoři a z hloubi unešenosti vytrysklý hudební animismus překrýt romantickou klasikou a poddat se co chvíli melodiím v pro nás dobře známém kódu.
Například ve skladbě Experience nestačíme zírat, jak dokázal klavír usadit do ostrého afrofunku a pravou rukou ho proměnit v koru – bez přehánění. Vychází z toho jako hráč v mrákotách, ale s nohama na pedálech: stačilo by totiž málo a veškeré intuitivní kouzlo by se ztratilo v toporné lacinosti. Idan neulétává do prostoru kde by ho Vieuxova kytara nenašla, nevysílá signál k boji kdo z koho, zkrátka je sympaticky tak trochu mimo, jakoby ta hudba hrála za něho.
U Tourého nezaváháte ani jednou, ten se drží kořenů a určil západoafrický ráz celé desky, na Idana ale slyší a když cítí, že by měl ubrat, ztiší se. To by jeho otec nikdy neudělal a přestože ho se syrovou, pouštně suše praskající akustickou kytarou tentokrát hodně moc připomíná – určitě i díky souznění s calabashem, tolik typickém pro Ali Farku – nemění se na usurpátora. Však ho také nevychoval otec, ale mandinský griot Toumani Diabate: hráč na koru svolný ke spolupráci s Evropany i Brazilčany. Vieux si příležitosti vysadit elektrický zvuk a všechna obvyklá, často až nadužívaná hejblátka opravdu užívá. Doluje z akustické kytary bluesové i rockové nálady, sóluje ve výškách, staccatově trhá struny, ujíždí si na melodických vyhrávkách.
Že s Idanem vstoupil do studia bez konceptu je evidentní, neodpustil si ovšem svůj hymnický trhák All The Same z loňského alba The Secret: tam kde se ale melanchonická skladba původně zvedne do výšin s hlasem Dave Matthewse teď Yankale Segal hrábne do strun perské loutny tar – „sultána všech nástrojů“ – přidá se k Vieuxovi a zbytek nádhery dodá Idan s akordeonem a „romantickým“ klavírem. Snad proto skladbu přejmenovali na Kfar: zřejmě podle Idanova rodiště Kfar Saba.
Když Vieux v jazyce shongai zpíval epickou píseň Alkataou stal se z Idana znovu na chvíli Afričan, do konečné verze si ale Vieux vyžádal beninského basistu Patricka Ruffino.
Touré byla od začátku robustním bluesováním, ale Idan mu dodal pečeť nezapomenutelnosti přizváním francouzského hráče na diatonickou harmoniku Frédérica Yonneta (Prince, Stevie Wonder).
V Alem zanechali výrazný otisk všichni, skladba nemá stěžejní zeměpisné centrum, evokuje suitu o cestě napříč Afrikou a Blízkým východem s kvílivými perskými houslemi kamanche dagestánského Marka Eliyahu.
Idanova produkce a citlivé dotáčky zasluhují obdiv – Vieux to výstižně nazval dobrušováním diamantu. Izraelec nedychtil po ovládnutí alba, proměnil se v zastánce vstřícné jedinečnosti netestující ani fanoušky obou táborů, kteří se nad ním dost možná setkali stejně poprvé jako muzikanti ve studiu. Beze slov a ponoření do možnosti dotknout se skrze nástroje a své kultury jeden druhého. „Židé, muslimové a křesťané pohromadě. Bůh z nás musí mít radost,“ řekl během amerického turné The Touré-Raichel Collective Vieux. A první ohlasy a ukázky naznačují, že si to na koncertech hodně a uvolněně užívají. Těšme se, příští rok se chystají do Evropy.
foto: www.jpost.com, www.ciis.edu
(Crossroads 2012)
Jiří Moravčík
