Hazmat Modine - Blues jako signál k bláznivému tanci
08.09.2011 | „Hrajeme world music, pokud se jedná o tenhle svět. Na žádné jiné planetě jsem totiž nikdy nežil,“ říká kapelník Wade Schuman.
Jestliže newyorský bluesový šraml nazval debutové album po mytologické kreatuře Bahamut, mohl tím chtít upoutat pozornost nebo dát na vědomí smysl pro humor. Kdo ale nestvůru potkal – sám Ježíš Nazaretský z pohledu na ní prý zůstal pár dnů v limbu, takže asi nic příjemného – zřejmě tuší, proč Hazmat Modine pro takový název zahořeli. Neurčitý popis obrovské ryby s býkem, horou, anděly, nebesy a peklem na hřbetě plovoucí v nekonečném kosmickém moři totiž obsahuje až příliš neznámých, podobně jako americká hudba: naplavenina vlivů z celého známého světa.
Hazmat Modine si z ní vysbírali ty největší nepravděpodobnosti. To co ale hrají, je pouze malá část toho, čeho jsou schopni. Alespoň to o sobě tvrdí.
Některé hudební fúze i po několikátém našlápnutí ne a ne nastartovat. A není to ani tak svíčkami, jako spíš palivem: na vodu se zkrátka jezdit nedá; nebo o tom nevíme. Když Hazmat Modine na albu Bahamut doprovodili hrdelní zpěváci Huun-Huur-Tu z Tuvi a zavrzali u toho na starobylé pastevecké housle, znělo to přirozeně; jako bizarní zvukový monolit, ne jako další hudební patvar. Pravověrní kazatelé blues si na ně ale počíhali: „Jste jen newyorští hokynáři. Neberete blues vážně.“
Na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde Hazmat Modine už dvakrát odehráli fantastické koncerty, se jejich leader Wade Schuman k tomu na besedě vyjádřil. „Já si myslím, že blues často chybí nadhled a humor, spousta lidí si nechce připustit, že s blues může být také sranda.“
Už v soukromém rozhovoru jsme se ho s kolegou zeptali: jak byste popsal vaši hudbu? „Americký jug band. Rozumíte co tím chci říct? Ve 20. letech v jug bandech nikdo neřešil jaké používat nástroje a co hrát za hudbu. Dokázali spustit i polky nebo ragtime. Uměli toho hodně, protože byli estrádnímu umělci, museli lidi dokázat pobavit, jinak by si nevydělali. Já nejsem žádný ortodoxní bluesman, nechci omílat pořád stejné postupy, považuji se za tvůrčího umělce a proto nemám rád, když mě někdo říká, jak se má hrát blues. Já sám nejlíp vím, jakou hudbu chci hrát. Nezapomeňte na to, že americkou hudbu vytvořili přistěhovalci z celého světa, třeba náš kytarista pochází z indické rodiny, ale vyrůstal v newyorské židovské čtvrti. My přece nemůžeme hrát delta blues jako z učebnice.“
Divně oblečený hrabivec s harmonikou
Na první poslech skutečně Hazmat Modine připomínají hudební rébus: tohle je fakt hodně divné blues; chtít vám ho odepřít, určitě byste se ale bránili. Mísí se v něm Wadeho oblíbená blues-jazzová patina 20. a 30. let minulého století ve které už zaznívaly první klarinetové tóny východoevropských klezmerů, cikánské housle, živelné calypso z Trinidadu, havajské kytary a elektrifikované blues. Wade na starých nahrávkách a boogie woogie díky bratrovi vyrostl, pohyboval se ale i na rockové scéně, registroval bělošské rhytm´n´blues a jamajské rockesteady z 60. let. Na foukací harmoniky hraje od deseti, ovlivněný Sonny Terrym.
„Harmoniky jsem zároveň sbíral, takže o nich něco vím. Zlaté éra foukacích harmonik nastala ve dvacátých letech minulého století, člověk narazil na nejrůznější kuriozity. Výrobci tehdy zkoušeli všechno možné, třeba kombinaci několika korpusů. To bylo ještě před tím, než se jednotlivé nástroje unifikovaly, takže existovala spousta kříženců, úchylek, instrumentálních zrůd. Všechno bylo potřeba vyzkoušet, érou bezbřehé rozmanitosti procházely i další nástrojové rodiny. Právě tehdy se například rozšířil sarusofon, bas saxofon či dokonce kontrabas saxofon,“ řekl v rozhovoru Petru Dorůžkovi.
