Omar Sosa - Zázrak pochodu, který vypadá jako návrat
27.12.2009 | To, že se jazz zhruba od 60. let minulého století vydal do Afriky nebyl důsledek pouhého hladového inspiračního rauše, souvisel také se stavem americké společnosti a pocitem černošských muzikantů že je bělošští kolegové postupně odstavují na vedlejší kolej a jazz jim přestává patřit.
Návrat ke kořenům tak pro černé jazzmany vlastně znamenal jistý druh vymezení se proti narůstající nadvládě bělošského intelektuálního uchopení hudby, kterou považovali za symbol svého žití. Free jazz to odstartoval, pomohl rozšířit prostor, zasel neohraničenou svobodu rozhodování, nicméně směry jakými se jazzmani později vydali už vycházely především z nich samých, z dušezpytné potřeby zjistit odkud vlastně pocházejí. Na Grammy několikrát nominovaný kubánský jazzový klavírista Omar Sosa nám už léta dává na vědomí, že z Afriky: „Tam jsem našel srdce své hudby.“
Pro mnoho lidí představuje globalizace abstraktní pojem. Pro Omara Sosu Palacios, jak se celým jménem píše, naopak východisko k tvůrčímu rozletu. Pomáhá mu předpovědět hudbu, na kterou jiní teprve přijdou, nebo také ne. Postmoderní jazzman s úžasným darem nepředvídatelné nejednoznačnosti přitom nabízí vcelku jednoduchý recept: „Jsem hluboce věřící člověk a mým hlavním zájem je vyřešit způsob jak zůstat nablízku duchům svých předků. Protože jsou pochopitelně starší, jsou i moudřejší. Pak stačí jen poslouchat co říkají. Já takhle dodnes mluvím s Theloniousem Monkem.“
Došlo to prý dokonce tak daleko, že když si Sosa na noc pouští svého milovaného Chopina, v duchu se Monkovi omluví. Také po něm pojmenoval svého prvorozeného syna Loniouse. „Způsob jakým Monk skládal a hrával, jeho schopnost spojit neslučitelné zdroje bez ohledu na veřejné mínění mi dodnes dává ohromnou sílu a pomáhá přenést starověkou kulturu do současnosti.“
Sosovo souznění s geniálním podivínem není až tak od věci: Monkova slova o tom, že “jazz nemůžete nutit nikam chodit, to protože si tam dojde sám“ na Kubánce sedí jako ulité. Patří k nejvšestrannějším jazzmanům své generace – je ročník 1965.
S impulsivní, perkusivní hrou, už dávno zbavenou respektu k zažitým pravidlům klavírní techniky, posunul vnímání kubánského jazzu coby vstřícné kombinace energických afro-kubánských rytmů s harmonickými strukturami a improvizací na druh přírodní, bezešvé, africké diaspoře do široka otevřené hudby, do níž bezpříkladně a s lehkostí vkládá hip hop, evropskou klasiku, elektroniku, trans marockých Gnawů, nejrůznější tradiční nástroje a hlasy afrických zpěváků. Ačkoliv je srostlý s jazzovou improvizací, s pravověrností si hlavu neláme. Impresionistickou variaci na jednu z Hancockových skladeb nechá jakoby mimoděčně prorůst velebností griotské harfy kory, ukolébá vás a pak zničehonic vleze dovnitř nástroje a rozedře struny do divokých rytmů k nimž se přidá senegalský bubeník. U Omara Sosy musíte být zkrátka pořád ve střehu. A také se na něho víc než na kohokoliv jiného vztahují slova Saint-Exupéry: „Z nekonečného množství možných cest dovede vybrat právě tu jedinou, jež někam vede, ačkoliv se ještě nevyznačovala před ostatními žádnou předností. Když je pak cesta prošlapaná a jednou vytyčená, zdá se nám samozřejmá. A zapomeneme na onen zázrak pochodu, který vypadal jako návrat.“
Jazzový obřad v Carnegie Hall
