Asie - Oceánie
Dramatické a teatrální divadlo ze Země jitřní svěžesti bez možnosti srovnávat. Místy až sebezničující bubnování na pokraji fyzických možností. Transformace přírodních živlů do radostného hudebního rituálu v němž znějí také starobylé citery, hudebníci připomínají akrobaty a zpěváci gospelový sbor v tranzu.
Posloucháte z nahrávek velebně mystický hlas, co do vás pronikne a snad už nikdy neopustí. Znáte také tragický osud ženy, které patří a její tibetské jméno: Bohyně melodií a písní. Teprve tváří v tvář klanící se vám Yungchen Lhamo, ale dostává obraz této naprosto vyjímečné tibetské zpěvačky zdánlivě konečnou podobu.
Jméno má po bohu Ganéšovi, obtloustlém mužíkovi se sloní hlavou co má v popisu práce odstraňovat překážky, ničit marnost nad marnost, ručit za vzdělání, moudrost a úspěch. Což na Ganeshe Anandana z jihoindického města Bangalore, dnes bytem v Kanadě nebo dle potřeby kdekoliv na světě sedí.
I ti největší proroci, Nostradamem počínaje, by na předpovědích o budoucnosti zhudebněné perské poezie ghazal bez vyjímky ztroskotali. To, že výsostně alegorické, romantické písně k sofistikované dokonalosti nakonec přivedou dvorské kurtizány a docela nedávno prolnou s mississippským blues za doprovodu bývalého kytaristy Captaina Beefhearta, by nedosnili ani v nejhlubším rauši.
Pro Indii je to příznačné, všechno tu platí jinak : na rovné silnici vás mýto nemine, na hrbolaté ano; na křižovatkách mají přednost nejdražší auta, semafory nikoho nezajímají; vláda tu vydává zákony, které s jistotou nikdy nebudou respektovány, třeba zákaz kouření na ulici. A kdyby žil v Indii Woody Allen, dá se předpokládat, že by potkal svého vysněného fakíra co tvrdí, „že dokáže uhodnout jakoukoliv kartu, kterou si myslí veverka“.
Štíhlá ramena zpěvačky Sa Dingding nesou prý revoluci příští čínské hudby. Má se za to, že se velkolepými písněmi vzedmutými do mohutného oratoria ve svých pětadvaceti letech dotkla snové mlhy pokrývající jezero Lamocuo, zavěšené na tibetské obloze.
„Hraji jazz, evropskou avantgardu a klasiku. Od arabské tradiční hudby jsem se ale nikdy neodstřihl, nadále ji jezdím domů studovat. Existuje totiž jedno arabské rčení: čím vyšší strom, tím hlubší kořeny,“ říká libanonský hráč na arabskou loutnou oud a skladatel Rabih Abou-Khalil.
To málokdo čekal: do australských hitparád vstoupil devětatřicetiletý chlapík z malinkatého ostrova Elcho na severu země, co s hlasem anděla v nesrozumitelném jazyce Yolngu zpívá tisícileté příběhy a levou zadní v nich konkuruje Mariah Carey. A když v Sydney koncertoval Elton John, trval na tom, aby mu od narození slepý písničkář sbírající ve volném čase prázdné plechovky předskakoval. Geoffrey Gurrumul Yunupingu přitom nefouká do hudebního symbolu Austrálie didgeridoo, na akustickou kytaru coby levák hraje obráceně a plachý je až tak, že odmítá mluvit s novináři, protože se ho prý „snaží uhnat jako klokana“ a jediné co z něho vypáčíte, tedy když máte štěstí, zůstává „ahoj“.
Vietnamská hudba už dávno není pouhou chudou příbuznou proslavenějších regionům world music. Zatímco ale v Paříži žijící zpěvačka Huong Tang kombinuje ozvěny bývalé domoviny za účasti afrických hudebníků s elektronikou, virtuóz na jednostrunnou citeru dan bau Ho Khac Chi v kanadském Vancouveru upřednostňuje Buddhovu sluchu lahodící přírodní zvuky. Spolu se svou manželkou, zpěvačkou Hoang Ngoc Bic založili skupinu Khac Chi Ensemble v níž hrou na starobylé, vpravdě ryze vietnamské tradiční nástroje přenáší posluchače do časů říše Dai-Viet a kolonie Kočinčína a otvírá před nimi hudebně dosud absolutně netušené obzory.
Zpěvák, hráč na dudy neyanbann, rituální trubec na kozí roh a do půl těla svlečený tanečník co prolézá sám sebou. Zprostředkovatel vzácné iránské hudby od Perského zálivu, konkrétně z provincie Bushar.