Wadeho harmonikářský spoluhráč Bill Barrett se zase hlásí k odkazu Little Waltera; začínal s bebopem a chicagským blues, podle čehož by se dalo usuzovat daleko odvážnější hráčské pojetí, ale je to naopak: tím dravějším, nespoutanějším je Wade zkreslující zvuk harmonik přes efektové krabičky.
Vyrůstal v michiganském městě Anna Arbor a původním povoláním je vystudovaný malíř. Po přesunu do New Yorku učil na výtvarné škole a brzy se z něho stal vyhledávaný harmonikářský sideman. Ve svém bytě pořádal přednáškové jam session, z nichž postupně vykrystalizovali Hazmat Modine: „prostopášná, nekonečně vášnivá oslava života“.
Wadeho dokonce přirovnali k Tomu Waitsovi a Jimi Hendrixovi, na což zareagoval po svém: „Oba patří k samoukům, mají smysl pro humor, originální zvuk a divně se oblékají. Já se s nimi mohu rovnat snad jen v té poslední kategorii.“
Od chvíle kdy se rozhodl postavit kapelu, měl v hlavě jasno: půjde o netypický posaz s harmonikami, dechy, nejrůznějšími druhy kytar a nástrojů, obvykle s blues nespojovanými, jako například zapomenutý kontrabasový saxofon, tuba, duduk, claviola, basová marimba, rumunský cimbál nebo sheng (čínská rákosová harmonika).
„V New York není problém najít takové muzikanty. Vnesli do Hazmat Modine spoustu myšlenek, které by mě do té doby nenapadly. Trval jsem ale na důležité věci – aby všichni v sobě měli dostatek soulu. Rozhold jsem se skládat podobnou hudbu, jakou miluji. Třeba Desmonda Dekkera, Toots & The Maytals nebo Ali Farka Toureho a Taraf de Haidouks. Přidával jsem další a další hudebníky, protože jsem hrabivec a chtěl s nimi svádět publikum.“
Jediná žena – trumpetistka Pamela Fleming – vyšla z jazzu, klezmeru a doprovázela Burninga Speara i písničkářky Sarah McLachlan a Indigo Girls.
Saxofonista Steve Elson má ty samé zkušenosti, sloužil ale jiným hvězdám: David Bowie, Johnny Otis a Phil Glass.
Bubeník Richard Huntley do Hazmat přinesl latinsko americké rytmy s Kubou a kytaristé Michael Gomez s Pete Smithem také avatgardní jazz a vše co pochytili u Karrin Allyson, Franka Londona nebo Norah Jones.
Nejvíc toho má za sebou asi tubista Joseph Daley: koncertoval a natáčel s Taj Mahalem, Samem Riversem, Carlou Bley, Gilem Evansem i Lionelem Hamptonem.
Od roku 1998 hráli vystupovali Hazmat Modine v newyorských klubech Bleaker Street a Barbes. Název skupiny pak představuje skládačku: modine, ohřívač co „fouká hodně horký vzduch“ a hazmat, hazardous materials.
Kolem jejich debutového alba Bahamut (2007) se strhla velká mela pozornosti. Ačkoliv žádná z recenzí neopomněla zdůraznit „šokující“ hostování Huun-Huur-Tu, neskončilo to pouze tím. Snad nikomu nedal spát originální, v Americe dosud neslyšený sound Hazmat Modine, údajně „vysoce hořlavé a návykové blues z bordelů New Orleansu, postaveného ovšem na břehu Černého moře, hned vedle čínského Macaa a obývaného Cikány“.
Něco takového nemohlo ujít pozornosti porotě Sedmi samurajů přes jejíž pečlivě zvažované rozhodnutí procházejí na veletrh world music Womex jen ty nejvybranější lahůdky. Hazmat Modine ve španělské Seville pak skutečně zazářili.
Setrvávající a nebývalá evropská popularita je pak svázána s Wadeho rozhodnutím svěřit se zároveň do péče německého labelu Jaro Medien.
Odtud pramení přání režiséra Wima Wenderse aby ve svém filmu o taneční choreografce Pina Bausch uslyšel Hazmat Modine: vybral si skladbu Bahamut.
