Youssou N´Dour, rapeři a presidentské volby v Senegalu
29.01.2013 | Zpěvák Youssou N´Dour se chystá dobýt senegalský Hrad. Mediálně vděčná zpráva o dalším osvíceném umělci vstupujícím do politiky se v lednu bleskově šířila světem. Šéfredaktor Ondřej Bezr mě tehdy požádal, abych o tom do magazínu UNI něco napsal. Odmítl jsem s tím, že bude rozumnější počkat jak volby dopadnou. Tím posledním o co v nich totiž šlo, bylo N´Dourovo vysoce nepravděpodobné vítězství.
Dnes s několika měsíčním odstupem už víme také to nejdůležitější: pokud by se zpěvák presidentského klání nezúčastnil, africká oáza demokracie a politické stability by se zřejmě ocitla v chaosu.
Skrze procedurální chyby nebyl Youssou N´Dour nakonec k volbám připuštěn, na vyhrocených pouličních demonstracích ale veřejně deklaroval podporu nejsilnějšího protikandidáta, bývalého premiéra Mackyho Salla, který zpěváka po usednutí na presidentský trůn – a to nejen z vděčnosti - jmenoval ministrem kultury a cestovního ruchu. Šťastný konec podtrhl i sesazený president Abdoulaye Wade: svému nástupci bez okolků uvolnil místo, což v Africe nebývá samozřejmostí.
Senegalci a stovka zahraničních pozorovatelů si tak mohli oddychnout: krize skončila.
„Youssou N´Dour neměl šanci vyhrát, chtěl především upoutat pozornost na situaci v Senegalu. Abdoulaye Wade ohýbal ústavu s vědomím, že chudá země bez nerostného bohatství svět příliš nezajímá. Když Youssou N´Dour svůj úmysl oznámil, Senegal se dostal na titulní strany mezinárodních médií která se o průběh voleb začala detailně zajímat. To byl podle mého názoru hlavní důvod, proč vítěz prvního kola voleb Wade povolil i druhé. Kdyby nebylo Youssou N´Doura, Wade by si třetí funkční období vzal silou,“ řekla mě v rozhovoru anglická hudební publicistka a uznávaná znalkyně senegalských poměrů Rose Skelton.
To je jedna, určitě podstatná a zajímavá část volebního příběhu, o další se ale už tak nemluví nebo alespoň ne tolik, jak by si zasloužila.
Také bez masivního nátlaku senegalských raperů Y’en a Marre (Už toho bylo dost nebo Máme toho plné zuby) by nenáviděný Wade možná vládl dál. Protřelý šestaosmdesátiletý politik ovšem udělal kardinální chybu. Po prvních protestech na začátku loňského června o raperech prohlásil: “Z lehkého vánku pouze vlnícím listy se bouře nikdy nestane.“
Čímž jejich naštvanost dorazil a ti mu předvedli takový hurikán, že nestačil z presidentského paláce otevírat dveře.
A tak, jak ho do něho nabroušeným hip hopem kdysi uvedli, tak ho s ním teď odsud bez milosti vyprovodili.
„Hip hop představuje v západní Africe smrtící zbraň a může za to asi stáří, že na to Wade zapomněl,“ říká Rose Skelton.
Big problém s příliš vysokou sochou
Když Abdoulaye Wade vystřídal v roce 2000 presidenta Abdou Dioufa sliboval lidem hory doly; snad proto se za něho frustrovaná mládež ve volbách tak vehementně prala. Po celém Senegalu, zvlášť na vesnicích mezi negramoty, kteří nikdy v životě neviděli volební urnu, spustili rapeři povyk: “Chcete změnu, jděte volit.“
Pak už jen stačilo natáhnout červený koberec a Wade mohl vstoupit do paláce.
Skutek ale utek: nepodařilo se mu změnit takřka nic a náběhem na kult osobnosti a snahou předat moc neetickým způsobem synovi Karimovi si proti sobě mládež a většinu národa poštval.
