Možná vám to přijde jako fór, ale ve svých padesáti letech jsem patřil na dánském folkový festivalu Tønder k těm nejmladším. Hráli mě k tomu Oysterband, The Duhks, C.J.Chenier nebo Baskery, a ne zrovna potichu. „Takhle mladý jsem si už dlouho nepřipadal“, podotkl k tomu podobně se věkem spřízněný cítící kolega.
Existují u nás festivaly, bez kterých se neobejdeme, protože prezentují docela jinou hudbu. Takové ty, jak poznamenal Jiří Plocek po návratu z Boskovic, „v nichž se snoubí působivost místa, pestrá a provokativní dramaturgie s životním hledačstvím návštěvníků“.
Za Magickou zem jednoho z nejvýznamnějších a největších festivalů ve Střední Evropě, zaměřených na hudbu z celého světa, tedy world music, zvolili organizátoři vzhledem k šedesátiletým oslavám Izrael; magickým nástrojem se pak stal rámový buben. Vrcholy letošního ročníku však nepatřili ani do jedné z kategorií: superskupina Imagined Village vznikl v multikulturním Londýně a famózní přehlídka Queens & Kings reprezentovala Rómy z Balkánu. Pro festival je příznačné, že o ničem jiném než o těchto projektech se v současnosti po celé Evropě nemluví. Rudolstadt zkrátka dokáže držet prst na tepu aktuálního dění.
Během patnáctileté existence se festival vyprofiloval do největší evropské přehlídky keltské hudby. Respektované také pro zasvěcený záběr světové keltské diaspory. Pod vedením hudebního ředitele Donalda Shawa, jinak šéfa skotské skupiny Capercaillie, do programu Celtic Connections stále víc pronikají hudebníci z ranku world music. Zkrátka nepřicházejí ani příznivci americké písničkářské scény a rocku. Letos v Glasgowě tak vedle skotských, irských či anglických osobností vystoupili například Bill Wyman, Trilok Gurtu, Steve Earle, k.d.Lang, Michelle Shocked nebo senegalský zpěvák Baaba Maal.
Jedna z nejčastějších otázek ohledně world music zní: proč je o ní najednou takový zájem. Odpovědí se dočkáte ledasjakých, nezřídka úplně pitomých, jen ti, kteří se téhle lidové hudby odjinud upravené na všemožný způsob opravdu dotkli vám podají asi tu nejsprávnější – vyzařuje teplo, v továrnách na globální popmusic poztrácené člověčenství. Proto se posluchači obracejí k hudbě kořenící kdesi na počátku lidstva a touží po okamžicích, kdy ze samé radosti, jak říkal pan Skácel, máte chuť lehnout si do houslí.
Z podtextu úporné snahy některých novinářů vnuknout veřejnosti názor, že na území bývalého Československa neexistuje kvalitnější a po všech stránkách pestřejší festival než jakou představuje trenčínská Pohoda se dá leccos identifikovat: věk pisatelů, hudební zaměření na rock & pop a „glastonburský syndrom“, tedy potřebu družit se v několika set tisícovém davu na rozlehlých pastvinách nebo letišti, kam kdosi naveze hudební pelmel, který se stejně nedá stihnout a kde se vše, proč jsou tyto prostory tak oslavované - ruku na srdce - odvíjí od všeho možného, jen ne od hudby samotné.
Letošní ročník patřil svou náplní, kdy za magickou zemi byly vybrány Spojené státy a za nástroj klávesy, k těm nejsilnějším. Na tom se shodli snad všichni přítomní našinci, včetně veteránů. Vyšlo také zbožné přání shlédnout předem naplánované koncerty. Jakoby organizátoři řazení vystupujících přizpůsobili pouze nám a navíc neustoupili od trendu posledních let, kdy rozumně usoudili, že lepší je méně něž více; některé z hvězd šlo pak potkat v Rudolstadtě i čtyřikrát.
Ještěrky tu lezou po zdech, fíkusy rostou do výše paneláků, na ulicích si můžete ze stromů utrhnout pomeranč kdykoliv se vám zachce a mají tu největší gotickou katedrálu na světě, jejíž stavitelé v 16. století už předem předpokládali, že budou považováni za blázny. Pod sto jedna metrovou katedrální věží Ginevra, z níž je neuvěřitelný pohled do okolí naleznete hrobku Kryštofa Kolumba. Řeč je o andaluské Seville, kterou podle legendy postavil bájný Herkules, kolébce flamenca, městě s křivolakými maurskými uličkami.
První co tu našince překvapilo, že nikam netrefil. Jakoby se tu ocitl poprvé a ne už po deváté. Organizátoři totiž vyslyšeli přání návštěvníků, změnili vchody a kdysi rozlehlý festivalový areál „scukli“ ke středu. Dvě největší scény se tak ocitly hned vedle sebe a tím odpadly úmorné přesuny, zvlášť pro ty, kteří chtějí stihnout alespoň od každého kousek. Novináři pak nemuseli backtage ani opustit; stačilo se vydat napravo nebo nalevo. To nás hřálo, méně už fakt, že podobně jako na Africa Festivalu, v Rudolstadtu nebo jinde programová nabídka neskýtala taková překvapení jako v minulosti. Tedy jak se to vezme: co se týká nové folkové vlny z Anglie, dostal se nám jí vrchovatě.
Organizací, nabídkou ani dnes už zcela běžným doprovodným programem se festival Colours of Ostrava od podobných evropských akcí neliší. Navíc jinde osvědčený multižánrový mustr je dán a tak proč se ho bláhově pokoušet měnit. Jakkoliv je festival prezentován coby největší tuzemská přehlídka world music, o čemž, alespoň co do počtu učinkujících nikdo nepochybuje, tlačit v Čechách v tomhle směru ještě víc na pilu by se nemuselo vyplatit.
