Není malé země, není malé hudby
07.07.2010 | Na nejčastější otázku – kam za hudbou o které píšu jezdím – nejjednodušší odpověď: na festivaly do Rudolstadtu, Würzburgu, Dranouteru a doporučuji dánský Tønder. Tedy pokud máte na mysli exotickou world music, hudbu z Afriky a světový folk. Na všech se vám organizátoři už desítky let pravidelně chystají splnit i ta nejtajnější sny. Festivaly představují takřka ideální způsob seznámit se během několika dnů s muzikanty, za nimiž byste jinak museli cestovat na kraj světa nebo se vydat z daleko větších peněz na jednotlivých koncertech. Některé navíc skýtají ohromnou výhodu: leží pár hodin jízdy od našich hranic.
Existuje samozřejmě spousta dalších festivalů, zmíněné ale vybírám s přesvědčením, že mi dáte za pravdu: pravidelně se sem vracet se pro vás stane do budoucna vroucným přáním. Na prvním místě je tu totiž hudba a je pro ně příznačné, že drží prst na tepu aktuálního dění; vlastně se dá s určitostí říct, že na tom stojí jejich filosofie. Do jednoho jsou proslulé vycizelovaným silným programem tvořeným odborníky, kteří ctí oboustrannou potřebu publika: 
pobavit se a něco se dozvědět. Na obavy, že vám ze vší té exotiky upadne hlava, že té spletité multikulturnosti neporozumíte, nebudete nikoho znát a v nabídce desítek kapel se ztratíte, zapomeňte. Než se nadějete, festival vás kouzelnou atmosférou vcucne a do odjezdu nepustí. Teprve doma vám pak zpětně dojde, co všechno jste slyšeli. Co vás všude určitě zarazí a brzy tomu podlehnete, je tolerantní a vstřícné publikum. Syrovým zpěvům starých žen z jakutských vesnic se tu dostává stejné míry pozornosti, jako radikálnímu arabskému technu, cajunu nebo slavným rockerům.
V Rudolstadtu bacha na tělo a hlavu
Takřka od samého začátku stojí program jednoho z nejvýznamnějších a nejzásadnějších evropských festivalů na dvou pilířích: Magickém nástroji a Magické zemi. Co si pod nimi představit? Reprezentativní výběr excelentních, zároveň něčím vyjimečných a ne za každou cenu nutně mezinárodně hvězdných muzikantů a dramaturgicky nesnadný, ne-li přímo šílený, ovšem nakonec vždy spolehlivě navádějící pokus zmapovat hudební různorodost zemí s důrazem na vyhmátnutí i těch docela nejobskurnějších, v syrovosti ničím nedotčených regionálních záležitostí, tvořící v konečném souhrnu jejich hudební mozaiku.
Město Rudolstadt s protékající řekou Saale leží v Duryňsku, nedaleko Jeny, zhruba 400 kilometrů od Prahy. Festival se odehrává v historickém centru: na hlavním náměstí, v navazujících uličkách, přilehlém parku a na nádvoří a v zahradách hradu Heidecksburgu, tyčícího se na vysoké skále. Dohromady nabízí přes dvacet venkovních pódií a kapacitně omezené komorní prostory divadla a kostela (před nimi si holt musíte vystát úmorné fronty, to co se odehrává uvnitř vám ale za dvě hodiny strávené na slunci či dešti stojí). Všude pak finančně bohatě státem, radnicí a sponzory podporovaný dramaturgický tým nemá problém 
představit hudebníky z kteréhokoliv koutu planety. S vysokou zárukou kvality, prakticky bez obvyklé festivalové vaty. Strhujícími koncerty ale pro učinkující práce nekončí: mnozí z nich se stávají lektory v oblíbených tanečních a hudebních workshopech nebo přednášejícími ve sledovaných besedách.
