Setkání jakoby v obýváku u známých
02.08.2010 | Pokud něčím začít, tak gratulací. Velkou a upřímnou. Pětadvacet let sice není bůhvíjaká doba, jiné festivaly v Evropě trvají třeba i šedesát let, na domácí poměry ale dovoluje Folkovým prázdninám zadout oslavné fanfáry. Takových festivalů, na nichž se snoubí objevitelská dramaturgie s rodinnou atmosférou, jakoby jste týden bydleli u někoho v obýváku, totiž u nás moc nemáme. Vlastně žádný podobný.
Copak o to vydržet, a ještě hůř, přežít, to dokáže spousta festivalů, však také hodně z nich probíhá vlastně jenom proto, že si na ně lidé zvykli, asi jako na datum narozenin v kalendáři. 
Nic od svého festivalu nečekají, snad jen to, aby brána zůstala na svém místě a nemuseli dovnitř bloudit. Jsme tady, řeknou si každým rokem a víc nepotřebují; kdo jim zahraje tak nějak tuší a známí také vždycky dorazí. Brát takovým festivalům právo na existenci představuje stejnou blbost, jako upírat Folkovým prázdninám potřebu jít dál; divit se jejich chuti a síle vymanit se z bludného kruhu sebeopakování. Kouzlo proměn, které na v Náměšti nad Oslavou v uplynulých letech proběhly možná vystihuje Saint-Exupéryho úvaha: „Tvořit znamená postavit druhého tam, odkud uvidí svět tak, jak si přejeme, a ne mu nabízet svět nový.“
Hudba totiž zůstane hudbou, jde jen o to, jakou se nám podaří zaslechnout, kam až sahají naše znalosti a odvaha nechat s ní festivalový program zbarevnět, protkat nevšedností, překvapením a neznámostí, což vyžaduje vydat se za ní a inspirací na výpravy do zahraničí, kde když se řekne folkový festival, nemusí to nutně znamenat, že prožijete víkend s kytarou a večery strávíte u táboráku.
Jestliže v Náměšti zůstalo takřka všechno při starém – nádvoří renesančního zámku s velkou sochou Neptuna uprostřed, na kterou si ale už snad každý zvykl; nejrůznější dílny rozeseté po celém městě, noční koncerty v kapli sv.Anny nebo chleba se sádlem a cibulí o druhé přestávce – a nově přibylo snad jen podium v přilehlém parku, kde se vedle roztančených kapel daří i divadlům, u hudby došlo na změny. Protože možnosti tu jsou, takže proč je nevyužít, nerozšířit si obzory, nepřivést se do vytržení nad hudbou z velké a ještě větší dálky, z krajů kam se většina z nás nikdy asi nedostane. Před lety to pochopila dramaturgyně Draha Schmidtová, dobrá duše Folkových prázdnin, co už mezi námi bohužel není a nejprve společně s ní, dnes už sám její manžel Michal s přáteli.
Na komornosti, nepřenosné atmosféře člověčenství a všudepřítomné potřebě organizátorů si nás doslova hýčkat to neubralo, pro Folkové prázdniny to ale znamená, že se zařadily mezi nejvýznamnější a nejrespektovanější festivaly svého druhu v Evropě. A tomu věřte. Stejně tak tomu, že bez tolika obětavých lidí z Náměště i odjinud, by se mohli dramaturgové rozkrájet, ale unikátní osmidenní svátek hudby by z papíru do reality asi nepřevedli. Festivaloví harcovníci zřejmě tuší o čem je řeč – třeba i o tom, že namísto holohlavé ochranky v černých uniformách s vámi v Náměšti na ta správná místa šibují „oranžády“; sotva dvacetileté holky a kluci, trávící tu část prázdnin.
K Folkovkám neodmyslitelně patří také výtvarník Rosťa Pospíšil, jehož grafika s pokřivenou kytarou a nejrůznější happeningy přitahují jako magnet. Letos například pro fotografy – Yvettu Stránskou, Ivana Prokopa, Michala Pokorného a Jirku Polehlu – nachystal překvápko: v neděli od čtyřech do šesti, tedy během pouhých dvou hodin, měli zachytit Tvář Folkovek. Následně neupravené, syrové, černobílé fotografie bez udání autora, pouze s časem na spodním okraji společně vystavili na Staré radnici. Řeknete maličkost, ale právě v takových spočívá fluidum festivalu.
Co hlava občas nebere
Dramaturgie Folkových prázdnin sympaticky nevychází z aktuálních trendů, ale naopak staví na potřebě vyhmátnout ze světového hudebního spektra to nejzajímavější; nadčasovou hudbu s přesahem a silným příběhem zakotveným v historii.
Malé moravské město se tak zařadilo mezi evropská centra vyjímečného hudebního dění a významnou křižovatku kultur, jejichž vrcholní reprezentanti se tu mají možnost setkávat a navazovat cenné kontakty.
Dá se přitom v Náměšti vypozorovat jedna zajímavá skutečnost, vyplývající z rodinné atmosféry: zatímco část domácích muzikantů odehraje a mizí – ať už na další štaci nebo zkrátka pryč z festivalu, které mají odjinud zafixované jako továrny na hudbu, kde se s vámi nikdo moc nemazlí – jiní zůstávají: díky zkušenostem z minula nebo uhranutí z prostředí, které skutečně málokde zažijete. Taková Lenka Dusilová letos přijela o den dřív a nevynechala snad jediný koncert a když dohrála, poseděla do noci. Zahraniční hosté – návštěvníci z minula vůbec – také za sebou nezabuchují dveře hotelů. Korzují po parku, nechávají se hýčkat domácí stravou, ochotně dávají koncerty navíc a když se večer s večerem sejde, nestačíte se divit, kolik hvězd se v noci za Špitálkem vyrojí s nástroji, jenom proto, že se od kolegů z druhého konce světa doslechli jak se tu skvěle jamuje.
