Spakka-Neapolis 55: Spravedlnost se k nám teprve blíží
12.01.2011 | Italští Spaccanapoli zabodovali před několika lety také v Čechách, kam v rockovém balení přenesli atmosféru odvázaných neapolských karnevalů provázených rytmickou smrští tamburín. U vydavatelství Real World vydali v roce 2000 album Lost Soul, zazářili na festivale WOMAD i jinde ve světě. Pak se ale po nich, alespoň z našeho pohledu, slehla zem, aby se pod novým názvem Spakka-Neapolis 55 objevili na festivale Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou.
Spakka prý vyjadřuje současnost, Neapolis minulost a číslovka 55 znamená v řeči čísel neapolské kabaly hudbu.
V dubnu vydané album Janus – už bez zpěváka a tamburínisty Marcella Colasurdo - navazuje na úspěšný model Spaccanapolis, v dravosti a klenuté melodičnosti ho ale slyšitelně předčí. Přizvali na něho azerbajdžánského zpěváka Alima Quasimova, považovaného za možného nástupce pákistánského qawwali Nusrata Fateh Ali Khana a dvě nejvýraznější osobnosti současné neapolské hudby a divadla – zpěváky, tamburínisty, tanečníky a herce Maurizio Caponeho a Nando Citarella.
Neapol představuje centrum středomořské kultury, v níž se odráží řecké, římské, španělské, severoafrické a arabské vlivy. To pro vás představuje asi velkou výhodu?
Samozřejmě, Neapol je unikátní město s hlubokou kulturní identitou. Dokáže asimilovat rozdílné kulturní vlivy a citlivě přizpůsobit vlastním tradicím. Bez tanců tammuriata a hudby si život v Neapoli nedokáže nikdo z nás opravdu ani představit. Patří k městu, je to pro něho příznačné.
Co to jsou písně a tance tammuriata? Zůstává jejich pozice v neapolské hudbě pořád silná tak jako v minulosti?
Tammurriata není pouze píseň, ale především prastarý tanec z okolí Neapole. Tancují ho páry uprostřed kruhu, který vytvoří ostatní lidé. Má zvláštní rytmus a souvisí s ním specifický způsob zpěvu. Doprovázejí ho rámové bubny tammorra a tanečníci navíc používají kastaněty. Tammurriata se tancuje při příležitosti populárních náboženských slavností pro Madonnu, naší paní. Vychází z pradávného dionýského rituálního obřadu k vyvolání dobré úrody a plodnosti. Ačkoliv je dnes tammurriata ve velké oblibě, málokdo bohužel tuší kde má kořeny.
Vaše hudba měla vždycky silná sociální témata. Sami tvrdíte, že pořád zpíváte moderní protestsongy. Co vás v současnosti nejvíc štve?
Na našem vztahu k sociálním tématům se nic nemění. Ve skladbě Temp Song si například bereme na mušku vyděračské pracovní smlouvy, v jiné – Scampia - což je stejnojmenná neapolská čtvrť, vysokou nezaměstnanost spojenou s kriminalitou a nezájmem státu s tím něco dělat. Zajímají nás také občanská práva v globalizované společnosti a zhoršování vztahů mezi národnostmi v Itálii. Začíná to být docela drsné a zpíváme o tom v Poco è o Tiempo: „Na tomhle světě není žádná spravedlnost: možná je mrtvá nebo jenom spí. Anebo se k nám teprve blíží.
Na vaši hudbu mají zřejmě silný vliv tradiční neapolské karnevaly. Lze vůbec slovy popsat, jak takový neapolský karneval vypadá?
Festivaly v Neapoli dusí konzum a masovost, s tím se nedá nic dělat. Taková je doba, ale ve vnitrozemí, dál od turistů si svou tradiční, nekomerční podobu udržely. Třeba v malém městečku Avellino každoročně pořádají významný Festival of Montemarano. Trvá tři dny, v neuvěřitelné atmosféře se tancuje a hraje na ulicích a snad nikde jinde než tady neuslyšíte zvuk tanců tarantella montemaranese. A když se konečně dostanete do postele, stejně se vám do snů vkrádá tarantella. Ve skladbě Montemarano Dream jsme se pokusili popsat naše vlastní pocity z Avellino.
Od vaší první a poslední desky Lost Soul uplynulo hodně let. Proč nenásledovaly další? Neměli jste inspiraci? Nebo jste raději dávali přednost koncertům?
Ano, spíš jsme hodně koncertovali. Před pěti lety se k vydání alba už schylovalo, ale pak nastaly problémy s vydavatelem, přidaly se rozdílné osobní a umělecké názory (skrze ně odešel Marcello Colasurdo; pozn.aut.) a protože jsme si chtěli udržet absolutní svobodu nad tvorbou, z nahrávání sešlo. Janus jsme si produkovali sami a nikdo nám do ničeho nemluvil, což je pro nás hodně důležité.
Album je velmi dravé a plné vášnivých hlasů. Překvapením jsou ale hosté. Jak jste se seznámili se zpěvákem Alimem Qasimovem? Existuje podle vás souvislost s neapolskou hudbou a azerbajdžánskými mughamy? Nebo to souvisí s rytmikou? Alim používá daf, Spakka tammora.
S Alimem jsme se před několika lety potkali na koncertě. Fantastické! Jeden z nejsilnějších životních hudebních zážitků. Má úžasný hlas a neuvěřitelný způsob zpěvu. Když jsme pak v hotelovém pokoji v Parmě nahrávali jeho hlas, nastala podobně nepopsatelná chvíle.
Melodie a rytmy ze středního východu jsou v neapolské hudbě všudepřítomné, což třeba málokdo vnímá. Zkrátka spojení mezi ní a mughamy má dlouhodobé trvání. Stejně tak náš vztah k Alimovi.
Mezi dalšími hosty se na albu objevila také nepříliš známá jména: Maurizio Caponeho a Nando Citarella. O koho jde? A vystupují s vámi občas na koncertech?
Pokud je to možné a najdou si čas, tak ano. Patří k nejproslulejším neapolským umělcům populárním po celé Itálii. Přátelíme se od šestnácti let a hodně jsme toho spolu prožili. Mauriziovi je blízký snad každý hudební styl, což nám vyhovuje.
(2009)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