Narodil se v Camagüey, významné vnitrostátní obchodní křižovatce Kuby, kde na místní konzervatoři studoval bicí a marimbu. Odtud pramení jeho rytmická klavírní hra, o níž minimalistický skladatel John Adam napsal, že se jedná o hru svého druhu. Když se přesunul do Havany a nastoupil na prestižní Escuela Nacional de Musica pídil se hlavně po marimbě, protože ji tu neměli, soustředil se na klavír. Vyrostl na poslechu Nat King Cola, Orquesta Aragon, Pacho Alonsa a klasiky. Otec Sindulfo Sosa, historik a filosof, syna brzy přivedl také k latinskoamerické hudbě, kubánské tradici a především ke slavnému kubánskému jazzovému klavíristovi Chuco Valdesovi a jeho kapele Irakere. Od nich už to měl Omar blízko k Oscaru Petersonovi, Chicku Coreovi, Herbie Hancockovi a Monkovi. V roce 1993 opouští Kubu a stěhuje se do Ekvádoru. Na severozápadním pobřeží studuje tradiční, Afrikou výrazně zasaženou hudbu esmeraldas stavějící na marimbě. Založil si svou první jazz fusion kapelu Entrenoz, ale po dvou letech odjíždí do San Francisca a začíná jeho spolupráce s labelem Otá Records. Postupně žil v Kongu, Senegalu, Mozambiku, Etiopii, Japonsku, Nikaragui, Německu a v současnosti střídá Evropu se San Franciscem, kde v tamní Bay Area patří k výrazným exponentům latinského jazzu a svým způsobem navazuje na dílo kubánského bubeníka Chana Pozu, člena kapely Dizzy Gillespieho.
Omar koncertoval prakticky po celém světě; zvlášť nezapomenutelná jsou prý jeho vystoupení na marockém The Essaouira festival for Gnawa and World Music ( s již nežijícím krajanem Miguelem Angá Diazem, považovaném za nejlepšího světového hráče na conga), na Montreux Jazz Festivalu a v newyorské Carnegie Hall. „Nezapomínejte, že jsem se narodil na Kubě. S tím je spojeno hodně problémů. Mé náboženství santeria mě ale dalo sílu a hudba se stala zprávou. V Carnegie Hall jsem zapálil svíčku a vyzýval duchy. Někdo ke komunikaci s duchy potřebuje heroin, já dávám přednost svíčce“.
Na procházce se Sun Ra a Čajkovskim
Anglický novinář Garth Cartwright u příležitosti Sosovy nominace na cenu BBC Awards For World Music v roce 2003 sice s nadsázkou, nicméně trefnou, jeho album Sentir přirovnal k mixu Sun Ra a Fely Kutiho. Astrální duchovno na něm Sosa nahradil yorubským bohem osudovosti Elegguem, afrobeat tranzem marockého bratrstva Gnawů rozvířeného kapelou Nass Marrakech. Zpívají k tomu berberský rocker z podhůří Atlasu El Houssaine Kili co hrál u Dissidenten a vynikající kubanská pěnice Martha Galarraga, rapuje Sub-Zero a bubnuje Gustavo Ovalles z Venezuely. Podivná, ale zprudka fungující sestava. Podobných desek, vedle těch, kdy osamocený za klavírem improvizuje a připomíná údajně sebe na procházce s Monkem, Ericem Satiem, Jarretem a Čajkovskim, natočil Omar Sosa povícero. Proslul rovněž průzračně interaktivní živou souhrou s perkusisty: s Ovallesem na Ayaguna (2003) a Adamem Rudolphem na Pictures of Soul (2004). Hrabal se ve strunách, bušil do desky klavíru, nevšedně zpíval, občas pustil zvukově dobarvující samply a bral do rukou kalimbu ( drnkací skříňka, podobná likembé, hnací motor konžkého hurikánu Konono No.1). Hudební vizionářství, cestovatelskou mánii a středobodové afro-kubánské hýření rád přenášel na jiné, i když Pařížané – klarinetista Renaud Pion a tablista Philippe Foch – natož tuniský hráč na loutnu oud Dhafer Youssef předtím netušili co kubánská hudba obnáší. Omar zaťukal do marimby, přeskočil ke klavíru, udal téma, všichni se chytli a deska Mulatos patří k tomu nejvzrušivějšímu, co kdy natočil. Přestože do kláves „tluče jako bubeník“, dokáže nevšedně zlyričtět, napsat impresionistické balady a nabídnout je „hlasům, při kterých taje led“ : Anastacia Newkirk a María Márquez vyloženě zdobí album Ballads (2005).