Uvědomme si, že skoro čtyřicet procent dvanáctimilionové senegalské populace tvoří právě mládež, většinou bez valné šance narazit na práci. Na zemědělství zaměřený stát pořád trápí značná chudoba, nedostatečná infrastruktura a celodenní výpadky elektřiny. Senegal je sice krásná země proslulá odmítavým postojem k násilí, kde se moc od vyhlášení nezávislosti v roce 1960 předává výhradně politickou cestou, Wadeho neschopnost zajistit fungování veřejných sociálních služeb a snížit obrovskou nezaměstnanost ale zoufalou mládež přiměla k nekompromisně vedeným protestům a mohutné emigraci do Evropy.
Wade začal také autoritářsky blbnout: za pomocí policie a cenzury umlčoval své odpůrce, nadržoval bohaté elitě, porušoval občanskou svobodu, zakázal demonstrace, drzým způsobem se obohacoval a navzdory tragické chudobě nechal poblíž Dakaru za neuvěřitelných pětadvacet milionů dolarů Severokorejci postavit ve stalinistickém duchu kolosální bronzové sousoší African Renaissance Monument. Větší než newyorskou sochu Svobody a nejvyšší v Africe. Z každé prodané vstupenky si přitom nechával za autorská práva vyplácet třicet pět procent. Už během odhalení vyšli Senegalci do ulic, něco takového nebyli schopní pobrat a vydýchat. Daleko větší a na Senegal dosud nevídané protesty rozpoutal Wadeho pokus znásilnit demokracii: přes všechny sliby že se tak nikdy nestane, nejprve oznámil svou třetí – protiústavní – kandidaturu posvěcenou Nejvyšším soudem a následně změnu volebního zákona, který by umožnil společnou volbu presidenta a vicepresidenta a snižoval hranici volitelnosti v prvním kole na pouhých dvacet pět procent z dosavadních padesáti.
K tomu malé vysvětlení: Wadeho syn Karim fungoval ve vládě a Senegalci ho upřímně nesnášeli, navíc Wade se nikdy netajil úmyslem předat mu úřad. Pokud by se totiž otec z jakéhokoliv důvodu rozhodl odstoupit, přešla by presidentská moc automaticky na vicepresidenta, tedy na….ano, na Karima. Jenomže vloni se od 17. do 23. června v Senegalu rozpoutalo doslova protestní peklo, takže zákon Wade raději ze senátního projednávání stáhnul.
Třetí kandidatura ale platila dál, tisíce lidí vyšly znovu do ulic a propukly nečekaně násilné protesty. Začaly hořet administrativní vládní budovy a přišli první mrtví, protože president proti demonstrantům vyslal policii vyzbrojenou slzným plynem a gumovými projektily. Mezi lidmi se také šířila zvěst, že Wade vyhraje podvodem, bez ohledu jak budou hlasovat.
Dakarskému náměstí Place de l'Indépendance se přezdívalo senegalský Tahrir Square, protože podobně jako v Káhiře se stalo důležitým centrem protestů svolávaných opozičním Hnutí 23. června. Zaštítěným heslem „všichni proti Wademu“, přesto roztříštěným a bez většího vlivu na mládež a negramotné vesničany.
Tehdy převzali roli praporečníků Y’en a Marre, volný kolektiv raperů a nezávislých novinářů: “Hej lidi, máme big problém, koukejte se zaregistrovat a jít k volbám. Fucking Wade.“
Y’en a Marre sehráli v presidentských volbách klíčovou roli, protože mládež k urnám skutečně dostali, zatímco Youssou N´Dourova dlouhodobá účast na dění a 2. ledna ohlášená kandidatura zabránila možnému podvodu a hrozícímu krveprolití.
„Na kraji náměstí, proti tisícovému davu shromážděnému na zakázané demonstraci, se šikovala těžce vyzbrojená policie s vodními děly. Bylo cítit velké napětí a policisté čekali na první letící kámen. Najednou začal obrovský povyk, lidé začali skandovat hesla a věšet se na kolonu přijíždějících aut a chránit ji tím vlastními těly. Na střeše jednoho z nich, v elegantním obleku a s brýlemi, stál muž známý nejen davu a uctivě zkoprnělé policii, které se ani nehnula z místa, ale i lidem po celém světě. Youssou N´Dour, zlatý hlas Senegalu a neoficiální ambasador černého kontinentu, přijel poprvé s celou parádou podpořit demonstranty,“ popsala v magazínu Songlines památnou chvíli Rose Skelton. Samozřejmě zdokumentovanou snad všemi významnými médii.