Omezený počet permamentek bratru za 50 EU samozřejmě v předprodeji zmizí rychlostí blesku, jednodenní vstupenky v hodnotě necelých třiceti EU a dokonale vybavený kemp za 5 EU ale i tak našince nezrujnují, zvlášť při nabídce příležitosti slyšet na dvě stovky kapel, což samozřejmě má své úskalí: nestíháte. A nabízené řešení – předem naplánovaný itinerář – se každoročně rovněž ukazuje jako bláhový pokus vidět toho co nejvíc: stačí při hektickém přechodu ze scény na scénu zaslechnout cokoliv zajímavého. Zastavíte se, necháte se vtáhnout a než se nadějete, zjistíte, že koncert je u konce a váš pečlivě vybudovaný plán dostal trhlinu, kterou málokdy doženete, přestože mnoho z kapel v Rudolstadtu právě z těchto důvodů vystupuje během víkendu několikrát. To je ale daň, za jedinečné festivalové obžerství, se kterou musíte chtě nechtě počítat. Moje dávná snaha, vidět od každého alespoň něco, nakonec vyústila v rozhodnutí věnovat se pouze tomu, na co síly stačí. Představte si totiž, že byste měli až pětkrát za den vystoupat po strmých schodech na hrad a odtud šupem utíkat do parku. V Rudolstadtu to zkrátka nemá nikdo jednoduché. Pocitu marnosti, že vám cosi uteklo se nezbavíte takřka po celý pobyt.
Proto rada pro začátečníky: festival si především užívejte; patnáct koncertů (nechte si třeba poradit) je tak nějak maximum na to, aby se vám nerozpadlo tělo a hlava.
Brzy také totiž přijdete na chuť samotnému Rudolstadtu, jeho krásným uličkám dlážděným kočičími hlavami, vyhlídce z hradu, místním kavárnám a festivalovému trhu nabízejícímu nejrůznější místní i exotické speciality, hudební nástroje, knihy a pochopitelně nezbytné cetky a jedna z příčin, proč se občas ztratíte v čase. Mimochodem naprosto jednoznačným, málokde viděným lákadlem je nedělní dětský den: do slova a do písmene opulentní, už jenom vizuálně totálně vtahující ráj interaktivních atrakcí, hrátek, vystoupení, koncertů, divadel. Děti se baví a rodiče, než podlehnou, nevěřícně civí, co všechno festival v Rudolstadtu dokáže pro své návštěvníky bez rozdílu věku vymyslet.
Neznámých jmen se nebojme, na množství nehleďme
Festival vznikl v roce 1991 z oblastní folkloristické přehlídky s počátky v 50. letech a původně se jmenoval Tanz und Folk Fest; dnes zkráceně TFF. Od té doby se pravidelně koná první víkend v červenci a mezi jeho charakteristické znaky patří nádherně ulétlá grafika výtvarníka Jürgena B.Wolffa. Bezkonkurenční nabídkou a žánrovou pestrostí si od samého začátku získal obrovskou prestiž a početné publikum; cestu si sem postupně našly i české a moravské výpravy, nezřídka užaslé nad fascinující hudbou o níž dosud neměly ani nejmenší tušení a která se v nejednom případě prezentuje v Evropě zcela poprvé. Z takových zážitků – zejména u hudebních publicistů a promotérů – lze pak bohatě vyžít takřka celý rok.
Pokud se pamatuji, tak například všechny aktivisty anglického folku, včetně nejmladších a nejčerstvějších odnoží jsem potkal v Rudoldstadu; podobně exkluzivní návštěvy z Brazílie, kanadského Newfoundlandu, západní a východní Afriky, o tom nejpodnětnějším z cajunu, americké folkové scény a blues ani nemluvě. A protože každý má právo na „odpočinek“, servírují organizátoři v posledních letech návštěvníkům koncerty pro potěchu: Laurie Anderson, Marianne Faithfull, Goran Bregovič, The Chieftains, Heather Nova, Suzanne Vega a letos dokonce Lenigrad Cowboys. To jen tak na okraj, abyste neměli pocit, že budete po městě lítat s hudební encyklopedií pod paží a propadat panice, že devět z deseti nástrojů nejste schopni pojmenovat, natož popsat. To je na festivale snad nejunikátnější: míra znalostí jakých tu během víkendu nabudete je až neskutečná,přesto když se nad tím zpětně zamyslíte, vše probíhá pozvolně, nenuceně, z přirozené touhy ochutnat cizokrajné ovoce; během pokorného poslechu vsedě i uprostřed třeštivě nadšeného tance do 
něhož se nevázaně pustíte aniž byste předem třeba jen tušili, kdo na podium hraje. Neznámých jmen a osobních nesdělitelných závratí se nebojte a na množství nehleďte, říkám nově dorazivším přátelům.
