Gurrumul - Sladký hlas z Velkého australského ticha
19.11.2009 | To málokdo čekal: do australských hitparád vstoupil devětatřicetiletý chlapík z malinkatého ostrova Elcho na severu země, co s hlasem anděla v nesrozumitelném jazyce Yolngu zpívá tisícileté příběhy a levou zadní v nich konkuruje Mariah Carey. A když v Sydney koncertoval Elton John, trval na tom, aby mu od narození slepý písničkář sbírající ve volném čase prázdné plechovky předskakoval. Geoffrey Gurrumul Yunupingu přitom nefouká do hudebního symbolu Austrálie didgeridoo, na akustickou kytaru coby levák hraje obráceně a plachý je až tak, že odmítá mluvit s novináři, protože se ho prý „snaží uhnat jako klokana“ a jediné co z něho vypáčíte, tedy když máte štěstí, zůstává „ahoj“.
Slyšíme bortit se hranici mezi mainstreamem a world music? Ne, ani náhodou, to jen zprvu Australané – „nejkrásnější hlas co jsme kdy zaslechli“ – a později jinde ve světě – zabodoval v evropském žebříčku world music – dospěli k názoru, že Gurrumulovy nevysvětlitelně kouzelně křehké, se vším všudy jednoduché písničky v nichž zpívá o věcech, které tento slepec od narození nemohl nikdy spatřit, mají doslova transcendentní vyznění a veškerá kategorizace, natož předsudky pozbývají smyslu. Podivně vtahující sílu zpěvákova albového debutu si pak nepřizná pouze pokrytec.
Na politikaření si nepotrpí, stejně tak mu zůstává cizí trpká ublíženost; chtěl pouze prý natočit „poctivou krásnou sbírku písní“. Paradoxem je, že s ní nechtěně a víc než kdokoliv před ním otevřel téma „Velkého australského ticha“, jak pro Australany kontroverzní období, kdy ze svých dějin vygumovali jakkoliv zmínku o Aborigincích popsal antropolog Bill Stanner. Že to nedává smysl? Pokud se týká obsahu Gurrumulových skladeb, tak opravdu ne, přečtete-li si ale zahraniční tisk, zjistíte že většina zpěvákových profilů a že se jich vyrojilo, se souběžně s hudbou a nezřídka velmi otevřeně, věnuje také „černému svědomí Austrálie“. Gurrumul je totiž Aborigin, původní obyvatel nejmenšího světadílu až do roku 1967 zahrnutý nikoliv do kolonky lidských bytostí, nýbrž mezi „floru a faunu (tzv. listina The Flora and Fauna Act).
Život ve snu
Jakoby se za nimi zabouchly dveře a nezbylo nic jiného, než zůstat. Stoupání hladiny oceánu s koncem doby ledové totiž „pradávným emigrantům“ znemožnilo vrátit se, nadneseně řečeno, suchou nohou nazpět odkud přišli. Má se za to, že přes Indonésii z Asie. A ještě před tím samozřejmě z Afriky. Dokonce se tuší, kdy k tomu asi tak došlo: podle kostry Mungo Mana nalezené v roce 1974 ve vyschlém jezeře Lake Mungo to profesor Bowler tipnul na 42 000 let, jeho kolegové ale brzy přidali dalších dvacet tisíc let navrch.