Na jedné z dalších, už to taková selanka nebyla: kameny zasvištěly vzduchem, proti nim naopak slzné granáty a policejní kordon vyrazil do útoku. To ale novináře moc nezajímalo, takové boje znali z minula, náměstím se však nesla třeskutá zpráva: Youssou N´Doura postřelili! Sice jen zlehka, ale média dokázala incident náležitě prodat a do Senegalu se jich sjíždělo stále víc.
Když vypnou elektriku
Y’en a Marre údajně přesvědčili milion mladých voličů. Sdružení spontánně vzniklo začátkem roku 2011 v chudinském předměstí Dakaru během jednoho z nesčetných výpadků elektřiny: slavným raperům Thiatovi, Fou Maladevovi, Kilifeuovi a novinářům Fadelovi Barro, Aliou Sanemeu a Denise Sowaovi prý došla trpělivost. Nikdy se nespojili se žádnou stranou ani nelobovali za konkrétního presidentského kandidáta, organizací nenásilných protestů a shromáždění bojovali za odstranění Wadeho se kterým si spojovali všechny problémy s chudoubou a korupcí. Se svými příznivci komunikovali prostřednictvím sociálních sítí, rozesílali výzvy i návody, jak v odlehlých regionech Senegalu pracovat s internetem a SMS zprávami. Vydali také kompilaci Y’en A Marre s hitem Faux! Pas Forcé z něhož se stala předvolební hymna.
Videoklip ukazuje, jak na to šli: chodili od domu k domu a klepali na dveře a dav který je následoval mohutněl a v jazyce wolof zpíval: “Ukradl jsi naše peníze a použil je pro svůj klan. Nehraj si s náma, čekáme tě na ulici.“
Dosud neorganizovaná, do beznaděje a deziluze propadlá hip hopová komunita povstala do boje jako jeden muž. Vláda se odbojné rapery snažila zpacifikovat úplatky a umlčit: nesměli do médií, šikanovala je cenzurou a zatýkala. Thiata začali srovnávat s tuniským raperem El General.
„Kdykoliv jsem mohl skončit za mřížemi, v nemocnici nebo na hřbitově. Každý den když jsem vyšel z domova a večer se vpořádku vrátil jsem považoval za požehnání. Můj život byl v trvalém nebezpečí, ale byla to moje volba. Raději zemřít pro dobrou věc, než zemřít aniž bych něco udělal,“ řekl Thiat.
Před druhým kolem voleb natočil s Y’en a Marre další zásadní skladbu Doggali: „Vložte svoje naděje do hlasování. Už tě Wade nechceme, ucítíš hněv lidu. Tato země potřebuje novou krev, je čas, aby šel.“
Od samého začátku se hlásili k demokratickému řešení a neuchylovali k vyvolávání boje nebo anarchie. „Senegalci mají hrůzu z násilí a musí pochopit, že my také. Vysvětlujeme jim, že nemáme v úmyslu přenést do Senegalu Arabské jaro, naším cílem jsou pokojné demonstrace, žádné pouliční boje. Říkáme lidem, že volební urna je daleko nebezpečnější zbraň ,“ vysvětloval Fadel Barro.
Veterán Didier Awadi, asi největší osobnost senegalského hip hopu a zakladatel už nexistujících Positive Black Soul vždycky tvrdil: “Hip hop a naše generace jsme svázaní jako pastýř a jeho stádo, jako král a podaní, zloděj a zbraň, muži a prostitutky, Prorok a jeho stoupenci.“
Awadi se k Y’en a Marre připojil a Wademu v satirickém videoklipu Mama Boye vzkázal:“Je čas odejít do důchodu“.
Fakt, že rapeři dokáží výrazně ovlivňovat politickou scénu ale není africké unikum, vždyť kdo jiný než oni rozpoutal Arabské jaro, nicméně Senegal představuje od 90. let hip hopovou velmoc čítající odhadem na tři tisíce skupin.
