Aurelio Martinez - Hlas co zklidní ticho
01.03.2011 | Byla to strašlivá rána, když v lednu 2008 naprosto nečekaně zemřel Andy Palacio. Nejzoufalejší pro utlačovaný středoamerický národ Garifunů: jemu byl Andy mluvčím, tím kdo jeho hudbu, jedno z největších určení toho čím jsme a čím jsme byli, zachránil před zkosením do zapomění tím, že ji světově zviditelnil.
Albu Wátina patřil rok 2007 snad ve všech anketách world music a když na podzim ve španělské Seville přebíral Palacio cenu veletrhu WOMEX, jeho přítel a producent Ivan Duran prohlásil: „Beru to jako odměnu za to, co teprve přijde, tohle je zatím začátek.“
Infarkt čtyři měsíce na to Andyho vyloučil ze hry. Smutek umenšilo vědomí, že v jeho stínu už dávno kráčel Aurelio Martinez.
Národ Garifunů získal ranou osudu nového mluvčího.
Zatímco Palacio pochází z Belize, Martinez se narodil v Hondurasu. Garifunové, někdy také černí Karibové, žijí i v Guatemale a Nikaragui a o svou identitu dlouho těžce bojovali. Jazyk a hudbu Garifunů sice UNESCO v roce 2001 vyhlásilo za “mistrovský poklad orálního a nehmotného dědictví lidstva” a sami Garfifunové tohle důležitému ocenění, vlastně satisfakci za léta ustrkování přivítali. K praktickému naplnění zprávy UNESCO, k uzavření záchranného kruhu došlo ale až ve chvíli, kdy příběh národa zrozeného ze souhrnu náhod a pudu sebezáchovy doprovodila hudba.
Název Martinezova debutového alba z roku 2007 je proto výmluvný: Garifuna Soul.
Hostina pro mrtvé
Představte si, že se plavíte po Karibiku, vaše loď ztroskotá a vy z posledních sil doplavete k blízkému ostrovu. Místní na vás sice koukají jako na zjevení, nikdo vás ale nevyhání a ženským se líbíte. Za desítky let pak po ostrově poletují děti ze smíšených manželství. S barvou kůže někde uprostřed; spíš s tou vaší. A nové etnikum je na světě. Zjednodušeně řečeno. U černých Nigérijců, Angolanů a Konžanů to ovšem tak idylicky v roce 1635 neprobíhalo, protože jejich loď nebyla výletní, nýbrž otrokářská a to že se španělskými námořníky doplavali na ostrov Sv.Vincent v Malých Antilách pro ně znamenalo především vysvobození, jinak by skončili někde na jihoamerických plantážích. I když na druhou stranu, tušit kdo je na Sv.Vincentu čeká, asi by předčasně nejásali. Původní obyvatele Arawaky, totiž postupně vyvraždili bojovní Kalipůnové (Karibové) z pevniny a ti teď postávali na pobřeží s pohledy nijak zvlášť přátelskými. Nejprve mezi sebou všichni nekompromisně válčili, postupně se ale Karibové s Afričany v poklidné symbióze promísili a vznikl zcela nový národ s vlastní kulturou a jazykem – černí Karibové, Garifunové. Živili se zemědělstvím a rybolovem a bez problémů mezi sebe přijali francouzské osadníky. Vedení národním hrdinou Garifunů Chiefem Josephem Chatoyeem, pomáhali Francouzům nekompromisně odrážet anglické dobyvatele. V roce 1795, kdy v rozhodující bitvě Chatoyee zemřel, se Angličanům vzdali. Nastal ovšem problém: představa, že se po Sv.Vincentu budou volně pohybovat svobodní černoši anglickým otrokářům přišla absurdní. Nejprve Garifuny systematicky vyhlazovali a následně - čtyři tisíce těch nejafričtějších, s ohledem na barvu kůže – deportovali na nedaleký ostrov Balliceaux, kde polovina z nich v nelidských podmínkách zemřela na žlutou zimnici. Nakonec je přesunuli blíž k břehům Hondurasu, na ostrov Roatan.
