Opět spolehlivý průvodce aktuálním děním ve world music
25.07.2009 | Otázka na vracející se z festivalu v německém Rudolstadtu se nemění: jaký letos byl? Zatímco u jiných akcí má spíš zdvořilostní charakter, u Rudolstadtu je spojena s podtextem: co vás tu bouchlo do uší. Je totiž považován za významnou bránu world music do Evropy. Na minulost, především v souvislosti s krizí, kdy organizátoři vytvořili doslova letecký most mezi durynským městem a Karibikem nebo Indonésií, sice můžeme zapomenout, i tak byl letošní program zajímavý a Rudolstadt své přirozené kouzlo nečekanosti neztratil.
To hlavní tedy zůstává: nebetyčně zajímavá, unikátní hudba ze všech koutů světa. Zbytek prochází viditelnou obměnou: historický střed města se zbavuje exotických jídelen a prodejen nástrojů; pocitu cetkovitého jarmarku se proto nezbavíte. Otevírá se rovněž náruč „obyčejným návštěvníkům“ a výletnickým rodinám: obrovským lákadlem se stává nedělní Kinderfest a přibylo kempujících přátelských part, opouštějících grily a basy piv pouze večer. Znamená to, že TFF do festivalového mainstreamu? To je pouze jeden úhel pohledu a neubráníte se mu ani na Africa Festivale ve Würzburgu nebo jinde, nicméně druhý, daleko podstatnější, uklidňuje: hudební znalci si tu přijdou nadále na své, i když – a to není ke škodě věci – je nabídka koncertů a workshopů nenutí s jazykem na vestě stíhat nestíhatelné. Program totiž zeštíhlel, ale představa, že ho máte lidově řečeno v hrsti, zůstává pouze zbožným přáním. Také obvykle početná česká výprava se proto uchyluje k selekci a festivalovému itineráři, autora z toho nevyjímaje.
Nechte se rozložit na součástky
Ze zkušeností odjinud jsem navíc mohl srovnávat a už poněkolikáté se utvrdit v letitém názoru, že tahle hudba je velmi výrazně závislá na prostředí a publiku. Na loňském podzimním WOMEXU, shromaždišti promotérů, publicistů a vydavatelů například koncert slovinského písničkáře Magnifica vyšuměl do ztracena, nic na tom nezměnilo ani výtečné album Grande Finale. V Rudolstadtském Haineparku i před některými našinci „slovinský kovbojec“, jak si říká, složil báječný reparát, vedle toho, že početné publikum doslova rozdováděl, aniž by se musel uchýlit k jakýmkoliv trikům. Za doprovodu rockové kapely Turbolentza s dvěma hráči na otřískané trumpety co navozovali dojem „dechovkového balkánství“ vlastně jenom s bezmeznou lehkostí a sympatickým nadhledem to album přehrál a na povrch tak ještě víc vyšla Magnificova ironie, protinacionalisticky cílená provokace a nekompromisní parodie na turbofolk. On sám pak působil takřka neodolatelně: v růžové košili nás zdravil zásadně alelujá, boky kroutil jako laciná diskotéková hvězdička, šklebil se od ucha k uchu a svou kouzelně lámanou angličtinou a jistým hlasem vytáhl k černěhumorné dokonalosti předělávku tradicionálu House Of The Rising Sun s refrénem: „Jugoslavia, land of champions“. Naši promotéři by neměli zaváhat ani vteřinu: Magnifico alias Robert Pešut vás rozšklebí i utančí.