„Na venkově se nedíváme na televizní zprávy, nechodíme do kina ani nečteme noviny, za to posloucháme hudbu,“ vysvětlil mě před léty malijský bluesman Afel Bocoum. Pro západní Afriku s vysokou mírou negramotnosti to platí i v 21. století. Nositeli nejdůležitějších zpráv tu zůstávají grioti: kasta profesionálních hudebníků a kronikářů. Historické eposy a pochvalné ody na panovníky, dnes na mecenáše, ale grioti už dávno prokládají společenskými a politickými komentáři.
Už necestují od vesnice k vesnici po svých, od čeho jsou auta, a griotští rapeři v terénu používají i ty nejprimitivnější soundsystemy: otřískané kazetové magnetofony na baterky.
„Grioti, ať už tradiční zpěváci nebo rapeři mají pořád velkou autoritu. Možná mnohem víc v Mali, ale i v Senegalu platí, že hudbě by se měl věnovat pouze griot. Všichni si jich nesmírně váží a na venkově jejich vliv nikdy nezeslábl. Rapeři představují moderní verzi griotů. Mají obrovskou sílu zmobilizovat společnost, zvlášť mladou generaci,“ tvrdí Rose Skelton.
Její názor sdílí také v Praze žijící senegalský zpěvák Bourama Badji, bývalý člen skupiny Hypnotix a dnes DJ vlastního Afro-Nomad Sound: “Hip hop je revoluční žánr, který se nemazlí se systémem a proto má můj respekt. Rapeři v tradici griotů pokračují hlavně v umění rétoriky.“
Mají Bouramo grioti a tradiční zvyky v Senegalu ještě tak velký dopad? „Ano, dodnes tu platí jistá míra úcty k tradičním zvykům. Lidé nepřestávají vyhledávat tradiční léčitele a šamany. Například ve sportu jsme toho dennodenně svědky a věštcům kvetou kšefty. Vliv griotů už není takový jako kdysi, ale dokázali se přizpůsobit situaci a jsou stále v centru kulturního dění.“
Jeho slova potvrzuje i Rose Skelton: “V západní Africe převládá obecný respekt k tradicím, rituálům a mýtům. Afričané podle těchto pravidel a přesvědčení žijí. Samozřejmě ne všichni, ale pořád jich je hodně.“
Já presidentem? To by nejspíš lidé jedli kamení
Třiapadesátiletý Youssou N´Dour je po matce také griot, s hip hopem se ale vždycky míjel, což nic nemění na jeho gigantické popularitě. „Vznáší se nad senegalskou hudební scénou jako nějaký polobůh. Nedotknutelný. Senegalský éter je prosycený jeho hlasem. Visí v atmosféře jako rozlezlá vůně uzené ryby, jako načervenalý prach, vířící se za projíždějícími auty a usedající do vlasů, očí a šatů. Vlastně do všeho,“ napsala anglická novinářka Katharina Lobeck.
Patří k nejznámějším hudebníkům Afriky a podle magazínu Times k nejvlivnějším osobnostem planety. Se společenskými a humanistickými aktivitami stojí na stejné lodi s Bono Voxem a Peterem Gabrielem, který ho ostatně uvedl na mezinárodní scénu. Pro světové politiky a filosofy představuje rovnocenného partnera. Během třicetileté hudební kariéry se totiž chudý a povážlivě nevzdělaný kluk z předměstí senegalské metropole Dakar vypracoval do pozice respektovaného afrického vůdce pracujícího pro OSN a UNICEF.
„Nikdy jsem si nemyslel, že žít v Senegalu vás automaticky zbavuje možnosti ovlivnit svět,“ řekl na zasedání G8 americkému presidentovi Baracku Obamovi.
V Senegalu je vlastníkem nejčtenějších novin L’Observateur, rozhlasové a televizní stanice, provozuje banku a je brán za úspěšného byznysmana a majitele nejsilnější mediální skupiny v západní Africe. Na rozdíl od jiných hudebníků, rodný Dakar nikdy neopustil a investoval hodně peněz do nahrávacích studií a koncertních klubů otevřených začínajícím hudebníkům. Podporoval výuku jazyka wolof ve školách a měl značný vliv na hudebním dění v zemi.
