Anastácia Azevedo - Zpěvem zaháním zlo
27.12.2009 | Zpěvačka a skladatelka Anastácia Azevedo z východobrazilského státu Ceará. Slunce v okolí jejího rodného města Forteleza po celý rok pálí jako kamna a za déšť se tu dává na modlení. Když ovšem spustí, o běžné spršce nemůže být ani řeč: v jazyce indiánského národa Tupi se záhadným průtržím mračen říká chuva de matar sapo – déšť, co zabíjí žáby.
Pro déšť obecně – nejedná se ovšem o pouhé slovo, ale součást jejich filosofie, způsob jak nad ním převzít kontrolu – mají Tupi jiný výraz: amanaiara, Pán deště. Anastácia z této tisícileté moudrosti vychází, proto své poslední album nazvala právě Amanaiara. A sebe Paní deště.
Zpívá na něm písně hluboce zakořeněné v Brazílii, nicméně s příchutí reggae, funky, elektroniky a hip hopu.
Brazílie představuje živelný tavící kotlík tří kultur: evropské, africké a indiánské. Zatímco spousta posluchačů nadále vnímá hudbu z bývalé portugalské kolonie skrze nepotlačitelný karnevalový rytmus samby nebo sofistikovaně najazzlou bossa novu, ve skutečnosti se dotýkají pouhého zlomku neuvěřitelně pestré brazilské hudby, měnící se od regionu regionu, od přístavu k přístavu. Na severovýchodním pobřeží, odkud pochází Anastácia můžete například slyšet rytmicky komplikované balady repentismo, doprovázené akordeonem a související s tamní tradiční oblibou poezie, z níž čerpá také Anastácia, zároveň si ale zatančit forró, hodně smyslný tanec černých Brazilčanů z přístavu Recife. K potomkům západoafrických otroků se vážou rytmy slavností maracuto nebo tanec xaxado ze sousedního státu Pernambuco.
Anastácia Azevedo uprostřed hudební různorodosti vyrostla, o inspiraci tedy nemá nouzi. Své skladby s kytaristou Z Eugenem mísí navíc s elektronikou, hip hopem nebo reggae, což má svou logiku: převážnou část roku žijí v Berlíně, hudebníky ze všech koutů světa stále častěji vyhledávané evropské multikulturní metropoli. Anastácia s kytaristou Z Eugenio v Berlíně, kde se spojila s dalšími krajany, natáčí alba pro významný label Piranha. Domů se ale vrací pravidelně, už prý kvůli tomu, aby její písně neztratily ničím nenahraditelné saudade, tedy duši, nevysvětlitelný pocit melanchonického štěstí, čas na spontánní poezii lidského srdce a přináležitosti k domovu.
Hudba severovýchodní Brazílie se od zbytku země hodně liší. Především pestrostí vycházející z afrického původu. Mají v tomhle směru velmi populární styly styly maracutu, frevo nebo baião vedle výrazně rytmické a taneční složky ještě něco společného?
Ano, africký původ. Maracatu je z nich nejintenzivnější, protože frevo a baião částečně ovlivnila evropská hudba. Maracatu se zpívá a hraje během karnevalových průvodů na "africky" divoké bubny. Frevo také doprovázejí bubny, ale i dechy a baião se neobejde bez akordeonu, basového bubnu zabumba a obyčejného trianglu. Na mém prvním albu Lumerê Lumerá můžete najít dvě stylově rozdílné maracatu s vlivy z různých regiónů: maracatu Baque Virado z přístavu Recife a daleko pomalejší maracatu z Fortaleza-Ceará, kterou silně ovlivnili černí otroci z Konga.
Asi nejznámějším stylem vašeho kraje je forró. Dá se Evropanovi vysvětlit jeho podstata a nesmírná popularita? A je pravda, že se stal základem světově proslulé lambady?
Forró je nejen oblíbený tanec, ale také slavnost, na které se hrají styly baião, xaxado, côco, carimbó a xote. Z každého něco si pak vzala lambada.