Tanečně hudební ansámbl Kasai Allstars z Konga provází pověst se vším všudy syrového unikátu, o čemž se mohli přesvědčit na festivale Respect i našinci. V Rudolstadtu se jím na rozdíl od Prahy dostalo většího času, takže bylo zajímavé sledovat, co s Evropany udělá hodinový a vedle toho bezmála dvou hodinový transovní rituál, tady navíc v takřka tropickém vedru. Početný dav začal před podiem v parku postupně řídnout, ale zbytek tanečníků se po skončení zdál být viditelně hodně „mimo“, takže výsledná rekapitulace zní: ano, repetitivní, hypnotický souběh elektrických kytar, dřevených balafonů, obřího bubnu lokole, nejrůznějších perkusí a sólových i sborových vokálů z předměstí Kinshasy funguje jako ideální způsob, jak se alespoň na pár chvil rozloučit s tělem.
Změnu prostředí také jednou pocítila dánská folkrocková formace Valravn. Slyšel jsem ji až v horkém nedělním podvečeru na zámeckém nádvoří, kdy jí do očí pralo slunce a nadšení přátel, unešených ze sobotního koncertu jsem upřímně řečeno zas tolik nesdílel, i když přeslechnout kvalitu Dánů nešlo. Ukázalo se totiž, že valravnovský model folkrockového severského mysticismu dokonale zabírá až za tmy, v září efektní světelné show. Elektronika, niněra, santur, obří bubny, loutny a housle s elektrickou kytarou se mísí s hlasem fantastické zpěvačky Anny Katrin Egilstrøð z Faerských ostrovů, co vůbec nepřipomíná Björk. Řeklo by se, že na tomhle poli už snad ani nelze nic nového a originálního vymyslet – a exotické nástroje na tom v mnoha případech nic nezmění, naopak, spíš stvrdí bezradnost – ovšem Valravn se to skutečně podařilo. Jejich hudba má dar vás zaskočit a vtáhnout vás do sebe.
Do hola ostříhaná energická zpěvačka, hráčka na tamburíny a dudy Mercedes Peon nepředstavuje žádnou neznámou, nicméně co koncert to událost. Zatímco jindy hodně sází na akustičtější pojetí, v Rudolstadtu s vynikající skupinou, sboristkou a samply zaduněla, že by snad mrtvého z hrobu vytáhla. Vesnickou hudbu ze španělské Galicie vygradovanou tradicí ostře ječivých zpěvaček s tamburínami, kterým se říká pandereitas (podle stejnojmenné tamburíny lemované kovovými kroužky ve tvaru slunce s níž ženy dokáží málokdy slyšené rytmické divy) proměnila v základ vlastních autorských skladeb se kterými a hlasem na samé hranici možností dělajícím do země díru, přítomné v podstatě rozložila na součástky.
Taneční elektroniku napojenou na exotiku reprezentovali v Rudolstadtu staří harcovníci Transglobal Underground. Bez sitaristky Sheemy Mukherjee, za to s Natachou Atlas. Kupodivu značně nejistou a matnou, což sice neplatilo pro zbytek kapely, leč nic nového pod sluncem nepřevedla ani ona. Za to peruánský projekt Novalima naplnil veškerá očekávání. Recenzi na debutové album Coba Coba jste si mohli přečíst v lednové Harmonii, takže pro připomenutí: jedná se o sloučení čtyřech programátorů, několika hráčů na cajon, perkusistů a výtečné zpěvačky Milagros Guerrero. Afroperuánská hudba, jejíž kořeny sahají stovky let nazpět, v podání Novalimy neztratila nic na své autentičnosti a elektronika ji víceméně dobarvuje, výsledný zvuk stojí a padá s excelentními autentickými peruánskými indiánskými muzikanty.
Šamanství v ranní rose
Ačkoliv byl letošní Rudolstadt věnován coby magické zemi Rusku a za magický nástroj zvolili organizátoři loutnu, největší pozornost na sebe upoutala koncentrace nevšedních zpěvaček.