Odtud se během 19. století Garifunové vydali na honduraskou pevninu - Španělé totiž zoufale hledali pracovní sílu - a do dnešního malinkatého státu Belize. 19. listopad 1823, kdy jich sem připlula největší skupina je v Belize slaven jako státní svátek. Dohromady se dnes počet Garifunů, na jejichž komunity narazíte také v New Yorku nebo Los Angeles, odhaduje na necelých půl milionu. S tím, že jich rok od roku ubývá. A s nimi nenávratně mizí rovněž unikátní garifunská kultura, naprosto odlišná od kterékoliv v Americe.
Tak třeba jazyk: směs Arawaků, Karibů, Afričanů a Evropanů by nikoho nepřekvapila, kdyby se vlastně nejednalo o dva jazyky v jednom. Muži totiž používají docela jiný slovník než ženy.
Ačkoliv Garifunové konvertovali z velké části ke katolíkům, potrpí si také na tajné čarodějnické rituály obeah v principu nepříliš vzdálené haitskému voodoo. Když chcete někoho zaklít, stačí mu dát pod schody hadrovou panenku puchinga naplněnou černým peřím.
Víru v křesťanské bohy kombinují s úctou k šamanům (buwiyes), řídících pohřební ceremoniál dugu (hostina smrti), během kterého žádají pozůstalí duchy předků o přízeň a vyléčení nemocných. Mnohadenní festival hudby, jídla a tance představuje nejposvátnější garifunský rodinný obřad.
V hudbě, jasně že kvůli africkému původu, se všechno točí kolem bubnů a rytmů: dva nejvýraznější, pro Garuny rytmy rytmů, erotické taneční namlouvání punta a uvolněnější paranda, jsou zároveň písňovými žánry.
Zatímco tradiční punta se přidáním elektrických kytar a kláves přeměnil od 80.let na moderní punta-rock, absorbující i jamajské reggae, u starobylé, výhradně akustické parandy jako by se zastavil čas. „Představte si africké rytmy, kubánský son, americké blues a západoafrické kytaristy dohromady“, píše se v encyklopedii World Music.
Andy Palacio s kytaristou Pen Cayetanem, jeho kapelou Turtle Shell Band nebo už nežijícím bubeníkem Isabelem Floresem punta-rock „vymysleli“ a proslavili; zbylá část garifunské hudební tradice spěla k zapomenutí nebo se podobně jako paranda zaoblila do nostalgického vzpomínání.
Od roku 1995, kdy producent Ivan Duran (po rodičích Španěl) v pouhých třiadvaceti letech založil Stonetree Records vybízel pamětníky i mládež k novým činům; poskytl jim platformu pro společné umanutí hudbou, symbolem garifunské jedinečnosti.
Když s Andy Palaciem připravovali punta-rockový albový trhák Keimoun, pustil někdo ve studiu patinou nasáklý hlas Paula Nabora: patriarchy Garifunů, šamanského ceremoniáře dugu, prý Compay Segunda z Belize; chodící zpěvník paranda z jihu země. „Mladí občas nevynechali příležitost zazpívat si paranda, tenhle sedmdesátiletý rybář mě přinutil cestovat dva roky po Belize, Hondurasu a Guatemale a nahrávat poslední žijící velké paranderos. Nedokážete si představit, jak pyšný jsem byl na desku Paranda zachycující Nabora, Gabaga Williamse a Jursino Cayetano. A víte co na ní bylo snad ještě skvělejší? Že jsem přitom objevil kluky, co by mohli být jejich vnuky, odhodlaní pokračovat,“ vzpomínal Duran.
Aurelio Martineze přivedl Andy: album Garifuna Soul si na sotva třicetiletém emotivním zpěvákovy ale vyvzdoroval Duran.
