Anais Mitchell - Varování z podsvětí
07.05.2010 | Na venkově amerického Vermontu, v dvě stě let starém stavení poblíž základny radikálního loutkového divadla Bread and Puppet, složila v roce 2006 písničkářka Anais Mitchell folkovou operu Hadestown, režírovanou Benem t. Matchstickem od zmíněných loutkářů. Party si rozebrala americká folková elita: Ani DiFranco, Ben Knox Miller (The Low Anthen), Justin Vernon (Bon Iver) nebo Greg Brown.
I přes značnou vzdálenost je nám téma opery v Čechách blízké: diagnostikuje populisticky zvrácené sliby, nabídku možnosti občanství v přebohatém státě, ve kterém se jednoho dne probudíte a všechno je jinak.
Anais Mitchell není jediná z generace folkových třicátníků na koho padla tísnivá deprese ze směřování společnosti.
Také v Anglii Jon Boden vloni ostře vybočil z cesty tradicionalisty a přestože s dechovkou Bellowhead provádí psí kusy, mrazivým osobním albem Songs From the Floodplain doslova šokoval. Namísto vesnických balad předložil temnou písničkářskou apokalyptickou vizi postindustriální společnosti, kde odpadky se stanou dekorací a ulice místem pro bydlení, jakoby měřil možný nastávající svět bezútěšnou optikou Cormaca McCarthyho.
Anais Mitchell ve své folkové opeře vyšla z řecké mytologie. Dojímavý příběh lásky pěvce Orfea k manželce Eurydice v ní ale nakonec vyústil v metaforu dneška: despotický vládce Hádés v podzemním impériu odděleném od postakolyptického světa na povrchu vysokou zdí, vzbuzuje v obyčejných, nevzdělaných, panice propadlých lidech lživé naděje, že pouze v Hadestownu je čeká ráj. „Zeď nás udrží od nepřátelské lůzy. Pomůže nám uchránit si svobodu,“ vítá Hádés nové příchozí do světa iluzí, se vším všudy pasti, kde zmíněná svoboda se brzy mění v relativní pojem; ve vězení.
„Podstatou skladby Why We Build the Wall je provokativní otázka. Vezměte například globální oteplování v jeho konečné neodvratné fázi a představte si zpustošená místa na zeměkouli se spoustou hladových chudáků. A pak si představte sebe, jak si někde spokojeně zajištěný a bez strachu žijete, ačkoliv za cenu toho, že jste museli obětovat vlastní svobodu. A když se pak mezi vašimi dveřmi objeví horda nuzáků, kdo z vás by si v tu chvíli nepřál aby mezi vámi stála zeď? Já jsem opravdu neměla s Why We Build the Wall na mysli konkrétní místo, přesto lidé často říkají, ale to je přece o hranici mezi Izraelem a Palestinou nebo USA a Mexikem,“ vysvětluje Anais Mitchell.
Nabízí se také asociace s pinkfloydovskou Zdí, ale tu kolem sebe z nutnosti buduje traumatizující jedinec, kdežto za zdi Hadestownu dobrovolně vstupují zmatení lidé na útěku před zhroucením životních jistot. Ačkoliv prý Mitchell během psaní opery v roce 2006 neměla na mysli nic konkrétního, symbolika příběhu dostala jasné kontury: ekonomická krize a útěk Američanů k falešným příslibům.
Podsvětí není v opeře mrtvé město, ale futuristický totalitní stát, v němž „se v davu i tomu nejposlednějšímu zbabělci dostane bezpečí“. Euridyka se tam neocitla protože by ji – tak jako v legendě - uštkla jedovatá zmije, zlákaly ji diktátorovy sliby a zprávy o bohatství, to když ji Orfeus namísto manželské postele a domova za doprovodu nikoliv lyry ale banja neustále dokola zpíval o ptácích do jejichž peří si ustelou. Milostný příběh také nekončí tragicky, Orfeus si Eurydiku z Hadestownu odvede a ta si ještě předtím s číší vína s Persefonou i zanotuje na jeho počest. Pocitu, že zase tak jednoduché a veselé to nebylo a nebude se ovšem nezbavíte. Nad vším leží těžká deka nezodpovězených otázek. „ Dostal mě Orfeův srdcervoucí optimismus. On ví, že z podsvětí se nikdo živý nedostane, přesto se o to pokusil. Nedopadlo to, ale v tom jak rozplakal skály cítím pochopení a naději, kterou v mé opeře asi budete hledat marně,“ řekla Anais Mitchell.
