Bellowhead - Jak je v anglickém folku všechno jinak
12.01.2011 | Londýnská kapela Bellowhead natočila ve studiu Abbey Road nové album Hedonism, dokonce v těch samých místnostech jako Beatles a na památný mikrofon Johna Lennona a dokládá, že anglický folk není smotek zežloutlých archivních listů, za který ho ze setrvačnosti mnozí vnímají. Tím méně hudba nerezonující současným překotným děním.
Jedenáct členů Bellowhead, kteří si na sebe pro zaneprázdnění v jiných projektech vyhradili pouze šedesát dnů v roce, se podílí na tom, že dlouho trvající lážo plážo stav anglického folku dostává zase pořádně zabrat. A také, že všechno je trochu jinak.
Často vlastní vinou obecného přijetí se léta stranící menšinová hudba je v Anglii totiž najednou zčistajasna středem nebývalého zájmu. Vyhrává se ve Starbucks a mládež v černých trikách s nápisem Folk Rock navštěvuje víkendové festivaly, považované jejich staršími sourozenci za srazy důchodců.
Smetanu ale na rozdíl od Bellowhead a dejme tomu Elizy Carthy nebo Tima van Eykena slízávají jiní: nahlíženo skrze Mercury Prize totiž současný anglický folk pro širokou veřejnost reprezentují módní Mumford & Sons a Laura Marling; tu dokonce v NME označili ze největší cool osobnost anglického folku. Mainstreamová hudební média hýčkají také Noah and The Whale, Toma McRae, Johny Flynna a Stornoway.
„To jsou folkaři asi jako že můj pes je trojitý komunistický agent,“ napsala Alex Henney.
Co tím měla na mysli? Jednoduše řečeno nedorozumění, vzniklé když se do jednoho pytle hází komerční anti-indie-nu-folk a tradiční anglická hudba se staletým rodokmenem neboli england folk music; žánr sám o sobě. Takže kdo je dnes v Anglii vlastně folkař? Ten, kdo z valné části staví na lidových baladách, písničkář skládající v podobném duchu nebo rozněžnělá hitparádová pophvězda s akustickou kytarou?
„Lidé obeznámení s anglickým folkem se téhle mediální vlně smějí a čekají, kdy ta bublina splaskne. Pokud mainstreamový tisk srovnává americký indie folk aplikovaný na britské poměry s anglickou tradicí, jedná se o naprosté nepochopení. Mumford &Sons za to nemůžou, všechno spískali líní novináři. Pro ně je kdokoliv s banjem a akustickou kytarou folk. Kapela nepotřebuje patronát folkové scény, pochybuji, že si ji většina festivalů může vůbec finančně dovolit, ale nezříkejme se respektu, jaký k ní Mumford & Sons chovají. Tedy pokud se nechceme vrátit do neúrodných 70. a 80. let, kdy se anglický folk dusil ve vlastní zakuklenosti a jakákoliv zmínka o něm vzbuzovala posměch, vždyť obecná představa o folkaři vycházela z předpokladu, že jde o vousatého chlapa s pupkem ve vlněném svetru co zpívá dlouhé balady, kterým nikdo nerozumí ,“ říká uznávaný folkový odborník Colin Irwin, mimochodem člen poroty Mercury Prize.
A Ben Lovett od Mumford & Sons vše dovysvětluje: “Neříkáme si folkaři, protože se k tomu necítíme být kvalifikovaní. Folk vychází z tradice a neuvěřitelného muzikanství. My jsme jen čtyři mladí kluci co milují hudbu.“
Zkrátka nastala situace, kdy se dnešní šťastné blahodárné období anglického folku sešlo s módním zájem o indie folk a oba tábory k sobě hledají cestu. Pokud z mnoha důvodů na tradičních hodnotách lpící anglický folk zabouchne před komerčně úspěšnými indies dveře, zopakuje si tristní minulost z nástupu punku, na který zareagoval povýšeně a přestal se tak vyvíjet.
„Folkové kluby vedené v atmosféře sociálního souladu punk odmítaly. Nezvali sem Billyho Bragga, Toma Robinsona nebo Elvise Costello. Mladá generace v nich nenacházela nic zajímavého. Kluby nezvaly punkery a tak do nich prostě nikdo nechodil. Postrádaly hudební pohyb a tradice se bez pohybu dopředu neobejde, je to jedna z důležitých podmínek jejího přežití. Žádná tradice nemůže zůstat stát na jednom místě, musí přitahovat mladé lidi. A toho se chytla až generace Elizy, která v osmdesátých letech byla ještě dítě. Ta ztráta celé jedné generace představuje pro anglický folk obrovskou škodu,“ řekla Norma Waterson v rozhovoru pro tento magazín.
Nebuďme za folkovou policii
V málokteré hudbě zůstává hranice autentičnosti přitom tak nejasné jako v anglickém folku. Vedle veteránů odmítajících opustit tradiční formy a zpívajících houslistek, křehkých jak květina, sem patří také do symfonického artrocku našňořené lidové balady Jima Morayeho, technodub Imagined Village, s nimiž hrají také Martin a Eliza Carthy a stadiónově rozmáchlý, po slávě šilhající Seth Lakeman.
