Když K. sní......
01.08.2010 |
Včerejšek se stal pro K. dnem splněných dětských snů. Když chodila K. do školky, chtěla v budoucnu buď zpívat v Jesus Christ Superstar, anebo si vzít Roberta Nebřenského. Angažmá v muzikálu jí včera sice nikdo nenabídl, žádost o ruku také nepřišla, ale K. byla i tak šťastná. Měla konečně svoje písničky, mohla si zatančit, viděla svého Roberta a její srdce zaplesalo. Robert je totiž bezvadnej chlap.
Na základní škole K. došlo, že do divadla Spirála se už jen tak nedostane a že na ni v životě čeká spousta jiných mužů, a tak se rozhodla, že se stane novinářkou, aniž by si nějak uvědomovala, co to vlastně obnáší. To bylo K. třináct let a vůbec by ji nenapadlo, že se nakonec její cesty vydají úplně jiným směrem.
Současná K. by na svůj tehdejší sen úplně zapomněla, kdyby v ten osudný včerejší den nepřišel pan Moravčík s dalším ze svých geniálních nápadů – aby K. psala své postřehy do „Plátku“. Kávou předávkovaná a rozklepaná K. se roztřásla ještě více a ve svém kmitání přikývla.
Ještě, že se na Folkovkách pořád něco děje, a K. si tak nebude muset pro příště vymýšlet svoje přikrášlené příběhy.
Když se K. ptala, o čem by měla do Plátku psát, bylo jí řečeno: „Třeba o tomhle stromě!“ Ale to by asi nebylo úplně ono. Nejen, že nevíte, u kterého stromu se vlastně K. nacházela, on to ani nebyl strom nikterak zajímavý. Mnohem zajímavější bylo dění v jeho stínu.
Byla neděle, krátce po čtvrté odpolední, a zatímco si nic netušící návštěvníci Folkovek užívali divadelních představení, čtyři fotografové – Michal Pokorný, Jiří Polehla, Ivan Prokop a Yvett Stránská – křižovali areál zámku s úkolem zachytit Tváře Folkových prázdnin. „Kolik jich máš?“ zaslechla K. dotaz jednoho ze „soutěžících“. „Zatím asi osmdesát,“ zněla odpověď. Jejich úkol se tak zdánlivě proměnil v lovení bobříků. Tato „soutěž“ však měla jen vítěze. Když v 18.00 naposledy zmáčkly své spouště, jejich práce ani zdaleka nekončila, vždyť výstavu bylo potřeba připravit do druhého dne.
V pondělí ve dvě hodiny opoledne již mohli návštěvníci vernisáže ohodnotit výsledky jejich snažení. Přibližně padesátka černobílých neretušovaných fotografií, označená pouze datem a časem expozice, sváděla příchozí k dalšímu soutěžení. Tentokrát s úkolem roztřídit fotografie dle autorského rukopisu.
K. by se asi měla přiznat, že k výhře přišla drobným podvodem, neboť fotografy sledovala při akci a některé úlovky zhlédla již na displejích jejich přístrojů.
K. si ráda vymýšlí a má ještě raději, když tomu někdo uvěří. K. ráda v metru potkává Muže s vodováhou. K. ráda ukládá nákup do ledničky.
K. má ráda věci nové, ale zároveň to svoje jisté. A proto se ráda vrací na Folkovky, kde její srdce zaplesá s každou další známou tváří. Ať už se jedná o lidi, se kterými tu K. každý rok užívá všeho, co festival a město nabízí, všudypřítomné Oranžády, ale v neposlední řadě i o samotné účinkující.
K. měla radost, když ráno sešla dolů po schodech zrovna ve chvíli, kdy si Matthew Devereux dopřával svou snídani. K. má ráda, když může říct: „Stejně jako minule!“
Stejně jako minule si K. užila parádní newyorský nářez Hazmat Modine. Naopak je jí líto, že nemůže říct: „Jdu si zazpívat s Timem Eriksenem, stejně jako minule.“ V každém případě je K. ráda, že tu s vámi se všemi může opět být a doufá, že se s většinou z vás v letech budoucích ještě setká. K. má prostě ráda návraty.
K. není vůbec žádná statečná. K. chodí večer spát a ráno vstává. Když v noci opouští areál zámku, čtyřleté děti na ni volají: „Tak zase zítra, jooooo?“ K. přijde, až se vyspí. Možná bude před spaním chvíli přemýšlet, kde berou ony děti tu svou energii, ale do několika málo vteřin bude tuhá.
K. bylo před pár dny vyčteno z ruky, že ji děti nezajímají. Co v dlani již napsáno nebylo, že se děti zajímají o ni. „Dobrý den, tohle je Davídek. Co se narodil, už skáče. A já jsem jeho maminka, jsou mi čtyři. Kolik je vám, pani?“ ozvalo se pode mnou během úterního koncertu Hazmat Modine. „A jak je to na prstech?“ ptala se holčička a hrdě vztyčila do vzduchu čtyři prsty. Po chvilce počítání se omluvila, vzala „syna“ do náruče a odtančila k podiu.
K. má ráda divadelní odpoledne. Děti sedí a usmívají se na klauna. K. se na něj neusmívá, protože má z klaunů fobii, a tak se raději baví pohledem na děti. Některé se válejí smíchy po zemi, jiné se teprve válejí po zemi, aniž by zaznamenávaly, co se kolem nich děje. Další sedí v publiku již jako rodiče svých umělohmotných dětí, jiné jsou zaujaté svým oranžovým balonkem více než okolním děním.
A není vůbec žádná pravda, že K. děti nezajímají, protože parta není úplná, dokud na Folkovky nedorazí dvojčata Štěpánek a Jáchymek. A ty má teda K. opravdu ráda.
K. se dnes v noci zdálo, že nestihla vlak, a tak ještě na Folkovkách zůstala. Rozdíl mezi snem a skutečností je ten, že K. vlakem domů nejede a zůstat také nemůže. A tak se K. loučí a končí. S těžkým srdcem opouští svou postel „strážný 1 – voj. Kureš Martin“, Husovu ulici, která se v noci při cestě z nočních koncertů zdá tak nekonečná, spoustu přátel starých i nových. K. má celý jeden rok na to, aby všechny zážitky vstřebala, a už dnes se těší na následující ročník. To budou dvojčata zase o rok větší, fotograf Michal už bude vědět, kde držet K. místo k sezení, a přestože přijde moře nových zážitků, budou Folkovky tradičně nejlepším týdnem jejích prázdnin.
K. se musí omluvit, že dnešní příspěvek tak odbyla, ale její poslední festivalový den si žádá být užit do poslední možné minuty. K. přeje svým spolunávštěvníkům krásný zbytek festivalu, a doufá, že se s většinou z nich za rok opět setká.
Kateřina Müllerová
