Kate McGarrigle: na nebi přibyl další anděl
18.04.2010 | Les když si není ve větru jistý v nohách vrávorá. Přesto do něho vstoupíte s bláhovou myšlenkou: nech mě projít. Stejně tak v životě. Když se Kate McGarrigle před třemi lety dozvěděla, že trpí vzácnou formou rakoviny, nevzdala to – založila fond na její výzkum a grandiózními koncerty pro něj sháněla peníze.
„Z kopce kráčí každý po svém,“ vysvětlovala lékařům co ji zrazovali od jakéhokoliv vypětí. V prosincové londýnské Royal Albert Hall, během posledního vystoupení svého života, Kate zazpívala novou píseň Proserpina s nevyhaslou jistotou a vřelostí; spokojeně usazená uprostřed hudební dynastie, která neodpouštěla jediné: blbou písničku.
Pár týdnu na to – 18. ledna 2010 – ve třiašedesáti letech zemřela v rodinném kruhu.
S bývalým manželem Loudonem Wainwrightem III. vychovali dvě písničkářské osobnosti – Marthu a Rufuse Wainwrightovi a s o rok starší sestrou tvořily čtyřicet let duo Anna & Kate McGarrigle. Drahokam světového písničkářství, dvojici o ignoranci showbusinessu přesvědčených ženských, v Čechách takřka neznámých.
„Se slávou se to má u sester McGarriglových asi tak: nestojí o ni. Kariéra folkových hvězd u nich zůstává druhořadou záležitostí,“ napsal jsem na úvod jejich profilu do UNI 1/2000. Až do samého konce se na tom nic nezměnilo. Nikdy neměly manažéra a zůstávaly věrné lidem po svém boku. Dostat je na turné byl často velký problém – nerady opouštěly domov.
Obdivovali je tak rozdílní lidé, jak jen mohou Elton John s Leonardem Cohenem a Meryl Streep být. Zahrát si nimi přicházeli Laurie Anderson s Lou Reedem, Elvis Costello, Joan Baez, irští The Chieftains i Nick Cave (na oplátku mu sestry nazpívaly sbory na album No More Shall We Part). O jejich písně stály hlavně ženy: Emmylou Harris, Linda Rondstat , Maria Muldaur, Judy Collins nebo Anne Sofie von Otter. A když v produkci Joe Boyda, který před nimi pracoval s Dylanem a Nickem Drakem vydaly pouze pod svými jmény debutové album, označil je dobový tisk za událost roku 1976 a v magazínu Rolling Stones napsali, že od desky Tapestry Carol Kingové nebylo slyšet tak neposkvrněně intimní hlasy.
Kate s Anne natáčely alba, která se z ruky nedávají a návštěvám nepouštějí. Ani k ránu. Bylo hezké být na ně sám, než komukoliv vysvětlovat jejich pastorální domácí atmosféru, poklid venkova, doprovázený folkrockovou hudbou, jenž se zastavila v čase. Politiku z ní vytěsnily, trable, i v těch nejtěžších chvílích, zašifrovaly do básnictví a příběhů jiných nebo zvířat. Ztrátu přítele nechaly například popsat malým tuleněm z Aljašky, jehož kamarádka odjela pracovat do cirkusu: “Všechny starosti a bolest přestávají mít smysl, když vám odejde balancovat s míčem na konci nosu.“
Kate doháněly strastiplnosti víc než Anne a snad všechny souvisely s americkým písničkářem Loudonem Wainwrightem III. Potkali se na začátku 70. let a vzali, když Kate přišla do jiného stavu. Měsíc po svatbě potratila. Loudon, v té době údajný „nový Dylan“, solidně chlastal a honil sukně; s Kate se od samého začátku hádali, prý ji také mlátil. Nějak to ale vždycky ustáli a postupně se jim narodili syn Rufus (73) a v roce 1976, kdy se Kate s Loudonem rozvedli, dcera Martha, věnující otci v dospělosti drsné vyznání Bloody Motherfucking Asshole.