Různorodost je nejcennější deviza TFF
Festival letos slavil dvacáté výročí a pokud někdo čekal, že se s tím organizátoři budou chlubit na každém kroku, mýlil se; vše proběhlo jako obvykle, i když pravda, na silnější a obsazenější ročník si vzpomínám marně, s čímž souvisí, že Arlo Guthrieho se symfonickým orchestrem jsem opouštěl po třetí skladbě, ačkoliv se evidentně chystal zahrát to nejlepší; přednost dostali současná anglická folková senzace The Demon Barber a hlavně honduraský písničkář Aurelio Martinéz z národa Garifůnů, o kterém se chystám brzy napsat. Snad se mě tu neuvěřitelnost podpořená fantastickým hlasem podaří dostat na papír. Podobně koncert legendami 
opředeného etiopského zpěváka Mahmouda Ahmeda ( letošní Magickou zemí byla Etiopie a on nebyl tedy zdaleka jediným kdo odsud přijel) doprovázeného bretaňským orchestrem Ethiopiques bez problému se popasujícím s africkou pentatonikou a záludnými rytmy, na což nás už v brzkém odpoledni naladil neméně slavný ghanský kytarový veterán Ebo Taylor s početnou a řádně rozdivočelou kapelou Bonze Konkoma s dechy, ženskými sboristkami a bubenickou eskadrou. Věřte, tančili byste, i kdyby vás přikurtovali. Australská kapela Blue King Brown s aboridžinskou zpěvačkou a kytaristkou Natalií Pa´apa´ sice do Rudolstadtu dorazila bez obvyklé dechové sekce na rockové energii ji to ovšem neubralo.
Kolumbijská Bomba Estéreo se smyslně tančící zpěvačkou Lil Samuet v hutném zvuku promíchala národní styly cumbia a salsa s jazzově psychedelickými vyhrávkami kytaristy, přecházejícím volně do metalového inferna, hip hopem, technem, reggae, dubem a afrobeatem. Poslechněte si jejich velký hit Fuego a budete doma. Strhující, neméně grandiózní jízdu Afro Celt Sound System nechám stranou, škoda slov, ale jestliže budete mít někdy příležitost setkat se s brazilskou zpěvačkou a výraznou autorkou Céu, jeďte za ní třebas na druhý konec Evropy. Dostane se vám moderní, decentně elektronické verze bossa novy s jakou jste se pravděpodobně ještě nikdy nesetkali. Doslova a do písmene to lze vztáhnout na úchvatnou gruzínskou kapelu The Shin a indickou houslistku Kalu Ramnath, bez debat nejniternější a nejemotivnější zážitky z letoška.
Kreolského krále cajunu a zydeco, zpívajícího hráče na tahací harmoniku a housle Cedrica Watsona z Texasu doprovázeného kapelou Bijoux Creole jsem zažil na podzimním veletrhu WOMEX a už tehdy jsem zíral; rudolstadtský koncert měl ale snad ještě větší náboj. Připomínal taneční mši za cajun. A na druhý den strávená hodina s Jonem Jonesem zase pohlazení, připomínku, proč jsou jeho Oysterband v Anglii tak milovaní. Tady hrál s jinou kapelou (věrného cellistu Choppera měl ale po boku) a přezpíval skoro celé nedávno vydané krásné album Rising Road – své první sólové.
Rudolstadt se nemíjí ani s česko-moravskou účastí. Tentokrát se sem po deseti letech vrátila Jablkoň a poprvé přijeli Docuku. Dočkali se úspěchu. Jak jinak, tenhle festival si nehraje na velká a malá jména, na velké a malé země, ale na dobrou a ještě lepší hudbu. To je jeho obrovská a nejcennější deviza.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