Kolumbijští Cimarrón, které letos zastavila úřednická razítka na Chorvatských hranicích a díky abnormální snaze Náměšťáků nakonec, i když o den později, dorazili, odehráli skvělý koncert a namísto pádu do postele vzali bubny a kytary a mazali za Špitálek, kde se mihli také dechaři od fantastických newyorských šraml bluesmanů Hazmat Modine. Také oni doslova vypustili na podiu duši, stejně jako letitý návštěvník, dánský houslista Harald Haugaard se zpívající manželkou Helene Blum a kapelou, v níž zářil kytarista, který se pak ne a ne nabažit moravské slivovice.
Eliza Carthy přijela s přítelem, kanadským kytaristou Aidanem Curranem a jen vylezla z auta, šla se projít kolem zámku. Jejich půlnoční koncert, kdy i znalci museli uznat, že díky novému požehnanému stavu dostala Eliza neskutečně sexy chraplavý hlas, patřil k vrcholům letošních Folkovek, aniž by tím kdokoliv ubíral z kvality „regulérního“ vystoupení následujícího dne. 
Zahráli dost skladeb z nového alba Gift, které Eliza vydala s matkou Normou Waterson a došlo dokonce na pro Folkovky typický bláznivý moment: po skončení se nechal Aidan pod podiem ostříhat. Jen tak, bez hlubšího významu. Stačilo naznačit a dorazila kadeřnice.
O galicijskou zpěvačku a muzikantku Mercedes Peón stál Michal Schmidt delší dobu. Termíny a finance tomu dosud nepřály, nakonec přijela Mercedes sama a to co za pomocí elektroniky a bicích předvedla nebrala málem hlava ani pozorně naslouchajícího Jiřího Pavlicu. Velký zážitek.
K těm se zařadilo i magické vystoupení ukrajinské skupiny Dakha Brakha: třech neuvěřitelně zpívajících ženských, vedle toho skvělých bubenic, klavíristek a cellistek a jednoho kozáka s hlasem proměnlivým jak donská step. Fotografie a zprávy přitahovaly předem: dámy celé v bílém na hlavách s vysokými atamanskými čepicemi tvrdící, že hrají „etnochaos“. Podobných „lákadel na turisty“ se po letních festivalech pohybuje víc než dost a neskočit jim na lep proto už není zas tak těžké, u Dakha Brakha bylo ale od prvních tónů jasné, že tenhle hudební pelmel, jasně vycházející z ukrajinské tradice a „bulharsky“vedených vokálů nemá s laciností postavené navíc na vizuálním šoku nic společného. Originálně propracované aranže, ztišený i bouřící klavír, podmanivé cello a dunivé šamanské bubnování odkazovaly k jakémusi novodobému, smyslně vtahujícímu obřadu. Rozhodně asi největší překvapení letošních Folkovek.
Ty otevřel a zavřel Jiří Pavlica s Hradištanem. Nejprve s hudebně-tanečním pořadem Třikrát je člověk s tanečníky a nakonec s jihoafrickým zpěvákem a hudebníkem Dizzu Plaatjiesem, kdy jim do toho bubnovali také Jumping Drums. Obě vystoupení se právem setkala s obrovským zájmem.
O novém projektu Jiřího Pavlici a zamyšlení nad současnou moravskou hudbou si přečtěte ZDE.
Propojení slovenského tri Pacora vedeného houslistou Stano Palúchem a zpívající anglické hráčky na mbiru Zuzanou Novak představovalo ryzí experiment, to když za sebou měli pouhých pár hodin zkoušení, ale k očekávanému, muzikantsky nesešponovanému a evidentně radostnému jiskření nakonec došlo.
Za velké události lze brát koncerty dvou kapel vycházejících z tradičního pojetí: jak obnovení polští Muzykanci tak famózní maďarský Muzsikás potvrdili, že strhnout lidi lze výhradně akustickou hudbou a zpěvem. A je skvělé, že jim na paty šlapali naši Bezobratři, bez debat u nás jedno z největších překvapení posledních let. S nim, zdá se, nadobro skončila éra čechomorského folkrockování. Směr jaký Bezobratři nabrali u nás na poli lidové hudby dnes nemá obdoby. Bez elektrických kytar a rockové rytmiky, výhradně s akustickými tradiční nástroji a fascinujícími uhrančivými hlasy nabízejí hudbu vydobytou z upřímného přesvědčení o nemístnosti nechat na ní sedat dusivý muzejní prach; jejího největšího nepřítele hned vedle stádního folklorismu. Moravské a slovácké písničky, ale i ty vlastní, s úctou Bezobratři zaplnili energií a chápáním své generace a vyslali je na další úsek nikdy nekončící cesty.
Na té se bezesporu nacházejí rovněž Folkové prázdniny, festival na který mohou být v Náměšti nad Oslavou pyšní.
Ještě jednou obrovská gratulace ke kulatým narozeninám, k tomu co jste dokázali a jací jste báječní lidé.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