Forró také někdy říká „hudba pro služky a taxikáře“. Proč? Jedná se o humornou nadsázku?
Především díky srozumitelným aktuálním tématům bylo dříve forró nejpopulárnější mezi chudými lidmi, což ze strany vyšších vrstev vedlo k jeho diskriminaci. Dnes ale všichni Brazilci rádi chodí na forró slavnosti a rozdíly neexistují. Navíc díky akordeonistovi Luizu Gonzagovi z kraje Pernambuco ho poslouchají po celé Brazílii.
Jak hodně do hudby vašeho kraje zasáhla indiánská kultura Tupi. A jak je to s jejich filosofií a přístupu k dešti. Vypadá to, že ho vyloženě démonizují. Jste „Paní Deště“, takže o tom zřejmě hodně víte.
V textu písně Amanaiara jsem použila různé lidové výrazy pro déšť, jako Chuya de matar sapo - průtrž mračen, Apaga-poeira - lehký deštík, Chuya feminina - ženský déšť nebo Vento Aracati - vítr Aracati. Ten je symbolem pro dobrou zimu se spoustou deště.
U vás v kraji má velkou tradici poezie, zvlášť balady místních autorů, tedy literatura de cordel, které vycházejí ve velkých nákladech v tištěné podobě. Tato tradice se pak odráží v hudebním stylu repentismo, založeném na básnické improvizaci. Prý se dokonce pořádají soutěže repentismo, kdy téma udává publikum. Jak takové soutěže probíhají?
Cantadores repentistas nebo Violeiros repentistas jsou interpreti a zprostředkovatelé vědění, citu a duchovnosti lidu. Básníci z oblasti Sertão vyprávějí populární příběhy, fantastická vyprávění a pohádky. Představují vrchol našich folklorních festivalů. Básnické improvizace trvají celé hodiny, někdy i celou noc. Tato "utkání" jsou poetické hádky doprovázené plačtivým zvukem kytary. Zbraněmi je zde rychlá básnická improvizace, plná grácie, vtipu a živelnosti. Někdy bývají témata těchto básnických improvizací určena publikem, přičemž básníci, někdy téměř analfabeti, reagují s úžasnou spontánností a přirozeností.
Mezi Portugalskem, bývalým kolonizátorem a Brazílií existuje jedna zvlášť důležitá spojnice: jak portugalské fado, tak brazilské balady se neobejdou bez duše – saudade. Zpěvačka Mariza kdysi řekla, že když dozpívá píseň mající saudade, vyčistí se jí duše, usmívá se a už nepláče. Zbaví se smutku. Co pro vás saudade znamená? Pocit melanchonického štěstí?
Existuje rčení: Zpěv zahání zlo. Myslím si také, že při zpěvu se duše pročišťuje a zbavuje smutku. Saudade je zcela přirozený pocit, když sním o někom, koho bych znovu ráda viděla nebo pokud jsem daleko od domova. Saudade obohatila hudbu severovýchodu Brazílie o pocity melancholie a štěstí. Moře, obloha, město, rodina a přátelé hrají také v naší hudbě velkou roli.
Do své hudby zařazujete hip hop, reggae, funky, elektroniku. Co vás k tomu vede?
Ano, côco, embolada, reggae, funk a jazz ovlivňují také moji hudbu. Je to pro mě naprosto přirozené, protože jsem od dětství vstřebávala mnoho žánrů a rytmů.
Proč jste vlastně odešla žít do Evropy a zrovna do Německa. Nabízely se přece Portugalsko nebo Španělsko. Němci zrovna moc horkokrevní nejsou….
Původně nebylo v plánu zůstat v Evropě tak dlouho. Můj přítel Ze Eugenio a já jsme od našich přátel v Německu dostali nabídku založit v Berlíně brazilské kulturní centrum, kde jsme odehráli spoustu koncertů. Později jsem dostala šanci studovat zpěv na berlínské Vysoké hudební škole Hanse Eislera, kde jsem v roce 1996 získala diplom v sólovém zpěvu. Zatím tedy žijeme v Německu. Našla jsem tady druhý domov.
(2009)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
