Když na loňském veletrhu WOMEX dohrál dvanáctičlenný Orquesta Típica Fernández Fierro z Buenos Aires, bylo všem přítomným jasné, že v jeho podání se argentinskému tangu dostalo dosud nejdivočejší podoby.
„Hrajeme world music, pokud se jedná o tenhle svět. Na žádné jiné planetě jsem totiž nikdy nežil,“ říká kapelník Wade Schuman.
Víte co je cajun nebo zydeco? A co takhle la-la? Viděli jste někdy někoho hrát na rubboard? A říká vám něco název Akádie? S Cedricem Watsonem a kapelou Bijoux Creole zabijete všechny neznalostní mouchy jednou ranou.
Vokální eskamotérství jako animistické vzývání aztéckých duchů.
Na festivale Colours of Ostrava se ďábelským vystoupením představilo horké želízko kolumbijské hudební scény a současně aktuální senzace prestižních světových festivalů.
Román Sto roků samoty představuje čtenářský oříšek: fantazie se tu prolíná s realitou, historie s legendami a cikánská magie, i když to není na první pohled zřejmé, s africkou spiritualitou. „Na cestě do bažiny postavili na okraj městečka nápis Macondo a na hlavní ulici ještě větší, jenž ohlašoval že Bůh je,“ uvádí nás kolumbijský spisovatel Gabriel García Marquez do smyšleného města, kde čas neplyne, ale otáčí se v kruzích; a také se může naprosto zastavit. Asi jako v kolumbijské vesnici San Basilio de Palenque z podhůří Sierra de Maria: tady se zasekl v roce 1713. Místní si proto myslí, že kořeny Marquezova magického realismu leží u nich doma a hudba bez mála sto let staré skupiny Sexteto Tabalá má blízko k tomu, aby mohla být považována za soundtrack Sto roků samoty.
Anglický spisovatel Anthony Burgess to kdysi předpověděl: až padne železná opona a kultura z východní Evropy se vydá na pochod, budou se dít věci. A pokud z jeho románu Mechanický pomeranč vytáhneme hlavní myšlenku – právo volby – ztrácíme potřebu divit se tomu, že kapely z Arizony a Nového Mexika hrají hudbu inspirovanou Balkánem po které navíc prahnou filmaři.
Byla to strašlivá rána, když v lednu 2008 naprosto nečekaně zemřel Andy Palacio. Nejzoufalejší pro utlačovaný středoamerický národ Garifunů: jemu byl Andy mluvčím, tím kdo jeho hudbu, jedno z největších určení toho čím jsme a čím jsme byli, zachránil před zkosením do zapomění tím, že ji světově zviditelnil.
Hraje horalskou old-time music na banjo archaickým clawhammer stylem, ale pokud by to šlo, u jednoho stolu by přitom ráda zasedla s Robertem Johnsonem, Frankem Zappou, Dolly Parton a rozhodně by prý stála o súfijské derviše a Woody Guthrieho. Na nedávno vydané vydané album City of Refuge pozvala Abigail také kytaristu Billa Frisella a elitní muzikanty z americké indie rockové scény.
Letošní dvousté výročí boje za nezávislost Latinské Ameriky si snad nejlépe dokázala načasovat jedna z tamních hudebních velmocí: Kolumbie. V uplynulých letech její hudební reprezentanti nejprve postupně dobývali veletrh WOMEX a nejvýznamnější světové festivaly, letos k nim přidali také evropský žebříček world music a zvýšený zájem posluchačů. Je skvělé, že kolumbijská vlna neminula ani nás: vloni na Colours of Ostrava roztančila davy divoká salsa parta LA-33, na letošním červencovém festivale Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou při první návštěvě České republiky zase uhranula skupina Cimarrón s hudbou kolumbijských kovbojů z plání Llanos.