K Wademu měl dlouho velmi blízký vztah, pomohl mu do úřadu, v presidentském paláci byl jako doma a Wade o něm několikrát na veřejnosti prohlásil, že ho považuje za svého syna. Když dal ovšem N´Dour najevo, že Karim je pro něho nepřijatelný, president mu začal házet klacky pod nohy a dlouhé měsíce odmítal vydat licenci k televiznímu vysílání. A bylo po přátelství.
„Senegal je nutné restartovat. Hned, než bude pozdě,“ prohlásil zpěvák a začal nenápadně, po troškách, trousit tajemné poznámky o „velké podpoře obyčejných lidí“ a možnostech vstupu do politiky od které si dosud udržoval velký odstup.
Na počátku roku 2010 se vyjádřil už jasně: v projevu na svém rádiu oznámil vznik občanského sdružení Fekke maci boolé (v jazyce wolof: Jsem tady, tak do toho jdu).
„Nabízím všem senegalským opozičním hlasům prostor pro svobodu projevu a myšlení. Chci ovlivnit budoucnost mé země. Senegal je výkladní skříní demokracie v Africe a ne monarchie.“
Abychom N´Doura nelakovali jen na růžovo: hodně lidí ve sdružení vidělo hlavně prostředek nátlaku na Wadeho ohledně získání licence, což se potvrdilo, protože jakmile ji zpěvák v květnu získal, Fekke maci boolé „ulehlo k zimnímu spánku“ z něhož se probudilo až teprve během loňského září kdy už bylo zřejmé, že se president v paláci „zabarikádoval“ a nemá v úmyslu se jen tak lehce vzdát.
N´dour Fekke maci bolé pak proměnil v široce otevřenou platformu pro politiky a občanské aktivity stojící proti Wademu. Všem ve svých médiích nabídl možnost prezentovat programy a vahou své popularity je podporoval; účastnil se demonstrací, zahraničním televizím rozdával rozhovory, dopomohl k tomu, že se opozice poprvé těsně semkla. Ve spolupráci s Y’en a Marre uspořádal na Place de l'Obélisque velký free koncert a otevřel ho tvrdým prohlášením: “Senegal se mění v diktaturu, musíme to změnit.“
Nakonec 2. ledna oznámil vlastní kandidaturu.
„Chystám se využít své popularity, abych vyvinul tlak na politiky, kteří se chystají nehrát podle pravidel. Nikdy jsem neměl v úmyslu stát se presidentem, ale nic jiného mě nezbývá. Lidé mě už dlouhou dobu věří. Mnohokrát se mě ptali, jak se postavím k volbám. A já jim naslouchal. Přerušuji proto svou hudební kariéru a chci se stát presidentem Senegalu,“ uvedl Youssou N´Dour v tiskovém prohlášení.
To v mžiku obletělo celý svět a rozpoutalo obrovský mediální cirkus: někdo spočítal, že v prvním týdnu se v tisku objevilo přes tisíc článků a nespočet zpěvákových profilů; udělal rozhovory pro BBC a snad všechny významné francouzské rozhlasové a televizní stanice. Bodejť by ne, nositel Grammy, autor hitu 7 Seconds a taková hudební a aktivistická persona, to už je pro média hezké sousto.
„Z venku možná někomu připadalo, že Senegal na N´Doura čekal, že mu funkce pro jeho popularitu spadne do klína, ale tak to vůbec nebylo. Zaregistrovala jsem spíš odmítavé názory a překvapivě od studentů. Vadilo jim, že nemá žádné vzdělání a politickou praxi. Ať se drží hudby, v té je dobrý a jako zpěvák prý udělá pro Senegal daleko víc než jako president. Sama si myslím, že on je především dobrým ambasadorem, nikoliv politikem,“ řekla mě Rose Skelton.
Jenny Cathcart, britská autorka knihy Hey you!: A portrait of Youssou N'Dour, v magazínu fRoots připomněla také zpěvákův dávný bonmot: kdybych se někdy stal presidentem, lidé by asi jedli kamení.
Je tedy zřejmé, že si byl dobře vědom své politické nezkušenosti. Cathcart ale zároveň v článku upozorňuje na jeho pracovní nasazení, podnikatelské a organizační schopnosti, nesmírnou popularitu a cenné zahraniční kontakty; bezesporu zdaleka větší než měl kdy kdokoliv ze senegalských politiků.