Angličanky Rachel a Becky Unthank, s Irkami Belindou O´Hooley a Niophou Keegan zpívají v tamním akcentu krvavé balady z Northumberlandu, severu Anglie hraničícího se Skotskem. Encyklopedie by je nepochybně zařadily do ranku ostrovních folkařek, a cožpak o to, nasměrovaly by vás správně, ale teprve na koncertě, kdy Belinda hraje na struny a desku klavíru a z pódia se ozývají minimalistické naříkající písně vám dojde, že všechno je trochu jinak. Nevšedním zvukem totiž se vším všudy běžné folkaření opouštějí: s výstředně bouřícím, naprosto nefolkovým, až děsivě abstraktním klavírem, s oposlouchaností neslučitelným cellem, houslemi a dívčími hlasy, které Robert Wyatt, od něhož Rachel Unthank & The Winterset přebraly skladbu Sea Song, přirovnal k ranní rose. A dodal: “Ony snad ani sami netuší, jak jsou dobré.“
O americké písničkářce Lucindě Williams to sice všichni věděli předem, přesto i svým letitým fanouškům vyrazila dech. Tak rockově tvrdě nekompromisní zvuk předpokládal málokdo. Šetapadesátiletá drobná legendární ikona americké hudby v sobě sice nezapřela manýry největší hvězdy festivalu ( nechala na sebe dost dlouho čekat a publikum oslovila teprve po páté skladbě, aniž by předem třebas i pozdravila), ale jinak klobouk dolů. Hlas má jako rašpli, unaveně zastřený a plný spodních sexy proudů a se třemi kytaristy a rytmikou nás bez problémů směsí rockabilly, blues, country, rock´n´rollu, pomalých slaďáků a neskonalým charisma bez pardonu převálcovala. Názor, že zámek Heidecksburg takový nápor ještě zřejmě nezažil, lze podepsat, stejně tak vyznání kolegy novináře, že takhle hlasitě ještě nikdy žádnou ženskou hrát neslyšel.
Kontrast k mučivému drajvu Lucindy Williams tvořilo vokální eskamotérství famózní čínské zpěvačky a skladatelky Gong Linna doprovázené akustickou skupinou hráčů na starobylé nástroje. Technicky naprosto vyjímečná, přesto uvolněná a hravě nepředvídatelná drobná žena si pomáhá trhavými pohyby hlavy a rukou; na první moment vám to přijde afektované a se vším patosem komické asi jako čínské operní divadlo, netrvá to ale dlouho, vše přestane rušit a vy se soustředíte výhradně na zpěvačku a její písně. Obrovský zážitek.
Když v 17. století do Jakutska (Sacha), největší z republik Ruské federace, vtrhly první kozácké hordy, patřili kočovní pastevci a lovci Sachové mezi kulturně nejvyspělejší sibiřské národy. Během násilné rusifikace, vrcholící ve 40. letech minulého století bezpříkladným stalinistickým terorem, vedle vymírání Sachů (dnes patří ve vlastní zemi k menšině) došlo k postupnému a často nenávratnému mizení jejich původní kultury, jejíž samozřejmou součástí je tradiční šamanismus a dlouhé hrdinské eposy oloncho, zachycující historické události Sachů. Podobně jako západoafričtí grioti, také sibiřští olonchosuti dokázali po letech výuky zpaměti vyprávět mnoho hodin bez přestávky. Ovládali několik hlasových poloh a pěveckých technik, napodobovali zvuky přírody a zvířat a to vše je pasovalo mezi elitu národa. Esenci tohoto umění předvedla v Rudolstadtu trojice zpěvaček Ayarkhan oblečená do nádherných kožených kostýmů zdobených kovovými náhrdelníky a šperky. Na první pohled šokující pastvu pro oči provází unikátní vokální technika, připomínající – pro zjednodušení – bulharské sbory, přestože to s nimi nemá naprosto nic společného. Doprovázejí se na khomus ( brumle), s nímž jsou schopné docílit neuvěřitelných zvuků a dostat se kamsi ke třem oktávám, to když současně nevydávají z úst skřeky. Ayarkhan patří od roku 2002 k významným obrozenkyním jakutské kultury a tradice oloncho, která byla právem zařazena do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
