World Music - Malý průvodce světem world music

Ročník:   festival:
Předchozí Strana: 1 2 3 4 5Další
Pravidelná inventura keltské a jiné hudby

Během patnáctileté existence se festival vyprofiloval do největší evropské přehlídky keltské hudby. Respektované také pro zasvěcený záběr světové keltské diaspory. Pod vedením hudebního ředitele Donalda Shawa, jinak šéfa skotské skupiny Capercaillie, do programu Celtic Connections stále víc pronikají hudebníci z ranku world music. Zkrátka nepřicházejí ani příznivci americké písničkářské scény a rocku. Letos v Glasgowě tak vedle skotských, irských či anglických osobností vystoupili například Bill Wyman, Trilok Gurtu, Steve Earle, k.d.Lang, Michelle Shocked nebo senegalský zpěvák Baaba Maal.

 
Oáza nepřenosného člověčenství a vyjímečné hudby

Jedna z nejčastějších otázek ohledně world music zní: proč je o ní najednou takový zájem. Odpovědí se dočkáte ledasjakých, nezřídka úplně pitomých, jen ti, kteří se téhle lidové hudby odjinud upravené na všemožný způsob opravdu dotkli vám podají asi tu nejsprávnější – vyzařuje teplo, v továrnách na globální popmusic poztrácené člověčenství. Proto se posluchači obracejí k hudbě kořenící kdesi na počátku lidstva a touží po okamžicích, kdy ze samé radosti, jak říkal pan Skácel, máte chuť lehnout si do houslí.

 
Balkánská divočina a kostelní meditace

Z podtextu úporné snahy některých novinářů vnuknout veřejnosti názor, že na území bývalého Československa neexistuje kvalitnější a po všech stránkách pestřejší festival než jakou představuje trenčínská Pohoda se dá leccos identifikovat: věk pisatelů, hudební zaměření na rock & pop a „glastonburský syndrom“, tedy potřebu družit se v několika set tisícovém davu na rozlehlých pastvinách nebo letišti, kam kdosi naveze hudební pelmel, který se stejně nedá stihnout a kde se vše, proč jsou tyto prostory tak oslavované - ruku na srdce - odvíjí od všeho možného, jen ne od hudby samotné.

 
Vířiví dervišové a opilý klezmerin

Letošní ročník patřil svou náplní, kdy za magickou zemi byly vybrány Spojené státy a za nástroj klávesy, k těm nejsilnějším. Na tom se shodli snad všichni přítomní našinci, včetně veteránů. Vyšlo také zbožné přání shlédnout předem naplánované koncerty. Jakoby organizátoři řazení vystupujících přizpůsobili pouze nám a navíc neustoupili od trendu posledních let, kdy rozumně usoudili, že lepší je méně něž více; některé z hvězd šlo pak potkat v Rudolstadtě i čtyřikrát.

 
Veletrh splněných přání

Ještěrky tu lezou po zdech, fíkusy rostou do výše paneláků, na ulicích si můžete ze stromů utrhnout pomeranč kdykoliv se vám zachce a mají tu největší gotickou katedrálu na světě, jejíž stavitelé v 16. století už předem předpokládali, že budou považováni za blázny. Pod sto jedna metrovou katedrální věží Ginevra, z níž je neuvěřitelný pohled do okolí naleznete hrobku Kryštofa Kolumba. Řeč je o andaluské Seville, kterou podle legendy postavil bájný Herkules, kolébce flamenca, městě s křivolakými maurskými uličkami.

 
Ode všeho trochu a bez překvapení

První co tu našince překvapilo, že nikam netrefil. Jakoby se tu ocitl poprvé a ne už po deváté. Organizátoři totiž vyslyšeli přání návštěvníků, změnili vchody a kdysi rozlehlý festivalový areál „scukli“ ke středu. Dvě největší scény se tak ocitly hned vedle sebe a tím odpadly úmorné přesuny, zvlášť pro ty, kteří chtějí stihnout alespoň od každého kousek. Novináři pak nemuseli backtage ani opustit; stačilo se vydat napravo nebo nalevo. To nás hřálo, méně už fakt, že podobně jako na Africa Festivalu, v Rudolstadtu nebo jinde programová nabídka neskýtala taková překvapení jako v minulosti. Tedy jak se to vezme: co se týká nové folkové vlny z Anglie, dostal se nám jí vrchovatě.

 
Průlom africké hudby na Colours of Ostrava

Organizací, nabídkou ani dnes už zcela běžným doprovodným programem se festival Colours of Ostrava od podobných evropských akcí neliší. Navíc jinde osvědčený multižánrový mustr je dán a tak proč se ho bláhově pokoušet měnit. Jakkoliv je festival prezentován coby největší tuzemská přehlídka world music, o čemž, alespoň co do počtu učinkujících nikdo nepochybuje, tlačit v Čechách v tomhle směru ještě víc na pilu by se nemuselo vyplatit.

 
Malinko stárnoucí Africa Festival

Od roku 1998, kdy se na Africa Festivalu smělo naposled divoce kempovat uvnitř areálu v blízké pospolitosti s muzikanty a trhovci, zkrátka od časů, kdy pár metrů od vašeho spacáku macaté černošky v obrovských hrncích vařily nepopsatelně a lákavě vonící jídla a zvaly vás na ochutnávku, proteklo Mohanem spousta vody. A leccos se přitom změnilo.

 
Od amazonských árií k dekadentním písním

Letos dorazily na rudolstadtský Heidecksburg dvě legendární megahvězdy: irští The Chieftains a anglická zpěvačka Marianne Faithfull. Publikum si je nenechalo ujít, šlo na jistotu a nádvoří praskalo ve švech. Podstatná část námi navštívených koncertů měla však často odlišný scénář: zpočátku pod pódiem postávali pouze desítky lidí, přilákáni nevšedním uměním daleko méně známějších muzikantů, aby se zanedlouho rozrostli do početného davu, kroutíc přitom hlavami, co a na co všechno lze dnes vlastně zahrát. Letošní Rudolstad, kdy za Magický nástroj vybrali organizátoři elektrickou kytaru a za zemi Brazílii, zkrátka daleko víc než jindy představoval objevné dobrodružství.

 
Příležitost splnit si svůj sen

Rudolstatd byl odjakživa vedle WOMEXU a WOMADU vnímán coby brána, skrze níž procházela do střední Evropy hodně exotická hudba. Mimotrendní, organizátory podchycená v zárodku, často o chloupek dřív, než jinde. Ovšem stejně tak, jako si Rudolstadt potrpí na obskurní záležitosti, lze v jeho programu občas nalézt i mainstream, patřící evidentně spíš na jiné akce. Jako například letošní "sonderkonzert" s poprockovou divou Heater Nova - ve srovnání se zbytkem programu, jasná úlitba mnoha generačnímu publiku. Řekněme neurážející rozehřívací kolo. Nebo také: proč by ne, trocha bezstarostného bigbítového tance v předvečer hodů neuškodí.

 
Předchozí Strana: 1 2 3 4 5Další