Teď k nim řadí i Mumford & Sons a nastal zmatek, se kterým si nevědí rady ani členové Bellowheads.
Zatímco jejich zakladatel Jon Boden tvrdí, že je to vlastně báječné, když slavné hvězdy (trefně nazývané Coldplay s banjem) s mnohatisícovým davem fanoušků za zády navštíví folkový festival, řeknou tahle hudba se nám líbí a folkařům tím vlastně pomohou, bubeník Pete Flood mu oponuje: “Využili vzestupu zájmu o anglický folk na kterém jsme deset let s jinými pracovali. Přijedou na festival a bez práce berou všechno..“
Na Bodenovu stranu se přidává také zpěvačka Rachel Unthank: „Jsem si jistá, že puritáni považující masové přijetí folku za jeho znesvěcení a ze současné popularity radost nemají. Líbí se mě, že se k němu hlásí popové hvězdy jako Laura Marling. Nejsem žádná folková policie a tak nevěřím, že kdokoliv na světě má výsostní právo nazývat se folkařem a jiní ne. Nu-folk je reakcí na masovou odlidštěnou popmusic. Lidé touží po něčem autentičtějším, osobnějším a co tím může být víc než folk v jakékoliv podobě.“
Rachel Unthank se skupinou The Winterest co znějí jako “společný mejdan Sufjana Stevense, Nicka Drakea, Milese Davise a Steve Reicha“ na Mercury Prize nominovali před dvěma lety a nebyly z folkařů samy: Kate Rusby ( 1999), Seth Lakeman (2005), Eliza Carthy (1998, 2003).
„Anglický folk je hudba spojená s tradicí a anglickou identitou, tedy něčím, co je hodně lidem k smíchu. Předpokládala jsem, že jeho zviditelnění v Mercury Prize by pro tuto hudbu mohlo něco znamenat. Vždycky jsem usilovala o to ji představit v docela jiném, moderním světle a zbavit ji nánosu klišé. Po nominacích na Mercury Prize jsme prodali o něco víc cédéček a chvíli se o nás zajímal tisk, víc se ale nestalo. Teď je ale situace trochu jiná, ačkoliv indie folkaři s tradicí nemají absolutně nic společného, o folk se najednou zajímá mládež. Jestli je to ideální způsob nevím, ale šance, že se něco málo změní existuje,“ uvedla Eliza.
Když vloni v říjnu magazín fRoots připravil kompilaci Looking For A New England/ new folk: old roots vydal tím zprávu o dalších aktualizacích anglického folku: nástup generace, která jak tvrdí Jim Moray „o tuhle hudbu zakopla náhodou, bez jakýchkoliv hlubších znalostí její historie a tradice, které ovšem ctí“ totiž doprovází také vklad cizokrajnosti, kdy potomci přistěhovalců staré lidové písně konfrontují s nezvyklými nástroji, reggae nebo Balkánem.
Reformace anglického folku s úmyslem vyjít vstříc novému publiku probíhá i po jiné linii: do hry vstupují producenti z rockového a popového světa. Seth Lakeman si najmul Tchada Blakeho (Tom Waits, Suzanne Vega), Ian King natočil debut s Adrianem Sherwoodem (Depeche Mode, Skinny Puppy), Lisa Knapp si vzala za manžela Gerryho Divera (Van Morrison, Laurie Anderson) a Bellowhead se dokonce rozhodovali mezi Nile Rogersem, Steve Albinim, aby nakonec vsadili na Johna Leckieho (Stone Roses, Radiohead, Muse).
Než začnete přemýšlet o laciném kalkulu s předpokládaným úmyslem překročení folkových hranic, zkuste to vzít z té lepší stránky: všem do jednoho se alba hodně povedla. Zkušení producentští šíbři nezatížení archaismy a předsudky dosavadní způsob práce s lidovou hudbou nerozkolísali, narušili ale její ustálenost, až překvapivě se dokázali dotknout jejího ústředního nervu. Folkařům nevnutili cizorodé vychytávky, nedostali je do prudkého rozporu s vlastním přesvědčením a do žil ji nevpravili adrenalin, nýbrž látky povzbuzující mysl.
Deliriem stižená dechovka
Pokud Bellowhead a jejich fanoušky něco trápilo, tak ne úplně dokonalé převedení koncertní euforie přirovnávané k The Who na desky. Letitého problému týkající se ostatně i jiných kapel bez rozdílu žánru, dokázal Leckie skupinu na čerstvém albu Hedonism zbavit. Aniž by to jakkoliv ubíralo na výtečnosti předchozích dvou – Matachin a Burlesque – tohle už je skutečně deliriem stižená dynamická jízda, vrchol dosavadní kariéry Bellowhead a příslib pro další směřování anglického folku.