Historií putují písně doplnil Aurelio během spontánního natáčení v chatrči na břehu oceánu vlastními; duet s Andym - Lumalali Limaniga – pak předurčil Aureliův nástup do reprezentativní cestovní skupiny Garifuna All Stars.
Palaciovo album Wátina - přirovnávané k Simonově Gracelandu a triumfálnímu reggae rozkopnutí dveří Boba Marleyho - zaznamenává čistou esenci garifunství: nazpívané v původním jazyce a dolující z historie zapomenuté obřadní léčivé tance, a cappella zpívané motlitby, milostné a pracovní písně nahrané ve spolupráci s multigenerační all-star partou garifunských hudebníků a z Belize, Guatemaly a Hondurasu na čele s veteránem Paulem Naborem.
„Texty v tanečním punta-rocku zněly příkazově: pořádně sebou zatřes a nemysli na zítřek. Staré garifunské písně přitom připomínají fotografie: zachycují zlomky času něčího života a tím jsme se řídili“, vysvětlil Andy Palacio obsahovou stránku skladeb. Představují vlastně unikátní dokumenty a vyprávění skutečných historických událostí. Z celého tuctu pouze jedna nezná autora, zbylé všechny už ano. Palacio a jiní se přitom nechali inspirovat takřka vším, co hudba Garifunů v minulosti vstřebala, bez křečovité hry na autentičnost. Nepřeslechnutelně africky jedinečné bubnování a expresivní ženské sbory doplňují charakteristické garifunské perkuse z želvích krunýřů, saxofon si klidně zajazzuje v karibském rytmu nebo se rozhoupe do reggae, vibrující značnou částí Wátina. Co vás však nenechá v klidu je neskutečně slastná, podivnou bluesovou příchutí poznamenaná hra kytaristů – akustických i elektrických. S nimi album stojí a padá, pochopitelně vedle emocionálních hlasů zpěvaček.
V plné parádě, jako okamžitý a ideální lék na Andyho smrt se na jaře 2008 představily na albu Umalali (Hlasy).
Největší naděje ale všichni vkládali do Aurelia Martineze; Andyho blízkého přítele. „Často jsem za ním do Belize jezdil. Naposled mě vzal na výpravu do malých odlehlých vesnic, za hudbou v té nejčistší podobě. Na pláži Laru Beya jsme s Ivanem měsíc po Andyho pohřbu, kterého se zúčastnily tisíce lidí postavili mobilní studio a začali s místními hudebníky a zpěvačkami natáčet album Laru Beya. Žili jsme tu několik týdnů a společně se zbavovali smutku pro nás tím nejpřirozenějším způsobem. Hudbou a prací. S Ivanem jsme si ani nemuseli nic říkat, oba jsme věděli, že toho nemůžeme nechat.“
Ve stejném katalogu s Nirvanou
V den Andyho smrti – bylo mu teprve osmačtyřicet - seděl Aurelio jako první černošský poslanec v honduraském parlamentu. Na hudbu neměl od vydání Garifuna Soul čas, pracoval na zákonech, znemožňujících odstrkovat Garifuny na kraj společnosti. Vyjížděl pouze na turné s Garifuna All Stars a nevyklouzl se ani z pozvání na Wátina.
Co si vlastně sympaťák Aurelio Martinez Suaso předtím odžil? Co všechny vede k jistotě, že právě on má být ambasadorem Garifunů? Na festivale v německém Rudolstadtu vloni v létě to dalo smysl: „Narodil jsem se jako Garifuna a chci zemřít jako Garifuna.“
Zpívá hlasem co se nenechá odbýt; náčelnickým, až zklidní ticho, obřadním a halasným přes sebevětší davy.
Universální klíč k Aureliově hudbě spolehlivě pasuje do garifunského zámku: se zářezy z paranda, punta, Latiny a reggae. Nelítá mezi nimi jako hadr na holi: měnící se důrazné rytmy a melodie autorských skladeb kopírují zpěvákovy sociální komentáře, vyzrálé texty coby vlivné rady, legendy s platností nového věku. Nezatíná pěsti stokrát omletou proklamací ublíženectví, publikum vyruší z prosluněné selanky tancem až dál nemůže a on přitom děkuje africkým bohům za přízeň, dar být něčeho takového schopný.