Pořád jsem kapelou z New Yorku
Cikády vydávají nepřeslechnutelný zvuk o kterém si japonský básník a vynálezce formy haiku Macuo Bašó myslí, že „ proniká do skály“. Brněnský výtvarník, spisovatel a milovník blues Rostislav Pospíšil se o nich zmiňuje ve své krásně ilustrované povídkové knížce Možná blues: píše o jedné noci, kdy cikády přerušily svůj hlasitý koncert a nastalé ticho probudilo Johna Lee Hookera, takže spustil na foukací harmoniku „blues tak opravdové, až se k sobě na větvích stromů tiskly sovy pálené a slzy se jim draly do očí“. Proč zmínka zrovna o Pospíšilovi? Pokud jste už zabrouzdali na You Tube a viděli jeden z oficiálních videoklipů Hazmat Modine vztahujících se k novému albu Cicada, zřejmě jste nepřehlédli upoutávku Rosti Pospíšila s jeho typickým hravým rukopisem. Animátorka Veronika Szemlová ji původně vytvořila jako znělku loňských Folkových prázdnin společně s Pospíšilem, jinak dvorním festivalovým grafikem a jako hudební podkres zvolili Hazmat Modine. Když znělku uviděl Wade Schuman, okamžitě je požádal o možnost převzít jí. S tím, že logo Folkových prázdnin nahradilo skupinové.
Hazmat Modine procestovali v uplynulých letech takřka celý svět, což panoramatické album věrně zachycuje, aniž byste se v něm ztratili jako ve špatně vyprojektovaném bludišti.
Skoro každá Schumanova skladba má několik pater: titulní Cicade například navozuje recitativním hlasem a blues-funky náladou dojem Franka Zappy, kytaristé se ale zničehonic zblázní, dechaři se přidají a vyjde z toho polyrytmický etiojazz.
The Tide připomíná doslova hádanku a podle Schumana mělo jít nejprve o pokus vrátit se hluboko do americké hudební prehistorie, kdy ještě neexistovalo country; tak jak to slýcháme od Tima Eriksona. Ostatně Schuman archaický vokální styl sacred harp i napodobuje, ovšem nakonec se stejně všechno zvrtne a přes rhytm´n´bluesovou vložku jsme zase v Africe, tentokrát v súdánské poušti. Přestože pro Child Of a Blind Man napsala abstraktní text významná americká spisovatelka Elizabeth Gilbert – „oči na dálnici, klíče vedle sebe, kosti proměněné v uhlí, plastové rádio a listí v rybníku“ – a synkopuje v ní také zpívající beninská jazzová dechovka Gangbé Brass Band, žádnou africkou divočinu si nepředstavujte: do poměrného klidu ji tlačí hlas písničkářky Natalie Merchant ( Hazmat Modine na oplátku hostovali na jejím loňském albu Leave Your Sleep).
Zajímavě Schuman vystavěl Dead Crow a zazpíval si ji v duu s hlasově podobně zabarveným Michaelem Farkasem, členem brooklynské skupiny The Wiyos. Chytlavě melodickým refrénem a tklivou trubkou se skladba skutečně od zbytku alba dost vzdaluje, možná proto, že byl Wade už předem domluvený se smyčovým Kronos Quartetem, v logice věci bluesově nezvykle litanizujícímu.
Třikrát se Schuman hlásí ke svým vzorům bez potřeby podrýt je upravovatelským egem: skladby Buddy (Louis Jordan), I've Been Lonely For So Long ( Frederick Knight) a Walking Stick (Irving Berlin) nikam do ciziny Hazmat Modine neexpandují, stvrzují na nich ale svůj status zvukově sebevědomé eklektické kapely rozvibrované nabízejícími se možnostmi.
Srdce Hazmat Modine pořád tluče ve dvanácti taktech, a i přestože se občas rozběhne rychleji, bluesmanům co zaplétání s world music v lásce příliš nemají, to ale vrásky nemusí nadělat. Jakékoliv nové impulsy Wade Schuman vstřebá, uplatňuje v rozumné míře; nepracuje s metodou nahodilého generování cizích kultur, vždycky myslí na to, aby se do sebe zaklesly ve svobodné vůli. Podložím Hazmat Kosine nezpochybnitelně zůstává blues, pravda ovšem jiskřivě bláznivé, vytrubující ze všeho nejvíc signál k tanci.
„Žijeme ve zlatém věku world music. Hudba přichází odevšad, na festivalech máme možnost se potkávat s muzikanty z Afriky nebo Asie. Ovlivňujeme se navzájem, vším co kolem sebe slyšíme a to je velmi příjemné. Otevírají se před námi neomezené hudební prostory, ale nemám potřebu do sebe míchat cokoliv. Já chci jen slyšet určité zvuky a přitom zůstat kapelou z New Yorku,“ říká Wade Schuman.
(2011)
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
