Choc Quib Town & Bomba Estéreo - Hudební kartel z Kolumbie
06.08.2010 | Rojení kolumbijskýck kapel na světových podiích není výsledkem nějakého kouzelného abrakadabra, souvisí s nástupem nové generace, jejíž studiovými technologiemi a přístupy do hip hopu nebo elektroniky předefinované styly cumbia, salsa a vallenato nejprve v nové podobě zrály na bouřlivě se vyvíjející klubové undergroundové scéně Bogoty, kde doslova na první našlápnutí zareagovala mládež; přitom žádná rádia a televize, všecho šlo přes internet.
„Cumbia? To je přece hudba pro starý lidi, jděte s tím do prdele, slyšeli jsme na začátku. Dneska je cumbia mezi mladými zase cool a my jsme pyšní na to, že ji víc než americké hity zajímá kolumbijská hudba,“ říká zpěvačka Li Saumet ze skupiny Bomba Estéreo.
Skrze úspěšné koncerty v USA a Kanadě se pak nadupané kolumbijské skupiny La Mojarra Electrica, Puerto Candelaria, Banda La Republica nebo La-33 (vystoupila vloni na Colours of Ostrava) dostaly do hledáčku významných labelů a prestižních evropských festivalů; včetně Glastonbury a Roskilde.
I tam panovalo nejčastější povědomí o Kolumbii: káva, Shakira, drogové kartely, Pablo Escobar, politická anarchie. V druhém sledu: velehory Andy, spisovatel Marquez a snad solná katedrála v městečku Zipaquirá nebo muzeum zlata v hlavním městě Bogotě. Pak si nemá cenu nic namlouvat, jihoamerická země omýlaná Atlantikem a Tichým oceánem do světového dění moc nepromlouvá. Tedy ve srovnání s jinými.
K břehům Kolumbie dopluli první Španělé v roce 1499 nalákáni zvěstmi o bájném zlatém El Dorádu. O padesát let později založili španělské místokrálovství Nová Granada (dnešní Kolumbie, Venezuela, Ekvádor a Panama), které po dlouhých osvobozeneckých bojích v roce 1819 vyhlásil vítězný venezuelský vojevůdce Simón Bolívar za samostatný stát Velká Kolumbie. Stal se presidentem, ale když zemřel – 1830 – odtrhla se Venezeula s Ekvádorem a pod tlakem USA nakonec i Panama. Kolumbie si pak prošla neustálými politickými krizemi a drsnou občanskou válkou, z níž vzešla bolševicko teroristická guerilla FARC podílející se navíc od 90. letech minulého století na obchodu s drogami a bojích mezi státem a narkomafií, jejíž příjmy dosahují údajně třetiny státního rozpočtu. Kokainový král Escobar už sice nežije, jeho medellínský kartel tím pozbyl na síle, nicméně nastoupily další a z Kolumbie nadále proudí devadesát procent světové produkce kokainu.
„U nás ale nemáme jen narkomafii, tabák a kávu,“ rapuje trio Choc Quib Town a s velkým úspěchem převádí pozornost k neméně proslulému kolumbijskému vývoznímu artiklu – k hudbě.
Ta, stejně jako jinde v Latinské Americe, představuje soutok tří kultur: indiánské, africké a evropské. Záleží pak na regionech jakým způsobem k slití došlo: Atlantické a Karibské pobřeží, pohoří And nebo nižinaté pláně Los Llanos proto nabízejí rytmicky a nástrojově dost odlišnou hudbu. Mezinárodním symbolem Kolumbie zůstávají styly cumbia, salsa, bambuco a vallenato; se skupinou Cimarrón se v minulých letech zviditelnilo joropo z Los Llanos a s Choc Quib Town „Afrika uprostřed Kolumbie“, nejzaostalejší, nejchudší a guerillami nejsužovanější části země, region Chocó na Atlantické pobřeží.
Neoficálně vznikl v roce 1945 jako autonomní oblast pro černé obyvatele – potomky afrických otroků, kterých tu žije nejvíc z celé Kolumbie. Deštnými pralesy a Andami prakticky hermeticky uzavřené území bez infrastruktury patřící mezi endemicky nejvýznamnější místa planety vládu do 70. let nezajímalo. Staleté odstřižení od civilizace Chocó proměnilo v unikátní kulturní skansen, v němž se v nejčistší podobě zachovaly původní indiánské a africké tradice. Obrovské nerostné zdroje (zlato, platina, bauxit, ropa ), využití řek ke stavbám hydroelekráren a neomezená těžba dřeva ale politiky přivedly na myšlenku zbavit se díky nim miliardových dluhů. Ambiciózní plány vedou navzdory protestům světových organizací k přírodnímu drancování; doslovnou devastaci jedinečného ekosystému. Vytěžený prales se vzápětí mění v plantáže koky spravované narkomafií a místními partyzánskými jednotkami, což je vládě samozřejmě proti srsti, takže aby toho nebylo málo, region se proměnil ve válečnou zónu. Nikoho nemůže překvapit, že obyvatelé Chocó, už takhle chudí jak kostelní myši, přesto dosud, když se tu nestřílelo, schopní jakž takž přežít, hromadně emigrují do metropolí Kolumbie, kde se zařazují mezi předměstskou chudinu decimovanou nezaměstnaností, drogami, alkoholem a opovržením bělochů.
