Na nejčastější otázku – kam za hudbou o které píšu jezdím – nejjednodušší odpověď: na festivaly do Rudolstadtu, Würzburgu, Dranouteru a doporučuji dánský Tønder. Tedy pokud máte na mysli exotickou world music, hudbu z Afriky a světový folk. Na všech se vám organizátoři už desítky let pravidelně chystají splnit i ta nejtajnější sny. Festivaly představují takřka ideální způsob seznámit se během několika dnů s muzikanty, za nimiž byste jinak museli cestovat na kraj světa nebo se vydat z daleko větších peněz na jednotlivých koncertech. Některé navíc skýtají ohromnou výhodu: leží pár hodin jízdy od našich hranic.
Putovní veletrh world music WOMEX se na tři roky přestěhoval do dánské Kodaně, města cyklistů, svobodného státu Christianie a malé mořské víly. Andaluské teplo vystřídal severský vítr, nádherné sevillské divadlo Lope de Vega a grandiózní Španělské náměstí pak futuristické paláce Bella Centrum a Koncerthuset ze skla a železa. A kritizované španělské zvukaře, experti z Roskilde festivalu.
Jakoby se nechumelilo, navzdory ekonomické krizi a s vědomím chystání oslav pětadvacátých narozenin na příští rok, což znamená nevystřílet si patrony předem, předvedly Folkové prázdniny opět své parádní číslo: obohatily, bez varování překvapily a zabalily do nádherné hudby.
Otázka na vracející se z festivalu v německém Rudolstadtu se nemění: jaký letos byl? Zatímco u jiných akcí má spíš zdvořilostní charakter, u Rudolstadtu je spojena s podtextem: co vás tu bouchlo do uší. Je totiž považován za významnou bránu world music do Evropy. Na minulost, především v souvislosti s krizí, kdy organizátoři vytvořili doslova letecký most mezi durynským městem a Karibikem nebo Indonésií, sice můžeme zapomenout, i tak byl letošní program zajímavý a Rudolstadt své přirozené kouzlo nečekanosti neztratil.
Ředitel veletrhu Gerald Selingman jim říká „velká rodina spiklenců“ a pracovně-přátelskou atmosféru veletrhu výstižně shrnul Alejandro Colinas z mexického labelu Alebrije: „Čtyři dny cítíte, že nejste na světě sám, že kolem vás žijí další blázni.“
Možná vám to přijde jako fór, ale ve svých padesáti letech jsem patřil na dánském folkový festivalu Tønder k těm nejmladším. Hráli mě k tomu Oysterband, The Duhks, C.J.Chenier nebo Baskery, a ne zrovna potichu. „Takhle mladý jsem si už dlouho nepřipadal“, podotkl k tomu podobně se věkem spřízněný cítící kolega.
Existují u nás festivaly, bez kterých se neobejdeme, protože prezentují docela jinou hudbu. Takové ty, jak poznamenal Jiří Plocek po návratu z Boskovic, „v nichž se snoubí působivost místa, pestrá a provokativní dramaturgie s životním hledačstvím návštěvníků“.
Za Magickou zem jednoho z nejvýznamnějších a největších festivalů ve Střední Evropě, zaměřených na hudbu z celého světa, tedy world music, zvolili organizátoři vzhledem k šedesátiletým oslavám Izrael; magickým nástrojem se pak stal rámový buben. Vrcholy letošního ročníku však nepatřili ani do jedné z kategorií: superskupina Imagined Village vznikl v multikulturním Londýně a famózní přehlídka Queens & Kings reprezentovala Rómy z Balkánu. Pro festival je příznačné, že o ničem jiném než o těchto projektech se v současnosti po celé Evropě nemluví. Rudolstadt zkrátka dokáže držet prst na tepu aktuálního dění.
Během patnáctileté existence se festival vyprofiloval do největší evropské přehlídky keltské hudby. Respektované také pro zasvěcený záběr světové keltské diaspory. Pod vedením hudebního ředitele Donalda Shawa, jinak šéfa skotské skupiny Capercaillie, do programu Celtic Connections stále víc pronikají hudebníci z ranku world music. Zkrátka nepřicházejí ani příznivci americké písničkářské scény a rocku. Letos v Glasgowě tak vedle skotských, irských či anglických osobností vystoupili například Bill Wyman, Trilok Gurtu, Steve Earle, k.d.Lang, Michelle Shocked nebo senegalský zpěvák Baaba Maal.
Jedna z nejčastějších otázek ohledně world music zní: proč je o ní najednou takový zájem. Odpovědí se dočkáte ledasjakých, nezřídka úplně pitomých, jen ti, kteří se téhle lidové hudby odjinud upravené na všemožný způsob opravdu dotkli vám podají asi tu nejsprávnější – vyzařuje teplo, v továrnách na globální popmusic poztrácené člověčenství. Proto se posluchači obracejí k hudbě kořenící kdesi na počátku lidstva a touží po okamžicích, kdy ze samé radosti, jak říkal pan Skácel, máte chuť lehnout si do houslí.
