Folkaření na světový způsob
05.09.2008 | Možná vám to přijde jako fór, ale ve svých padesáti letech jsem patřil na dánském folkový festivalu Tønder k těm nejmladším. Hráli mě k tomu Oysterband, The Duhks, C.J.Chenier nebo Baskery, a ne zrovna potichu. „Takhle mladý jsem si už dlouho nepřipadal“, podotkl k tomu podobně se věkem spřízněný cítící kolega.
Zvláštní mě přišla také skutečnost, že ačkoliv Tønder letos na konci srpna proběhl po třiačtyřicáté a kulaté výročí ho tedy čeká příští rok, nabídl doslova program folkových snů. Co přijde s pětatřicítkou to Bůh suď. A nebo je to spíš o tom, že nejvýznamnější folková přehlídka v zemi, proslulá po celé Evropě, staví na té nejvyšší možné kvalitě odjakživa. Vlastně proto jsme se do malého města, kousek za německými hranicemi, kde se dá slyšet to nejlepší ze světového folku, country, bluegrassu, cajunu, blues a folkrocku po letech rozmýšlení s přáteli vydali.
Věkový průměr mírně snižovala přítomná vnoučata zvrásnělých, zvolna se kolébajících přítomných hippies a těch, co se jim kdysi chtěli podobat, ale báli se to přiznat. Symbolismus dotažený do absolutna představoval nad ne zrovna obřím areálem se dvěma cirkusovými stany namísto obvyklých vrtulníků přelétávající dvojplošník.
U nás by se takové množství starších občanů dokázalo sejít pouze na Vlachovce, tedy pokud by se přesunula na stadion. V Česku odkrajuje čas dechovka, v Dánsku folkaři.
Ale popravdě: zatímco ve městě, kde se festival etabloval pouze v tělocvičnách místních škol, probíhaly, řekněme pouťové bachanálie a jako Dáni chlastající mládež při nich křepčila s blues-rockovo-obskurními kapelami na Boney M, Abbu, Beatles, Muddy Waterse, Pink Floyd nebo nepopsatelný hardrock, jejich rodiče a prarodiče se těmhle místům vyhnuli; s jistotou, že vnuci a potomci naopak vzdají návštěvu pubů za festivalovým plotem, kde se převážně sedělo a koncerty vybíraly podle programového manuálu: ke každému učinkujícímu organizátoři přidali symbol kytary se dvěma, jednou a opravdu vyjímečně třemi čárkami, to aby bylo všem jasné, zda použít nabízené špunty do uší nebo ne. Kupodivu to fungovalo: když hrál v současnosti fakt hodně tvrdý a hlasitý Seth Lakeman plno ve stanu nebylo, zatímco na Toma Paxtona, s jednou čárkou, se stála fronta od čtyřech hodin – a to vystupoval až od devíti večer. No a o lecčems také vypovídá, že bez debat největší letošní rabiják, kanadský houslista Ashley MacIssac s přebujelou potřebou někoho neustále nasírat, nakonec dorazil namísto s obvyklým bígbítem pouze s harfenicí a klavíristkou. Asi to bylo správně, na něho by čárky rozhodně nestačily, soudě podle posledního hardcorového alba Pride, na němž poprvé v kariéře zahodil housle a chopil se kytary. Sice v Tønderu s houslemi několikrát dokázal, že ho právem považují za jednou za léta se rodící zjevení, ovšem k vrcholnému reprezentantovi unikátního houslového stylu z Cape Bretonu (nepřekvapí, že je to bratranec jiné neuvěřitelnosti – Natalie McMaster) se jeho nažhavení Kitchen Devils hodí víc, anebo si jeden upřímně nic jiného nepřál. Takhle se dalo pouze vzpomínat na vztyčené prostředníky kontroverzního gaye, kvůli němuž zděšená a uplakaná Nanci Griffit opustila společné turné s The Chieftains, promotéři rušili koncerty a maminky zakazovali dcerám na něho jen pomyslet, protože je rád provokoval vyhrnutým kiltem a víte, co pod ním Skotové nosí – ti správní samozřejmě nic. Takže v Dánsku Ashley pouze fantasticky sólově houslil a vypravoval cudné fóry.
Lze si jen domýšlet, zda by babičky přistoupily na osvědčený kocovinový vyprošťovák sympatického ředitele Carstena Pandura (vyjmi žloutek z rozpůleného, natvrdo uvařeného vejce, kápni do zbytku tabasco, olivový olej, ocet, sůl, vrať žloutek a rychle pozři), na druhou stranu to nepotřebovaly: jeden dva vysrkané Tuborgy je k tomu nenutily a hudba už vůbec ne. Hvězdná irská zpěvačka Mary Black, slavní Altan, hlasovou dramatičností furt ohromující Eivør z Faerských ostrovů, skvostná Edii Reader, tradicionalisté Breabach ze Skotska, popová irská pětice Gráda nebo domácí miláčci, houslista Harald Haugaard s kytaristou Mortenem Høirupem jim k tomu příčinu nezavdali. Hráli skvěle, ovšem kocovina z toho nekoukala.
