Amerika
Kanadsko-americký zpěvák a skladatel požehnaný zranitelným hlasem, který udělal Leonarda Cohena dědečkem. „Ambiciózní jako Sufjan Stevens, extravagantní jako Ludvík XIV. ale především originální písničkářská hvězda dnešních dnů,“ napsali o něm v New York Times, kde také nejvýstižněji popsali Rufusovu hudbu: barokní pop.
Akordeonový rebel nabízí mexickou cumbiu ostrou jak chilli papričky a samozřejmě, i třaskavou skladbu Cumbia Sobre El Rio z filmu Babel.
Pro strhující život přirovnávají bohémskou mexickou zpěvačku Chavelu Vargas k Judy Garland, Billie Holiday, Edith Piaf nebo Janis Joplin. Na rozdíl od nich, i když horko těžko, ale kontroverzní lesbička a těžká alkoholička i ty nejstrmější pády přežila.
Židovská hudba zase jinak. Bývalý kytarista a zpěvák Balkan Beat Boxu Jeremiah Lockwood si v newyorském Brooklynu usmyslel vrátit zpěvu kantorů ze synagog rituální intenzitu tím, že do nich dost překvapivě implantoval funky s africkými rytmy. V kapele Sway Machinery ho při tom doprovázejí muzikanti od Toma Waitse, Arcade Fire, Antibalas a Yeah Yeah Yeahs.
Když na loňském veletrhu WOMEX dohrál dvanáctičlenný Orquesta Típica Fernández Fierro z Buenos Aires, bylo všem přítomným jasné, že v jeho podání se argentinskému tangu dostalo dosud nejdivočejší podoby.
„Hrajeme world music, pokud se jedná o tenhle svět. Na žádné jiné planetě jsem totiž nikdy nežil,“ říká kapelník Wade Schuman.
Víte co je cajun nebo zydeco? A co takhle la-la? Viděli jste někdy někoho hrát na rubboard? A říká vám něco název Akádie? S Cedricem Watsonem a kapelou Bijoux Creole zabijete všechny neznalostní mouchy jednou ranou.
Vokální eskamotérství jako animistické vzývání aztéckých duchů.
Na festivale Colours of Ostrava se ďábelským vystoupením představilo horké želízko kolumbijské hudební scény a současně aktuální senzace prestižních světových festivalů.
Román Sto roků samoty představuje čtenářský oříšek: fantazie se tu prolíná s realitou, historie s legendami a cikánská magie, i když to není na první pohled zřejmé, s africkou spiritualitou. „Na cestě do bažiny postavili na okraj městečka nápis Macondo a na hlavní ulici ještě větší, jenž ohlašoval že Bůh je,“ uvádí nás kolumbijský spisovatel Gabriel García Marquez do smyšleného města, kde čas neplyne, ale otáčí se v kruzích; a také se může naprosto zastavit. Asi jako v kolumbijské vesnici San Basilio de Palenque z podhůří Sierra de Maria: tady se zasekl v roce 1713. Místní si proto myslí, že kořeny Marquezova magického realismu leží u nich doma a hudba bez mála sto let staré skupiny Sexteto Tabalá má blízko k tomu, aby mohla být považována za soundtrack Sto roků samoty.