Nejsilnějším inspiračním zdrojem pro Sosu zůstává hlavně Afrika. Někdy v pouhých náznacích, jindy nezřetelněji jak jen to jde: desku Afreecanos lze brát za velkolepou oslavu afrických kořenů, zdůraznění jejich nepostradatelnosti v jazzové a latinskoamerické hudbě dneška. Sosa coby autor a aranžér na Afreecanos otevřel rumbu pro západoafrické nástroje v rukách Senegalců a Malijčanů - kora, djembé, talking drum, ngoni, mbira a flétny – a dosadil k nim kubánské bubeníky a zpěváky aniž by ztratil vůdčí niť. Kolektivní radost, co někomu mohla navodit dojem pouhého návratu rozkvetla do muzikantské horoucnosti, nesamozřejmosti, která se nepídí po originalitě za každou cenu.
Stačí blbě spát
Když Omar s americký zpěvákem, multiinstrumentalistou a ochráncem zapomenuté hudby Sacred Harp Timem Eriksenem hledali pro své skutečně náhodné a předtím vysoce nepravděpodobné setkání vysvětlení, nejprve mluvili o náhodě, z níž postupně během společných koncertů vyrašilo hravé duchovní spojení. Pak se prvním černošským presidentem v historii Spojených států stal Barak Obama, notabene s rodinnými kořeny v Keni a pozadí alba Across The Divide/ A Tale Of Rhythm & Ancestry (2009) dostalo podle jejich slov najednou daleko hlubší rozměry, zvlášť bylo-li uvozeno do motta černošského básníka Langstona Hughese: „Nikdo nechce být otrokem.“ Hughes tu mluví ze záhrobí, z nasamplovaného čtení básně The Struggle, vypůjčené z archívu Smithsonian Folkways.
Cyklus písní překlenuje dobu mezi Middle Passage, tedy příjezdem černých otroků z Afriky mezi nimiž byli také Omarovi předci, protiotrokářskou jiskrou zažehnutou v Nové Anglii počátkem 19. století a radikálním literárním černošským hnutím Harlemské renesance z 20. let minulého století. Pojítkem se stává americký jazz, tradiční duchovní písně z Východního pobřeží, jejíž původ sahá do Anglie a fantastický Eriksenův hlas, který se tu v hymnickém vzepjetí ozve čtyřikrát za doprovodu banja. Album se natáčelo živě v newyorském jazzovém klubu Blue Note v prvotřídní sestavě: mozambický basista Childo Tomas, bubeník Marque Gilmore ( Joe Zawinul, Roy Ayers, Nitin Sawhney), jeho bratr, kytarista David Gilmore (Wayne Shorter) a vynikající kubánský saxofonista Leandro Saint-Hill.
Není známo, že by před Omarem Sosou někdo takhle intuitivně propojil afro-kubánské rytmy s nádechem neworleánského swingu a bělošskými písněmi z prehistorie Spojených států do útvaru, který nazvat jazzem, znamená uchýlit se k velkému zjednodušení.
Langston Hughes kdysi napsal: „Všichni, kdo mají sen a zpívají o něm, to jsou mí blízcí“. A s tím má Omar Sosa docela bohaté zkušenosti. Když z něho novináři páčili, kam na své nápady chodí, odpověděl: „Inspirují mě nálady a zvuky z mých snů. Ve snech si můžete klidně žít další život a proto tak blbě celý život spím“.
(2009)
Foto: Archiv
Jiří Moravčík