V pronajatém cirkusáckém autobusu s dvacítkou muzikantů a zpěváků vyjela Anais nejprve po Nové Anglii a nadšená odezva publika ji prý hodně zaskočila. Zbytečně. Nebyla žádným čerstvě narozeným kuřátkem, zasněnou folkařkou s hlavou v oblacích. Vibrujícím, barevně znělým hlasem, neotřelou melodikou a poezí, nebijící na poplach kvůli zvadlým kytkám, ale odhalující na dvou výrazných albech - The Song They Sang... When Rome Fell (2002) a Hymns for the Exiled (2004) - názorovou zakotvenost v realitě, upoutala pozornost dvou důležitých patronů: Ani DiFranco ji na svém labelu Righteous Babe Records vydala desku The Brightness (2007) a Justin Vernon sebou vzal na evropské turné.
Na to, že pochází „ze samoty u lesa“ a žije mimo centrum veškerého hudebního dění možná překvapivé vyústění, nicméně vztahovat na v literatuře vzdělanou a zcestovalou dceru hippies studující v Kostarice, Egyptě a Rakousku běžná folková měřítka moc nelze. Nepatří do neuchopitelné freak-folkové vlny, natolik má v sobě zakódovanou upřímnou syrovost Woody Guthrieho. Na akustickou kytaru hraje spíš úsporně a v aranžích písní už léta spoléhá na vermontského písničkáře Michaela Chorneyho, který operu pomohl hudebně dotáhnout do vytříbeného znění. A režisér Bene t. Matchstick její jevištní podobu.
Album Hadestown (Righteous Babe Records, 2010) smrsklo ji na kolekci dvaceti, ne víc jak tři minuty dlouhých skladeb. Nápad požádat o spolupráci Ani DiFranco (zpívá Persefonu), Bena Knoxe Millera (Hermes), Justina Vernona (Orfeus) a Grega Browna (Hádés) vyšel od Anais.
„Překvapilo mě, jak zareagovali, Ani po Persefoně vyloženě prahla a okamžitě nabídla kontakty na vynikající muzikanty,“ vzpomíná Anais.
Měla tím na mysli naprostou extratřídu z newyorské jazzové a avantgardní scény: kytaristu Jonathana Goldbergera, vibrafonistu a bubeníka Mike Dillona, akordeonistu Roberta Burgera (Laurie Anderson, Marianne Faithfull), trombonistu Joshe Rosemana (John Zorn, Medeski, Martin & Wood), cellistku Mariku Hughes (Lou Reed) nebo sesterské trio The Haden Triplets, vedené houslistkou a zpěvačkou Petrou Haden (Bill Frisell, Foo Fighters).
Z nekonečného množství nabízených přístupů k původně akustické folkové opeře upřednostnili to nejsympatičtější: následovali vůdkyni a jejího aranžéra. Silný epický příběh nedoprovází obvyklé krasofolkaření, hudba se ale ani nerozmachuje do monumentálních poryvů Rogera Waterse, nežádá o pozornost nabuřelostí ani bazilišskou avantgardností, namísto toho slyšíme dupavý country- bluesovo-jazzový šraml na způsob kabaretiérství Kurta Weilla nebo Randy Newmana.
Indie rockový dixieland s trubkou, akordeonem, cellem, ragtime pianem a steelkytarou připomíná kabaret, na jehož scénu jeden po druhé vstupují zpěváci přesvědčení o myšlence příběhu: poskytněte lidem pofidérní štěstí, uspokojte jejich touhy a čekejte na to, až vám sami vloží do rukou to nejcennější – vlastní svobodu.
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