Odděleni od zbytku světa, žili si tu v naprostém souladu s přírodou a zemí nomádským životem na úrovni doby kamenné do poloviny 18. století bez jakéhokoliv ponětí o tom, co se odehrává na zbytku planety. Rozdělení do klanových kmenů, které se údajně v mnoha případech nikdy nepotkaly a když ano, moc si mezi sebou nerozuměly, protože používaly bezmála dvě stě padesát často značně odlišných jazyků a šest set dialektů. Tyto lovce a sběrače bez společného jména – za Aborigince je označili až Evropané, zatímco oni sami si vystačili s názvy klanů - nezaskočila ani postupná proměna hustě zalesněných území ve vyprahlé pouště. Nestavěli domy, nic nepěstovali, nechovali zvířata, na šaty také moc nedali a když se z „vyjedeného“ kraje vydali na cesty, nesli si sebou hlavně šípy, bumerangy a dřevěné nádobí. Dokázali přežít na místech, kde s tím měly problémy i rostliny; shánění potravy jim sice údajně zabralo skoro celý den, hlady spát ale nešli. A voda? I ten nejšikovnější proutkař by na ně neměl. A když bylo nejhůř, vyhrabali z bahna žáby a vytlačovali z nich vodu. Z přírody si brali pouze to, co potřebovali; vědomi si toho, že bez ní nemají šanci. Výsostní ekologové srozumění s přírodními vědami a jejími fyzikálními zákony mezi sebou ani moc neválčili, měli svých starostí dost.
Přes veškerou rozdílnost ale měli a mají jedno společné: víru v mytologické příběhy Dreaming, představující kroniku stvoření, komplexní pohled Aboriginců na svět; jakousi nekonečnost spojující minulost s přítomností a nastiňující budoucnost. Mýtus o vytvoření a formování světa. Věří, že v čase Snění (Dreamtime), obývaly liduprázdnou, beztvarou Zemi nadpřirozené nebeské bytosti podobající se zvířatům a rostlinám. To ony ji daly dnešní podobu: vytvořily skály, jezera, řeky, jeskyně, ostrovy, vysoké hory; vdechly život zvířatům a lidem, které naučili tábořit, rozdělávat ohně, nacházet vodu, znát hvězdy, vykonávat obřady nebo vyrábět didgeridoo a bumerang. Když svou práci skončily, proměnily se ve stromy, hvězdy, skalní útvary a přírodní scenérie - pro Aborigince navýsost posvátná pietní místa. Liší se, podobně jako příběhy, kmen od kmene, podstata, symbolizující základy společenského a náboženského chování, dejme tomu posvěcená smlouva se stvořiteli, nicméně všechny spojuje.
Dreaming, přetrvávající v každodennosti dokládá sílu, moudrost a původ předků a pro Aborigince znamená neobejitelný zákon, mravní kodex ve vztahu k přírodě stanovující veškeré žití: vše, co vzniklo v Dreamtime, má dodnes platnost. „Dreamtime představuje naši identitu, kulturu a vysvětlení všeho kolem nás. Aboriginci nikdy nevlastnili zemi, ale Dreamtime jim určil povinnost ji respektovat a starat se o ní,“ vysvětluje Merv Penrith Elder z australského muzea.
Aboriginci, pravděpodobně nejstarší lidská kultura na zeměkouli, neznali písmo, vše je předáváno z generace na generaci ústně. Dreaming zůstává ve formě obřadů a vyprávění, v hudbě, tancích, malbách, totemech a především v písní Songlines – vedle duchovní náplně poskytují podrobný návod jak se pohybovat v neznámém terénu, cestovat a nakládat s přirodou.
„Kdysi dávno naši předkové chodili po zemi. Vytvořily stromy, rostliny a zvířata. Dali zemi život. To byla doba Dreamtime, velmi silného a duchovního času. My dnes žijeme jako ve snu. To je naše kultura a tradice,“ zpívá skupina Blek Bala Mujik.