Jak jsi Bouramo vnímal jeho kandidaturu? „Uvítal jsem ji ne jako jeho velký příznivec, ale jako přínos naší demokracii. Věděl jsem, že N´Dour se v politice neangažoval. Nikdy nešel čelně proti moci, zabýval se jen svou hudbou. Předtím se nikdy jasně nevyjádřil, neměl odvahu se ukazovat veřejně na demonstracích, protože se obával, že od Wadeho nedostane vysílací licenci. Politická situace nebyla v Senegalu tak zoufalá jak to známe z jiných afrických zemí. Přesto nebyli Senegalci se stavem věcí spokojení. Připomínám, že když Senegal získal v roce 1960 od Francie nezávislost, byl na tom ekonomicky líp než Jižní Korea. Z ní je dnes velmoc, zatímco Senegal se potápí v nepochopitelné chudobě. Jedná se o selhání politické elity, která se střídala u moci. Do konce 70. let u nás existovala silná střední třída. Pak se Senegal podvolil tlaku Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, což vedlo k likvidaci senegalských hospodářských klenotů – zemědělství a rybolovu. Následovalo propuštění lidí z práce, zavírání škol a stávky. Senegalci se marně snažili demokratickou cestou vyřadit neschopné vlády, ale nikdy se to nepovedlo. A proto v zoufalství doufali v lidi jako je Youssou N´Dour. Na koncertech měl davy, málokdo ale nakonec věřil tomu, že by mohl v politice něco dokázat. I když bývalý president snížil hodnotu své funkce natolik, že si lidé začali myslet, že na ní může dosáhnout kdokoliv, tedy i Youssou N´Dour. On sice tvrdil, že by mohl vyhrát, ale opak je pravdou. Každopádně pomohl svět upozornit na to, co se v Senegalu děje. Wade se choval jako krutý despota. Napáchal tolik ekonomických zločinů, až se bál odejít a navíc připravoval vlastního syna jako možného nástupce. Pro svůj cynický plán udělal co bylo v jeho silách. Rozdělil celou společnost natolik, že jsme se málem ocitli na pokraji občanské války. Možná má Youssou N´Dour v sobě skryté ambice o kterých nemám tušení, ale myslím si, že ačkoliv jsou Senegalci zpolitizovaní, nejsou připraveni namísto politických stran volit nezávislé kandidáty.“
Youssou n´Dour je úspěšným byznysmanem, majitelem vlivných médií a významným tribunem. Je pravda, že na něho Senegalci dali víc než na politiky?
„Jeho hudba bezesporu zní v každé domácnosti, ale není to jak říkáš. On lidi pobavil, ale svou hudbou jim kritické oči na systém neotevřel. Mbalax není jako afrobeat, který byl na straně obyčejných lidí. Mbalax nepatří k avantgardním žánrům a i když některé N´Dourovy texty stály za pozornost, on sám neměl na společnost takový vliv jako třeba Fela Kut v Nigérii.“
K Bouramově názoru se přiklání i Rose Skelton:“Lidé v Africe se obecně upínají ke známým osobnostem a N´Dourův respekt u Senegalců podporují jeho zahraniční úspěchy. Určitě si ale nemyslím, že by jeho slova měla větší váhu než ta od nejvyšších politiků země.“
Takže podle vás Rose nehrozí, že by svou popularitou na postu ministra zastínil presidenta Salla?
„To absolutně nepřipadá v úvahu. Sall je těžká politická váha a navíc nevěřím, že by něco takového měl Yossou N´Dour v úmyslu. Mě hlavně hodně překvapilo, že se rozhodl zůstat v politice. Domnívala jsem se, že když splní své poslání podílet se na demokratickém průběhu voleb, odstoupí a vrátí se k hudbě.“
Bouramo, sám jsi mě několikrát zdůraznil N´Dourovo zahraniční renomé. Co ty si myslíš o jeho ministerské kariéře? „Jmenováním do funkce ministra kultury je podle mě od Salla velmi dobrým marketingovým tahem. N´Dour musí všem dokázat, že na to má. Vím o něm, že se hodně rychle učí a určitě se v takové funkci naučí novým věcem, ale to pořád ještě nebude stačit na to, aby Salla trumfnul. Oba patří ke stejné generaci, ale připomínám, že Salle byl už předtím ministrem, premiérem a předsedou parlamentu. První ministerské N´Dourovy kroky jsou opatrné a dává si velký pozor. Asi jako když se učíš plavat a nevzdaluješ se příliš od břehu.“
Na Augiášův chlév s reggae
Objevily se názory, že Youssou N´Dour se shlédl v hudebníkovi Michel Martellyovi, přezdívaném Sweet Micky, který se vloni stal presidentem Haiti. To si někdo nejspíš hrubě spletl hrušky s jablky: Martelly dokázal jít přes mrtvoly a až příliš se zapletl s násilným režimem diktátora Duvaliera.
