Juan Pablo Villa - Vícehlasá saň z Mexika
08.09.2011 | Vokální eskamotérství jako animistické vzývání aztéckých duchů.
Ojedinělý hlasový experimentátor spoléhá nejčastěji na svůj hlas a přístroj Loopstation umožňující na sebe vrstvit libovolný počet vokálních linek a vytvářet z nich smyčky.
Jeho bezeslovná, zvukově fascinující a spontánní vokální imprese nevychází přitom z jednoho stylu či žánru a její kořeny ne vždy vyrůstají z mexické půdy. Pozorný posluchač v ní nalezne ozvěny inuitského katajjaqu, hrdelního zpěvu mongolských pastevců, jazzových hrátek Al Jarreaua a především avantgardního uchopení hlasu jako dalšího nástroje dovedeného k dokonalosti americkým zpěvákem Mike Pattonem.
Pablo Villovi se z hrdla vedle nádherných melodií dere agresivní bojovný křik, rytmické dýchání, mrazivé šeptání nebo cokoliv přírodního a tajemného.
Používá také značné množství nasamplovaných zvuků, občas se doprovází na akordeon, unikátní dechový nástroj matófono nebo klavír.
Poslední dobou je Juan Pablo Villa především spojován se záchranou vymírající tradice polyfonního zpěvu provozovaného pouze v několika vesnicích mexického státu Durango. A cappella písně cardenche prý bolí jako píchnutí ostnem velkého bodláku: přetékají poetickou melanchonií, bolestí a žalem.
Na poslední vynikající album La Gruta de Baba (2007) zařadil dvě, emotivním způsobem zazpívané cardenche o nešťastné lásce.
Název nového projektu Meia Da Shonta lze volně přeložit jako „písně ze středu kamene“.
Na místě dnešní největší světové metropole Mexico City totiž stálo hlavní město aztécké říše Tenochtitlán. Když ho v 16. století dobyli španělští conquistadoři vedení Hernánem Cortésem, snažili se zničit vše co by připomínalo velikost a umění Aztéků. Pablo Villa patří k mexickým umělcům, kteří na aztécký odkaz navazují a nechávají se inspirovat zapomenutou historií.
Na podium ho doprovázejí kytarista a programátor Fernando Vigueras, perkusista a alikvótní zpěvák Francisco Bringas a básník Mardonio Carballo.
(2011)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
