Khac Chi Ensemble - O roztleskávání bambusu z Kočinčíny
30.03.2007 | Vietnamská hudba už dávno není pouhou chudou příbuznou proslavenějších regionům world music. Zatímco ale v Paříži žijící zpěvačka Huong Tang kombinuje ozvěny bývalé domoviny za účasti afrických hudebníků s elektronikou, virtuóz na jednostrunnou citeru dan bau Ho Khac Chi v kanadském Vancouveru upřednostňuje Buddhovu sluchu lahodící přírodní zvuky. Spolu se svou manželkou, zpěvačkou Hoang Ngoc Bic založili skupinu Khac Chi Ensemble v níž hrou na starobylé, vpravdě ryze vietnamské tradiční nástroje přenáší posluchače do časů říše Dai-Viet a kolonie Kočinčína a otvírá před nimi hudebně dosud absolutně netušené obzory.
Aby také ne, vždyť sjednocený Vietnam v sobě zahrnuje přes šedesát národnostních menšin, vyznávajících jak buddhismus tak taoismus. Unikátem země je přitom skutečnost, že tu nikdy žádná válka nevzplála z náboženských důvodů.
Jistě jste už také slyšeli o vietnamské opeře, fascinujícím vodním loutkovém divadle roi nuoc, prastarém způsobu zpěvu quan ho z říčních delt či sakrální hudbě hat chau van z horských oblastí. Jestliže ne - a nebylo by divu – poslech Khac Chi Ensemble by vám to mohl částečně vynahradit. Řídí se přitom částečně Konfuciovou klasickou teorií rozdělující jednotlivé nástroje do osmi zvukových kategorií: hedvábí, kámen, kůže, hlína, kov, vzduch, dřevo a bambus. I když s pěti pravidly určujícími zapovězené příležitosti, kdy nelze hrát asi v dnešní době akceptovat příliš nemohou. Ale jen tak pro zajímavost: při západu slunce, během bouřky, když přípravy neproběhly tak jak měly, při nedostatečném oblečení a v momentě, kdy publikum nevěnuje hráči pozornost.
Vedle citery dan bau během koncertu Khac Chi Ensemble používají měsíční třístrunnou loutnu dan day, šest tisíc let starou kamennou marimbu dan da nebo jednostrunné housle k´ni zvukově příbuzné lidskému hlasu; od horského národa Bahnar pochází k´longput, do tvaru velké Panovy flétny svázané speciálně vyhledávané bambusové roury, v nichž rezonuje tleskání hráčových dlaní stojících před nimi, z hor vzešel i spirituální bambusový xylofon t´rung a jeho basová obdoba dinh pa. Jedinečné je bezesporu setkání s bambusovou flétnou sao ba nguoi, na níž musí hrát tři osoby a její, tentokrát už "jednorychlostní" a takřka nepopsatelnou odnož sao bop, které Khac Chi anglicky říká squeezing-bamboo flute.
se vietnamskou hudbou zaobírá celý život a cizí mu nejsou ani melodie z Číny, Koreje a Indie. Na hanojské národní konzervatoři nejprve vystudoval a pak dlouhá léta učil. Vedl tam oddělení tradičních nástrojů a zasloužil se o založení National Music School. Ovšem pozor, žádný profesorský suchopár přezouvající se i v tramvaji, co nejopatrněji našlapující v historii. Souběžně s výukou a pečlivém restaurování regionálních nástrojů, z nichž převážná část zůstává záhadou i pro samotné Vietnamce, koncertoval s dau bau takřka po celém světě a občas si odněkud přivezl nějaké to ocenění; no, řekněme rovnou medaili za unikátnost. Mezinárodně respektovaný Ho Khac Chi je totiž považován za nejvýznamnějšího žijícího hráče na dan bau, zároveň zodpovědného za její představení mimo Vietnam. Khac Chi Ensemble založil počátkem 80. let, ovšem s alby Moonlight in Vitnam (97) a Spirit of Vietnam (20) se pochlubil až v Kanadě, kam se ve dvaadevadesátém přestěhoval a kde poznal i svou ženu., zpěvačku Hoang Ngoc Bich, první dámu dan bau, ovládající zároveň ale i celou řadu dalších nevšedních bambusových vietnamských nástrojů. Spolu je v uplynulých letech za nadšeného přijetí představili na nejvýznamnějších světových festivalech world music - WOMADU a WOMAXU – kde všichni ocenili i další silnou zbraň manželského dua: schopnost obou hudebníků zavádět výhradně vietnamské tradiční písně do bludiště emotivních improvizací.
Máme společnou komunistickou historii. U nás ale byla tradiční lidová hudba mladými lidmi takřka nenáviděná, protože ji komunisté zneužili pro své politické cíle a tím ji zprznili k nepoznání. Jak tomu bylo tehdy ve Vietnamu?
„Khac Chi: No, sice už nějakou dobu žijeme v Kanadě, ale pokud se pamatuji, i u nás dávali mladí lidé před lidovou hudbou přednost popu a moderní hudbě.“
Já měl na mysli spíš srovnání pozice lidové hudby za komunismu a nyní.