Něco takového nepřipadá u humanisty N´Doura v úvahu, navíc vlastně zpočátku pomýšlel na něco úplně jiného. V roce 2007, tedy daleko dřív než se zapojil do senegalských voleb, se na zasedání Africké unie v ghanském hlavním města Accra nabídl jako kandidát na ministerského předsedu plánovaných Spojených států Afriky.
Sebevědomé prohlášení brzy zapadlo, nicméně spekulace, že se N´Dour chystá na politickou dráhu, ať už jakoukoliv, předloni posílil výrazným signálem: vlezlým reggae albem Dakar Kingston.
„Nikdy nebudu jako Bob Marley, Tiken Jah Fakoly nebo Alpha Blondy a takovou potřebu ani nemám, jenom jsem chtěl, aby se má zpráva dostala ke každému a reggae je dokonalý zprostředkovatel,“komentoval svůj nečekaný tvůrčí odklon od stylu mbalax na svém nejméně vydařeném albu Youssou N´Dour.
Vezměme to ale z jiné stránky: pokud přijmeme fakt, že reggae představuje panafrický jazyk a Bob Marley zůstává nadále největší hudební ikonou černého kontinentu, nelze než připustit, že se ze strany Youssou N´Doura jednalo o ryzí naplňování osobní vize, o níž, pravda, nemohl tušit kam se zanedlouho zvrtne. Pragmatismus přetékající tirádami na Marleyho, až musela zakročit jeho rodina, zakazující Senegalci na desce použít Bobovo jméno, ale nezafungoval a Youssou N´Dour to za album od mnoha Senegalců a hudebních kritiků docela pořádně schytal.
Dnes má za sebou ve funkci ministra obvyklých sto dnů hájení a zběžný pohled do senegalského tisku dokládá, že se i v jeho případě, jako přes kopírák, odehrává ta samá situace jako jinde ve světě: naděje vkládané do populární osobnosti hřímající na náměstí jak bleskově vyřeší všechny problémy napáchané předchůdců dostávají první trhliny. Vykydat Augiášův chlév se totiž N´Dourovi nedaří tak rychle jak se od něho očekávalo. Aby také jo, být umělcem a kritizovat nešvary je snadné a nemusíte být ani populista, ovšem když se z umělce stane politik, velmi často brzy zjistí, že prosazovat své názory a cíle v reálné politice je těžké, ne-li přímo nemožné a Wadeho administrativa napáchala až příliš špatností, že ne tři měsíce, ale rovnou deset let jsou na jejich odstranění málo. Proto se proti populárnímu zpěvákovi ozývají první kritické hlasy.
Má podle vás Rose šanci se Youssou N´Dour s novou rolí vypořádat se ctí?
„Myslím, že bude čelit kritice jako každý jiný politik. Na rozdíl od raperů nepatřil k otevřeným a politicky vyhraněným hudebníkům a nikdy nehlásal nějaká politická řešení, držel se hlavně obecných témat, takže se v tomhle směru od něho vlastně mnoho neočekává. Bude spíš dobrým a reprezentativním úředníkem. Nová vláda se zdá být velmi čistá a zkušená, proto můžeme doufat, že mu premiér a ostatní ministři pomohou a společně se jim podaří vrátit zkorumpovanému Senegalu znovu dobré jméno.“
Foto: Yvetta Stránská, www.lefigaro.fr, www.rfi.fr, www.lexpress.fr, www.guardian.co.uk, www.dakaractu.com
(UNI 2012)
Jiří Moravčík