„Nezapomínejte, že mezi vámi žijí černoši, což jsou také lidské bytosti,“ obracejí se Choc Quib Town k veřejnosti. Název není složité přeložit: Chocó a jeho hlavní město Quib, kde se v roce 2000 dali dohromady.
Hip hop se v Latinské Americe zprudka uchytil už před lety, pak ho ale převálcoval reggaeton. Příchod Choc Quib na tom sice nic nezměnil, jejich hip hop vystavěný z méně známých pacifických rytmů, jamajského dancehallu, salsy a funky, ovšem postoupil od prvotního napodobování amerických vzorů k osobitě výbušné, zřetelně kolumbijské městské verzi prolínající elektroniku s dřevenými bubny, píšťalami, marimbou a kytarou. Povinná dávka melodické líbivosti se přitom nepodílí na korozi celku: rapující zpěvačka Goyo a její kolegové a zároveň programátoři Tostao a Slow se dokáží dokonale orientovat na hraně jako například ranní Fugees a přitom mládeži servírovat zapomenuté pacifické styly bunde, currulao nebo bambazú.
„Považujem to za své poslání. Diskriminace černochů a jejich kultury začíná být neúnosná. Zpíváme o Kolumbii, jakou v televizi neuvidíte. Pro úřady jsme statisticky neviditelní, ale když se nám podaří oslovit mládež, třeba se něco změní,“říká Goyo.
Ostré, politicky vyhraněné texty zpívají ve slangové španělštině jakou se mluví v Chocó, i když se už mezitím přesídlili do Bogoty aby byli blíž žhavému hudebnímu dění, což se jim vyplatilo: získali kolumbijskou cenu Nováčka, byli nominování na Latin Grammy, zahráli si na prestižním festivale SXSW v americkém Austinu (tam mimochode pronikli také slovenští Longital), v loňském roce se objevili na veletrhu WOMEX, roztančili Glastonbury a v těchto dnech se s mezinárodním debutem Oro (Zlato) drží na nejvyšších místech evropského žebříčku world music. Jedná se o kompilaci předchozích domácích alb v produkci Richarda Blaira (Sidestepper) a vše nasvědčuje tomu, že Choc Quib Town mají se svou infekční hudbou na úspěch zaděláno.
Bomba Estéreo se slávy s trhákem Fuego z třetího alba Blow Up už dočkaly; i na červencovém festivale v Rudostadtu: koncertním nasazením dokázali v odpoledních hodinách rozhýbat početné publikum i přes tropické vedro.
Psychedelické intro obstaral kytarista Julián Salazar s klávesistou Simónem Mejía a košťátka bubeníka Kiki Egurrola; pak Simón přehodil přes rameno dunivou baskytaru, pustil samply, z Kikiho se stal dřevorubec, na podiu vtančila krásná zpěvačka Lil Saumet a hutný zvuk začal připomínat bombardování. Přechozí praxe rockerů, tradicionalistů, dýdžejů a programátorů v Latinos nezdegerovala: vstřebáváme jazzové a metalové kytarové vyhrávky, přiznanou citaci Kraftwerk, ambientní i techno nekompromí plochy, hip hop, reggae, dub a dokonce afrobeat.
Bomba Estéreo po cumbia nesahají, jako by byla někde náhodou v zásobě; nehledají pro ni ani další národní styly uplatnění, na to je mají v sobě geneticky zakódované, pouze v nich probudili daleko ohnivějšího ďábla, než si byli předcházející generace schopné představit. Charismatická Lil – napůl kočka, napůl tygřice - přechází ze zpěvu na rap a smyslnými gesty ani nemusí publikum vybízet k tanci; začne bez ní.
Ve španělských textech si Bomba Estéreo existující od roku 2006 podávají převážně politiky, humor jim ale cizí není, hodně prý ale záleží na dostupnosti drog a na otázku, jak by „novou kolumbijskou vlnu“ popsali, odpověděli: „Mix Atlantického pobřeží, And, zprávy pro lidi a smogu z Bogoty.“
(2010)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