Hlavní důvod proč jsme Tønder poprvé navštívili, souvisel především s početnou ekipou Američanů a Kanaďanů, co se Evropou občas jen mihnou: hromotlucký kanadský písničkář J.P.Cormier (prý Lord of the Strings) hrával s Waylonem Jenningsem nebo Earl Scruggsem a hodně umí. Sourozenci Mollie & Tim O´Brien to mají rozdělené: ona zpívá blues, gospel a folk, že vás to porazí, on zase perlí na mandolíny, kytary, banjo a zpívá jako starý bluesman. Syn Steveho Justin Townes Earle hraje countryrock ála Kurt Cobain sblížený s Pogues a Bruce Guthro z Vancouveru regulérní folkové hity, které si s ním lidé okamžitě zpívali (už to byl před dvěma roky). Guy Davis a C.J.Chenier & The Red Hot Louisiana Band předvedli standartní výkony, konkrétně „Zydeco man“ to na Blues Alive v Šumperku ale rozbalil víc.
A překvapení? Každopádně ďábelští The Duhks z kanadského Winnipegu. Dvě neuvěřitelně zpívající holky (Sarah Dugas, co má v sobě soulu na rozdávání s houslistkou Taniou Elizabeth) a tři muzikanti (perkuse, banjo, kytara). Tenhle strhující souběh soulu, gospelu, country, šramlu a irství by našinci z Porty nezkousli ani náhodou; bože, když tahle parta zahraje po svém Whole Lotta Love, běhá vám mráz po zádech a tělo se při pohledu na tuhle rozvášněnou mládež nepoznaně třese.
Guy Forsyth z Austinu si Roberta Johnsona přebral po svém a je pak potěšením poslouchat jeho rančerský hlas, zatímco střídá akustické, elektrické a slide kytary s banjem a ukulele za podpory tubisty Willa Landina a perkusisty Roba Hoopera. V Tønderu vystupuje skoro každý několikrát a v neděli se tu po poledni všichni setkávají na bezmála čtyřhodinovém jamsession, které letos Forsyth rozsvítil, když do všech na pódiu napumpoval adrenalinovou energií a přinutil spustit Johnny B.Good.
Trojici Skotů, soustředěných do regulérní superskupiny, si velké publikum už dávno našlo: kytarista a zpěvák Kris Drever doprovázel Eddie Reader i Julii Fowlis a založil Lau, což by jiným vystačilo do důchodu. Houslista, vlastně multiinstrumentalista John McCusker dvanáct let žil s Kate Rusby, které pomohl dostat se tam, kde teď je. Rozvedli se a on se postupně spustil s Markem Knoflerem, Paulem Wellerem a jinými. Zasněně rozervaný rockový písničkář Roddy Woomble, posedlý Fairport Convention, Nickem Drakem a punkem u McCuskera a Rusby vydal vynikající album My Secret Is My Silence, se kterým vyloženě svedl celý Albion. Posadili se před nás ještě s Heidi Talbot, irskou zpěvačkou od newyorských Cherish The Ladies s hlasem „někde mezi Björk a Enyou“ a perkusistou Philipem Selwayem od Radiohead a propukla spontánní oslava nynějšího akustického folku nepostrádající rockový feeling. Autorský triumvirát už stačil natočit desku - Before The Ruin – a na ní to všechno je.
Ze švédských sester Baskery jdou mrákoty. Narodit se v Čechách, kde se country čvachtá v trampsko-dechovkové kaluži, nikdy by nehrály svůj „killbilly, banjopunk nebo mud-country“. Greta drtí banjo zachvácená punkem a stačí u toho nohama obsluhovat kopák, Stella znásilňuje kontrabas a Sunniva akustickou kytaru s dobrem zbavuje možnosti znít jinak než agresivně. A do toho zpívají s krví podlitýma očima – rozuměj se soulovou, ve sborech s gospelovou vášní. Baskery vyšly z countryrocku, good time music, rock´n´rollu a blues, pidlikání ale proměnily ve zkárovaného hybrida, countryovou revoltu, která když zmelodiční, prozradí, že tyhle tři hezké holky to s námi myslí vlastně dobře a chlapi u toho slábnou v nohou.
V Tønderu, jakkoliv konzervativně koncipovaném, nabízejí na potkání alternativy. Všichni tady plují spokojeně na stejné lodi, neřeší pitomosti ohledně žánrové čistoty a nikdo nikoho nepřibíjí na kříž, za to, že na něho během koncertu od hlavy k patě potetovaný dvacetiletý kluk míří banjem jako samopalník. Přišli se sem pobavit, dotknout se svých hrdinů, osvěžit si paměť a v neposlední řadě omrknout, jak si na to mladí rebelové stojí, což se nachází v ostrém protikladu s domácí zaprděnou scénou, odmítající přijmout fakt, že folk není oáza spásy, nýbrž hudba a ubrečené diskuze nad jeho českou mrtvolností, vrcholící nedávným výkřikem nejmenovaného našince - „tak se, folku, někdy sám nad sebou zamysli. Myslím, že už je čas“ – svědčí o tom, že železná opona sice padla, ale ploty obklopující Portu a podobné skanseny, stojí dál.
Foto: archiv
Jiří Moravčík