Omluva ztracené generaci
Portugalci s Holanďany nad Terra Australis Incognita – neznámé jižní zemi podle tehdejší teorie nutně existující pro vyvážení pevniny na severní polokouli - ohrnuli nos; sotva vystoupili z lodí. První sem připlul v roce 1606 holandský kapitán William Jansz a po něm hned Portugalec Luis Vaez de Torres. Prozkoumali pobřeží, usoudili, že tak neúrodnou a chudou zemi ještě neviděli a tím to pro ně skončilo. Bohatství z toho zkrátka nekoukalo. Zůstal po nich název Nové Holandsko. Jan Carstenz o setkání a ozbrojených půtkách s obyvateli doma podal referát: „Nejubožejší kreatury, co jsem kdy viděl.“
To anglický mořeplavec James Cook, co na východní pobřeží budoucí Austrálie dorazil v roce 1770 je odhadl naprosto výstižně: „Žijí v přirozeném souladu s přírodou a přestože je pravděpodobné, že patří k nejubožejším lidem na světě, jsou ve skutečnosti daleko šťastnější než my Evropané.“
Cook pro krále Jiřího III. zabral zemi pod názvem Nový Jižní Wales v duchu daných instrukcí: „S krajní trpělivostí a tolerancí s ohledem na domorodce, lidský druh našeho společného Boha, mající nárok na naši laskavost při zabírání nového území.“
Problém byl v tom, že se při vší té laskavosti zapomněli domorodců zeptat respektive je vzít za partnery k jednání. Nic takového, Cook zemi, kde prokazatelně žilo údajně na milión Aboriginců označil za terra nullius, tedy „zemi nikoho“. Tenhle archaický mezinárodní status, ostudu 21. století, znemožňující Aborigincům vlastnit rodnou půdu, zrušil australský nejvyšší soud teprve v roce 1992.
Po Cookovi dorazila 26. ledna 1788 (dnes státní svátek Austrálie) do kolonie Nový Jižní Wales flotila jedenácti lodí First Fleet vedená jmenovaným guvernérem Arthurem Phillipem. O žádné oráče půdy nebo přistěhovalce ale nešlo: po ztrátě severoamerického území si anglická koruna nevěděla rady kam s trestanci, takže prvních sedm set padesát obyvatel budoucí Austrálie tvořila parta těžkých žalářníků. Deportovali je sem až do roku 1853 a brzy se k nim přidávali i dobrovolní usedlíci. Z pobřeží postupovali do vnitrozemí a proměna aboriginské Austrálie v „bílou“ nabrala na obrátkách. Některé prameny uvádějí, že v roce 1930 napočítali už pouze na třicet tisíc původních obyvatel. Zákony přírody vyznávající Aboriginci – podobně jako třeba Indiáni v Severní Americe – smyslu civilizace nerozuměli. Neznali chlast, nemoci, křesťanské Bohy, ploty, otrokářství. Násilná, otřesně důsledná asimilace stojící když se to ta vezme kolem a kolem vlastně na hromadném vybíjení, na Aborigince těžce doléhala; zbavovala je přirozeného způsobu života a dávných území. K doloženým praktikám patřily také otřesné „koníčky“ bílých farmářů: zajít si v neděli po obědě zastřílet na divochy, pokud možno celé rodiny s dětmi. Činila se také vláda: v roce 1870 spustila projekt známý dnes jako „Ukradená generace“ (Stolen Generation) osvětlený i ve filmu Austrálie. V rámci zachování čisté rasy byly vládními organizacemi a církevními misiemi násilně matkám odebírány dětí ze smíšených manželství a předávány na převýchovu do bělošských rodin, kterážto „humanitární“ akce trvala až do roku 1969 a mluvit se o ní oficiálně začalo až o dalších třicet let později, přičemž australská vláda se dokázala za takřka sto tisíc navždy postižených dětí omluvit až vloni. "Omlouváme se za zákony a politiku, které způsobily hluboký žal a utrpení a ztrátu našich australských spoluobčanů. Vyslovujeme omluvu za bolest, trápení a rány ukradených generací," prohlásil australský premiér Kevin Rudd v televizi, sledovaný milióny obyvatel.
Civilizace decimuje Aborigince nachlup stejně jako zmíněné americké Indiány nebo kanadské Inuity: živoří v městských ghettech nebo rezervacích; ničí je alkohol, drogy, kriminalita, obrovská míra nezaměstnanosti a všudepřítomný pocit naprostých outsiderů vzdorujících masové kultuře západní kultury zcela závislých na státních sociálních dávkách. Tihle Aboriginci už dávno ztratili kontakt s původními hodnotami. Jiní – dohromady s těmi městskými tvoří asi 2,5% (okolo 250 tisíc) všech obyvatel Austrálie – stále žijí v nepřístupných odlehlých oblastech a dostat k nim není zrovna jednoduché. Navíc o to ani nestojí.
