Amerika
Zatímco ekonomicky Brazílie do první globální ligy teprve míří, v té hudební se už dávno etablovala. Do největší země Jižní Ameriky, léta jezdí za inspirací David Byrne, Arto Lindsay, Beck nebo Manu Chao, kořeny své hudby tu hledají Mariza, Cheikh Lô i Angelique Kidjo a například Eugene Hutz z Gogol Bordello, konžský zpěvák Lokua Kanza a finský režisér Mika Kaurismäki se sem rovnou přestěhovali.
Rojení kolumbijskýck kapel na světových podiích není výsledkem nějakého kouzelného abrakadabra, souvisí s nástupem nové generace, jejíž studiovými technologiemi a přístupy do hip hopu nebo elektroniky předefinované styly cumbia, salsa a vallenato nejprve v nové podobě zrály na bouřlivě se vyvíjející klubové undergroundové scéně Bogoty, kde doslova na první našlápnutí zareagovala mládež; přitom žádná rádia a televize, všecho šlo přes internet.
Na venkově amerického Vermontu, v dvě stě let starém stavení poblíž základny radikálního loutkového divadla Bread and Puppet, složila v roce 2006 písničkářka Anais Mitchell folkovou operu Hadestown, režírovanou Benem t. Matchstickem od zmíněných loutkářů. Party si rozebrala americká folková elita: Ani DiFranco, Ben Knox Miller (The Low Anthen), Justin Vernon (Bon Iver) nebo Greg Brown.
Zdroje ze Spojených států hlásí, že zájem o country neustává. Grammy pro mladou zpěvačku Taylor Swift to potvrzují. Nacházíme se ale na povrchu, v nekonfliktním mainstreamu, protože daleko hlouběji probíhá docela jiný proces: Američané objevují černé kořeny country; dozvídají se, že banjo nevymysleli horalé z Apalačských hor ale černí otroci z Afriky.
Les když si není ve větru jistý v nohách vrávorá. Přesto do něho vstoupíte s bláhovou myšlenkou: nech mě projít. Stejně tak v životě. Když se Kate McGarrigle před třemi lety dozvěděla, že trpí vzácnou formou rakoviny, nevzdala to – založila fond na její výzkum a grandiózními koncerty pro něj sháněla peníze.
Nejprve úděsným popovým prefabrikátem zaplevelili Američané svět, teď se začíná hnusit i jim. Část mladé generace to proto přivedlo k nejstarším americkým hudebním tradicím. Nastal ale problém: na školách jim nikdo neřekl jak důležitou roli v old-time music sehráli černí muzikanti. „Historie ranné americké hudby stojí na zatuchlých předsudcích a zbožných přáních. Většinu toho, co si o ní můžete v literatuře přečíst jsou záměrně zkreslené bludy,“ říká Dom Flemons z tria Carolina Chocholate Drops, oživující povědomost o houslových šramlech z podhůří Apalačských hor vedených černými hráči.
Zpěvačka a skladatelka Anastácia Azevedo z východobrazilského státu Ceará. Slunce v okolí jejího rodného města Forteleza po celý rok pálí jako kamna a za déšť se tu dává na modlení. Když ovšem spustí, o běžné spršce nemůže být ani řeč: v jazyce indiánského národa Tupi se záhadným průtržím mračen říká chuva de matar sapo – déšť, co zabíjí žáby.
To, že se jazz zhruba od 60. let minulého století vydal do Afriky nebyl důsledek pouhého hladového inspiračního rauše, souvisel také se stavem americké společnosti a pocitem černošských muzikantů že je bělošští kolegové postupně odstavují na vedlejší kolej a jazz jim přestává patřit.
Hazmat Modine, ti, co vás zachrání, když se cítíte jako spráskaný pes a po ruce není láhev. Bizarní, surrealistické blues, které vám do hlavy vydlabe díru jako vrata od stodoly a vyžene z ní odvěký bluesový reflex: někde poblíž je deprese, smutek k zastřelení.
Amerika dala světu rock´n´roll a zažehla tím hudební rebelii. Její oheň mezitím uhasl, pouze doutná. Hudebníci z východní Evropy a Asie ho ovšem znovu rozfoukali. Možná do nebezpečnější výše. Ukrajinský Rom Eugen Hutz s kapelou Gogol Bordello rozhodně. „Hrajeme totiž od srdce,, vysvětlil v současnosti jeden z nejhlasitějších rock´n´rollových buřičů.