„Nemohu říct, že by tehdy někdo z mladých lidovou hudbu nenáviděl, to spíš se o ní nezajímal. Na druhou stranu, před dvaceti lety, krátce po válce u nás byla pouze jedna rozhlasová stanice a ta hrála výhradně lidovou hudbu a na výběr toho moc nebylo. Nyní už takový nedostatek informací není, každý si může vybrat. Taky si nemyslím, že by se ve Vietnamu dalo mluvit o nějakém zneužití, spíš o snahu lidovou hudbu, jako něco vzácného udržet. Byli jsme po válce ekonomicky hodně slabou zemí, moc toho dělat nešlo.“
Máte tedy jinou zkušenost?
„Překvapilo vás to?“
Vy dnes žijete v Kanadě a to nikoliv z politických důvodů. Proč tedy?
„Ne, s politikou to nemá nic společného. Jedná se o praktické důvody. Existuje tam silná vietnamská komunita, která nám v minulosti hodně pomohla a my jejich pozvání navíc brali jako novou příležitost. Ovšem začátky byly hodně těžké. Jsme oba učitelé, doma ve Vietnamu jsme v rolích profesorů vyučovali na konzervatoři a já dokonce vedl katedru lidových nástrojů. A v Kanadě jsme najednou museli pracovat v restauracích, učit se anglicky a hrát pouze pro omezené obecenstvo vietnamské komunity. Po čase se ale všechno zlepšilo. Kanada je vzdělaná, mnohonárodnostní země vydávající na kulturu hodně peněz. a ty se brzy dostaly i k nám. Do Čech jsme například mohli přicestovat díky kanadské vládě.“
Používáte staré tradiční nástroje, které prý už ani v samotném Vietnamu nikdo nezná. Kde je vyhledáváte?
„Máme je od starých muzikantů. A nejsou zas tak zcela neznámé. Hodně našich nástrojů také pochází z Číny.“
Často je to tak, že někdo čte starou knihu, vidí obrázek neznámého nástroje a pak se ho pokusí sestavit a hrát na něj. Zkoušíte to také?
„Také si vyrábíme vlastní nástroje, ale spíš ty obecné známé. Ten způsob, co jste popsal spousta našich muzikantů také používá. My však moc ne.“
Takže dáváte přednost jistotě?
„Ano. Spíš vynalézáme vlastní , nové nástroje. Například z trumpetky od zmrzlinového vozíku.“
Takhle vlastně lidová hudba přechází v současnou.
„Ne tak docela. I na nové nástroje se dá hrát stará hudba.“
Mimochodem jak se díváte na world music?
„Považuji to za zákonitý vývoj. Víc se však držíme tradičního pojetí, přestože pro západní posluchače je potřeba naši hudbu trochu přizpůsobit, jinak by její poslech byl pro ně příliš obtížný.“
V Evropě se občas diskutuje o tom, kdy skončila tradiční hudba. Včera, v roce 2000 nebo 15. února 1985.
„Ten předěl pro mě nic neznamená. Tradiční hudba představuje stále plynoucí řeku, u které někdo podle svého změní směr a pak ji pošle dál, do jiných končin“
Je dnes možné najít ve Vietnamu nalézt utajené hudební regiony?
„Moc o tom nevím, už dlouho tam nežijeme. Určitě se tam však o to někdo pokouší.“
A když jste tam ještě bydleli, vydávali jste se na takové hledačské cesty?
„Moc ne. Moc času nám na to nezbývalo a cestování bylo tehdy velmi obtížné.“
A můžete nám prosím něco říct o starém způsobu zpěvu quan ho z říčních delt?
„Používá se hlavně na severu země a jedná se o velmi krásnou melodickou hudbu. V minulosti se každoročně konal ve Vietnamu festival věnovaný quan ho. ta hudba stojí hodně na improvizaci a vzájemném ovlivňování zpěváků a hudebníků.“
Hrajete převážně akustickou hudbu. Neláká vás spojení s elektronikou jako vaši kolegyni Huong Tang?
„Promiňte, tu neznám. Jinak nás elektronika neláká. Hodláme i v budoucnosti pokračovat v tom, co děláme teď. Možná se soustředíme na bohatší zvuk, ovšem nadále akustický.V Kanadě si ale občas zahrajeme i s elektrifikovanými hudebníky.“
A věříte ve fúze mezi jednotlivými hudebními styly?
„Moc nás to nezajímá. Chceme se opravdu spíš držet svého kopyta. Ve Vancouveru hrajeme se skupinou asi dvaceti muzikantů z Irska, Indie, Iráku, Francie, vlastně lidí z celého světa a dokonce nám to líbí. To je ale vyjímka a jiná kapela.“
Vypadá to, že se fúzím zas tak nevyhýbáte, vždyť každý z těch muzikantů si do té kapely musel přinést něco ze svého domova?
„Možná máte pravdu. V Litvě jsme dokonce nedávno vystupovali se symfonickým orchestrem.“
Je ve Vietnamu běžné, aby tu ženy hrály na dan bau?
„Moc ne“
Vaše žena je tedy první?
„Hoang Ngoc Bich: nejprve jsem začala hrát na k´ni. U nás se říká, že jakmile nějaká žena uslyší hrát dan bau, tak se okamžitě zamiluje a očarovaná následuje hráče.“
Takže vy jste se vlastně vdávala za svého manžela z očarování?
„Ha,ha,ha. Studovala jsem u něho. Však víte, že na dan bau hraje báječně.“
Promiňte, to by ale neměl učit mladé studentky.
„Tak, nad tím jsem ještě nepřemýšlela, ale každopádně díky za radu.“
(2007)
Foto: Yvetta Stránská, archiv
Jiří Moravčík