Prestižní anketa magazínu fRoots o Nejlepší světové album world music navíc Hedonism zařadila mezi tři kandidáty na vítěze. Konečné výsledky vyhlásí 3. prosince na radiu BBC, ale ať už to dopadne jakkoliv, Bellowhead budou patřit mezi hudební elitu.
Než je Leckie nechal vstoupit do studia Abbey Road, v němž v 70.letech začínal jako zvukový režisér na nahrávkách Pink Floyd a Beatles a kde to tedy zná jako své boty, navštívil spoustu koncertů Bellowhead. Od společnosti Bristol Old Bric na čtrnáct dnů pronajal prostory v Theatre Royal a přinutil dechovku skladby objevující se na albu snad stokrát odehrát. Jeho cílem totiž bylo natočit vše v prakticky na jeden zátah, naživo, bez dotáček. „Připadali jsme si jako nějací filmaři držící se slibu Dogma 95,“ vzpomínal bubeník Pete Flood.
A houslista Paul Sartin ho doplnil: „Jako skvělý člověk a producent z nás dostal to nejlepší. John toho ve skutečnosti moc nenamluvil, ale když cokoliv okomentoval, mělo to velkou váhu. Potřebovali jsme někoho s tímhle druhem přístupu, aby nás svázal dohromady a kontroloval. Je nás jedenáct, každý z jiným názorem a potřebou se zapojit. John zařídil, abychom zněli jako celek.“
Zadařilo se, anarchie koncertní bezstarostnosti z alba prýští. Společně zvládli také pro Bellowhead typické obskurní nápady, nejideálnější protijed na ustrnutí, aniž by se z toho dalo vydedukovat jakékoliv antifolkové gesto; například když od Jacquse Brela převezmou píseň Amsterdam a vší mocnou silou dechovky nadýchané smyčci z její melanchonie učiní neskutečně povznášející zážitek.
„I když se dotknout jiných druhů hudby a pokusí o nečekanou zatáčku, věrnost anglickému folku tím v sobě nikdy nenaruší,“ řekl o Bellowhead Leckie.
Moc dobře ví, že na nejednoznačnosti byla dechovka v roce 2004 postavena: nejúspěšnější anglická folková dvojice posledních let – zpěvák a melodeonista John Spiers a zpívající houslista Jon Boden – neměla od samého začátku do ní v úmyslu pozvat výhradně spřízněné folkaře, když u kytaristy, mandolínisty a banjisty Benji Kirpatricka si jistá byla hned. Křiklavou, montypythonovským humorem narušenou společnost tvoří jazzmani, klasici a rockeři. A vlastně nesedí ani ta dechovka: trumpetistu, pozounistu, saxofonistu a heligonkáře vyvažují tři houslisté a jediná žena do party, Rachael McShane s cellem. Původní Bodenův záměr navíc vycházel z představy, že smyčce musí znít jako kdyby je aranžoval Benjamin Britten.
“Udělal jsem spoustu muziky pro divadelní orchestry a považoval se za sebejistého machra. Aranže hodně nepoddajných anglických tradičních písniček pro Bellowhead mě z toho ale vyléčily. Zajistit rovnováhu mezi Anglií, skotskými tanci a nápady členů kapely mě často přivádělo k zoufalství. Nakonec jsme to zmákli,“vysvětlil Boden.
Bellowhead vzdáleně připomínají jazzový band na způsob Blues Brothers, i odvázaný symfoňák; dechová sekce se susafonem pak pochodové neworleánské dixielandové kapely, případně indický Bollywood Brass Band, ale pořád se jedná o anglické balady, i když směle zrytmizované do divokého, donekonečna originálního, kolektivního muzikantského bláznovství a mocné vřavy stylů se zářivým Bodenovým hlasem.
Nenakládají na sebe tíhu starostí světa, nepíší vlastní texty. Co se jim zrovna honí hlavou nebo mají-li v úmyslu něco naznačit, musíte vydedukovat z písní pocházejících třeba i ze 17. století. Není ale jisté, zda se trefíte. Když se novináři vyptávali na možnost nějakého ústředního tématu, jemuž tentokrát podřídili finální výběr jedenácti skladeb, Boden odpověděl: “Máme za to, že ty nejlepší tradiční záležitosti pojednávají o souloži.“
Ke každé z nich přistoupili zvlášť. Jamují a čekají na nejpříhodnější okamžik, kdy do sebe kolektivní myšlení kapely zapadne, ať už je výsledek jakkoliv nesouzvučně ulítlý a jazzově minimalistický nebo se ozve se upomínka na soulového Isaca Hayese, ska,funky, Latina, případně ve skladbě Little Sally Racket odvázaný punk dezorientovaný free zvrhlostí Cpt.Beefhearta.
Hedonism je skutečnou oslavou muzikantské slasti z dávného Bodenova přesvědčení: „Nevidíme jediný důvod, proč by nás měli lidé nenávidět za to, že při anglickém folku usínají.“
(2010)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