Slepý mořský krokodýl
Říká se, že snad neexistuje Aborigin, který by se kdy ve své zemi ztratil, třeba i uprostřed pouště. Vždycky najde cestu domů nebo k vodě. K tomu slouž songlines. Slepý Gurrumul zase zpívá ve čtyřech aboridžinských jazycích písničky o stínech, skalách, duze na obloze, posvátném hadovi, řekách a předcích v hluboce duchovním souznění a s takovou mírou obrazové přesvědčivosti, jakoby se před vámi odvíjel pohádkový příběh o Dreamtime. Ostatně na svých koncertech za sebou film o historii Aboridžinců nechává promítat, včetně překladů textů; vyjma závěrečné, anglicky zpívané skladby I Was Born Blind (“Narodil jsme se slepý a nevím proč. Bůh to ale ví, protože mě mulije.“) a rozloučení na dobrou noc, ale od něho nic jiného než jazyky předků neuslyšíte.
Z Gurrumullovy extrémní plachosti a nesounáležitosti s děním okolo ( získal snad všechny možné australské hudební ceny) vyplývá, že za něho výhradně mluví producent alba, basista a „adoptovaný bílý bratr“ Michael Hohnen: „Všechna vysvětlení najdete v emocích jeho hlasu. Gurrumul moc dobře ví, kdo je. Zná barvu své kůže, příslušnost k tradici kmene Gumatj a svá jména: Mořský krokodýl, Oheň a Skála. Je to nedůvěřivá, ale šťastná osoba. Popularita a média ho nezajímají. Nechtějte po něm, aby rozuměl hitparádám.“
Gurrumul odmítl učinkovat v reklamách a s hudební cenou si doma otevírá škeble. Koncertoval před anglickou královnou, vyprodal operu v Sydney i newyorskou Carnegie Hall; za vzory má Neila Diamonda s Dire Straits a všechny prachy co vydělá, posílá matce na rodný ostrov Elcho, blízko pobřeží Arnhemské země, vlastněné dnes z velké části Aboriginci, kteří si tu dokázali (a před světem dokonale uschovali) udržet nejstarší tradice. Například fascinující malování na stromovou kůru. „Obdivuji a závidím vám vaše umění,“ napsal kdysi malířům z tamního kmene Yirrkala Pablo Picasso.
Na klavír, kytaru, bubny a bambusové píšťaly se Gurrumul naučil sám. Ze školy odešel ve dvanácti, slepecké písmo, vodícího psa ani bílou hůl nikdy nepoužíval. Zato hrával basketbal, jezdil na kole a v kostele naposlouchal spoustu evangelických chorálů. Má fenomenální paměť a pamatuje si proto obrovské množství slyšených příběhů z Dreamtime, z nichž načerpal lyrickou podobu snových písní na pomezí folku, soulu, country a gospelu, s jemnou příměsí reggae, doprovázených dvěma kytarami, kontrabasem a příležitostně smyčcovým kvartetem
Od šestnácti do dvaadvaceti let byl členem nejslavnější aborigi kapely Yothu Yindi a dnes se svými bratry vede vlastní - Saltwater Band. Po dvou albech -Gapu Damurrun (1999) a Djarridjarri (2004) – Gurrumula producent Honer přemluvil k natočení sólové desky.
„Mistrovské dílo pozoruhodné krásy s nejsladším hlasem současnosti. Docela jednoduše: jedná se o nejpůsobivější aboriginské album,“ napsal v recenzi Seth Jordan. A v australských The Times se objevil titulek: aboriginská odpověď na Nicka Drakea.
Michael Honer ale stojí pevnýma nohama na zemi: „Žijeme v rasistické zemi a kdyby se Gurrumul věnoval politickým a sociálním tématům, Australany by nezajímal.“
(2009)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