Od šesti let, kdy všechny děti musely povinně na kutě, s rodiči bubnoval při obřadech dugu. Zasvětili Aurelia do garifunské hudby a během středoškolských studií ve městě La Cieba (honduraská provincie Atlántida) sledovali jak zkušený bubeník, nyní také kytarista stoupá vzhůru; až na podium festivalu oslavujícím 200. výročí Garifunů pořádaném v Hondurasu Andy Palaciem.
Tetelili se i když byl v období 2008/2009 vybrán mezi tři finalisty dobročinné švýcarské organizace The Rolex Mentor and Protégé Arts Initiative podporující mladé, něčím vyjímečné umělce: tanečníky, literáty, divadelníky, grafiky a hudebníky, které si berou pod křídla velikáni v daném oboru. Aureliovým kurátorem se stal senegalský zpěvák Youssou N´Dour.
Nové album Laru Beya je proto otevřené mnoha africkým vlivům: garifunské bubny tlučou společně se senegalskými sabary a talking drumem Thione Asaneho, struny kytar se prozvánějí s dřevem balafonu, punta a balady paranda se vlní v decentním kubánském a nezkrotitelném mbalax rytmu, osobním vynálezu Youssou N´Doura, Aureliovým průvodce při návštěvě Senegalu.
V Dakaru ho zavedl do místních klubů, v chudých čtvrtích seznámil s radikálními rapery Sen Kumpe a skamarádil s legendárním Orchestra Baobab, jehož zpěváky Rudi Gomise a Balla Sidibe slyšíme ve skladbách Lubara Wanwa a Sisiena Nu, zatímco N´Doura ve Wamada.
Po návratu ze Senegalu a společného turné po boku nového přítele obrátil Aurelio s producentem Ivanem pozornost k rodné hudbě: co si ale zničehonic počít nakopnutý afričanstvím? Nezbývá než do ní jeho vášnivost s afropopovou odvázanou vstřícností nezměrně otisknout, i kdyby to měla být skladba vlastní matky Nuwaruguma a zapomenutý text po ní vyzvídat po telefonu.
Vynalézavá akustická kytara eskaluje v západoafrických i reggae modech, mesmerické ženské sbory vyjekují a my už od alba Umalali víme, že bez nich by garifunská společnost ztratila soudržnost a hudba sladkohořké básnění.
„Jsou nositelkami těch nejstarších tradic. To ony učí děti mizejícímu jazyku a uchovávají dávné příběhy mapující historii národa. Muži pracují, věnují se rybolovu, obchodu a obživě rodiny. Ženy udržují všechno v chodu, starají se o domácnost, oslavy, kostely, prakticky nenajdete oblast, které by pevnou rukou nevládly. I v těch nejvypjatějších životních situacích si přitom dokáží udržet chladnou hlavu. Bavil jsem se o tom s Manu Chao a ten mě vysvětlil, že jihoamerické ženy nemají na deprese čas a smutek léčí zpěvem,“ řekl Ivan Duran
Dokážeme pochopit, že Gabrielově vydavatelství Real World je po léta vlastní přesvědčení nabízet Západním posluchačům exotickou hudbu jako nenásilnou možnost udržet si kontakt s lidovými tradicemi v překotnosti dneška. Evropská distribuce a prezentace nového Aureliova alba Lura Bey mu tedy náleží přirozeně, proč se ale do něj rozhodl investovat na americkém kontinentě label Next Ambiance, odnož Sub Popu ze Seattlu s Nirvanou a Soundgarden v katalogu musel vysvětlit jeho šéf Jon Kertzer: “Nikdo Boba Marleyho přece nebral za součást world music, ale za ohromného umělce a takhle já přemýšlím o Aureliovi.“
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