Kate se také zprvu těžce srovnávala s Rufusovou homosexualitou, děsil jí drogovými excesy, bála se, že mezi nimi roste zeď, že až příliš dorůstá do otcovy nezvladatelnosti. Urovnalo se to: „ Rozdíl mezi synem a manželem spočívá v tom, že když s Rufusem nesouhlasím, dám si ruce v bok, dupnu si a vím, že se se mnou nemůže rozvést.“
Celý život Kate (46) s Anne (45) prožily v malé podhorské vesnici Saint-Sauveur-des-Monts nedaleko Montrealu ve frankofonní provincii Quebec. Narodily se irsko-francouzskému páru katolíků Gaby a Frankovi McGarriglovým. Na klavír je učily jeptišky z místního kláštera a hudbě semknutost rodinných shromáždění. „Doma zněla pořád nějaká hudba, hodně se zpívalo. Od první chvíle, co si vůbec něco pamatuji, otec seděl u piana a hrál. Dům byl plný hudebních nástrojů a už v deseti jsme uměly na všechny hrát,“ vzpomínala Kate. Po manželově smrti převzala otěže rodinného muzicírování, z jehož povznášející sounáležitosti sestry nepřestaly nikdy těžit, matka Gaby. „Každý víkend jsme ji museli společně zahrát a zazpívat. Dnes to vnímám jako výcvikový tábor pro budoucí hvězdy,“ svěřil se Rufus a předloni v newyorské Carnegie Hall, kde se na pódiu sešla celá rodina, publikum přivítal slovy: „Vítejte v našem obýváku.“ Cokoliv si pod tím dokážete představit, uslyšíte na posledním albu McGarrigle Christmas Hour (2005), kde se ke Kate a Anně, jejich sestře Jane a všem dětem (Anna má Lily a Sylvina) připojili Emmylou Harris, Beth Orton či Teddy Thompson.
Na devíti předešlých albech střídaly Kate s Anne francouzštinu s angličtinou. Klavír s akordeonem, ukulele s houslemi, obnažené hlasy s klenutými sbory, střídmý doprovod s rockovou kapelou. Folk s blues, country s cajunem, gospel s irskými kořeny předků. Nepsaly písničky ke konzumaci ani se vám z nich nesvíralo hrdlo, v mikropříbězích nezvonily povrchní milostností, světabolností, po které jiným nic není; nevršily iluze – dotýkaly se každodennosti, potěšení z venkovského klidu. Zachycovaly intimní chvíle, jejichž zdánlivá nezajímavost jiným za slova nestála.
„Večeřím u kuchyňského stolu,
za světla které se rozsvěcí.
Dojídám zbytky s bramborovou kaší,
už žádné světlo svíček, žádná romantika, žádné povídání.
Až hlad je pryč,“
zpívala například Kate na albu Heartbeats Accelerating ve skladbě I Eat Dinner. Po celou dobu se neváhaly svěřovat přátelům textařům: ty nejlepší pro ně napsal ve francouzštině Philippe Tatartcheff.
Vystudovaná strojařka Kate přitom v začátku kariéry – ve skupině Mountain City Four i s kytaristkou Roma Baran – tvrdila, že „psát vlastní písně není nutné, protože všechny podstatné už byly složeny“. Přebírala tradiční záležitosti, Pete Seegera, věci od Boba Dylana, Joan Baez i svého kamaráda Galta McDermotta, tvůrce muzikálu Hair. Pak Anna složila Heart Like A Wheel, Linda Ronstadt z ní v roce 1974 udělala ohromný hit a titul svého nejúspěšnějšího alba a ledy se pohnuly. Asi těžko se najde někdo, kdo by tuhle melodicky vyklenutou milostnou skladbu zařazenou na první desku nebral za poznávací znamení veškeré krásy obestírající Kate a Annu.
A zatímco ta připomínala sluníčko a její skladby měly hitový potenciál, zdaleka zasmušileji přemýšlivější Kate psala na sklonku života epické příběhy nemálo připomínající Jacka Kerouaca, jehož rodiče pocházeli ze stejného kraje a on si tu prošel podobnou výchovou.
Z nádherného a nejrockovějšího alba Matapédia sice svítí Annina skladba Goin´Back To Harlan ( proslavila ji také Emmylou Harris), nicméně sladkohořký popis bolestného rozchodu I Don´t Know („láska je jako náboj v pistoli mířící na tvé srdce“) a především kerouakovsky položená otázka Proč musíme zemřít (Why Must We Die?) prozrazují, že Kate nikdy nežila v sebeklamu.
„Jsme lidé ustavičné bolesti,
budeme se trápit po dobu všech svých dnů.
Nikdy jsme nenašli své eldorádo,
Kde jsme se narodili.“
Pozitivní na odchodu Kate McGarrigle je zpráva, že na nebi přibyl další anděl.
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
