Jedna z nejčastějších otázek ohledně world music zní: proč je o ní najednou takový zájem. Odpovědí se dočkáte ledasjakých, nezřídka úplně pitomých, jen ti, kteří se téhle lidové hudby odjinud upravené na všemožný způsob opravdu dotkli vám podají asi tu nejsprávnější – vyzařuje teplo, v továrnách na globální popmusic poztrácené člověčenství. Proto se posluchači obracejí k hudbě kořenící kdesi na počátku lidstva a touží po okamžicích, kdy ze samé radosti, jak říkal pan Skácel, máte chuť lehnout si do houslí.
Z podtextu úporné snahy některých novinářů vnuknout veřejnosti názor, že na území bývalého Československa neexistuje kvalitnější a po všech stránkách pestřejší festival než jakou představuje trenčínská Pohoda se dá leccos identifikovat: věk pisatelů, hudební zaměření na rock & pop a „glastonburský syndrom“, tedy potřebu družit se v několika set tisícovém davu na rozlehlých pastvinách nebo letišti, kam kdosi naveze hudební pelmel, který se stejně nedá stihnout a kde se vše, proč jsou tyto prostory tak oslavované - ruku na srdce - odvíjí od všeho možného, jen ne od hudby samotné.
Letošní ročník patřil svou náplní, kdy za magickou zemi byly vybrány Spojené státy a za nástroj klávesy, k těm nejsilnějším. Na tom se shodli snad všichni přítomní našinci, včetně veteránů. Vyšlo také zbožné přání shlédnout předem naplánované koncerty. Jakoby organizátoři řazení vystupujících přizpůsobili pouze nám a navíc neustoupili od trendu posledních let, kdy rozumně usoudili, že lepší je méně něž více; některé z hvězd šlo pak potkat v Rudolstadtě i čtyřikrát.
Ještěrky tu lezou po zdech, fíkusy rostou do výše paneláků, na ulicích si můžete ze stromů utrhnout pomeranč kdykoliv se vám zachce a mají tu největší gotickou katedrálu na světě, jejíž stavitelé v 16. století už předem předpokládali, že budou považováni za blázny. Pod sto jedna metrovou katedrální věží Ginevra, z níž je neuvěřitelný pohled do okolí naleznete hrobku Kryštofa Kolumba. Řeč je o andaluské Seville, kterou podle legendy postavil bájný Herkules, kolébce flamenca, městě s křivolakými maurskými uličkami.
První co tu našince překvapilo, že nikam netrefil. Jakoby se tu ocitl poprvé a ne už po deváté. Organizátoři totiž vyslyšeli přání návštěvníků, změnili vchody a kdysi rozlehlý festivalový areál „scukli“ ke středu. Dvě největší scény se tak ocitly hned vedle sebe a tím odpadly úmorné přesuny, zvlášť pro ty, kteří chtějí stihnout alespoň od každého kousek. Novináři pak nemuseli backtage ani opustit; stačilo se vydat napravo nebo nalevo. To nás hřálo, méně už fakt, že podobně jako na Africa Festivalu, v Rudolstadtu nebo jinde programová nabídka neskýtala taková překvapení jako v minulosti. Tedy jak se to vezme: co se týká nové folkové vlny z Anglie, dostal se nám jí vrchovatě.
Organizací, nabídkou ani dnes už zcela běžným doprovodným programem se festival Colours of Ostrava od podobných evropských akcí neliší. Navíc jinde osvědčený multižánrový mustr je dán a tak proč se ho bláhově pokoušet měnit. Jakkoliv je festival prezentován coby největší tuzemská přehlídka world music, o čemž, alespoň co do počtu učinkujících nikdo nepochybuje, tlačit v Čechách v tomhle směru ještě víc na pilu by se nemuselo vyplatit.
Od roku 1998, kdy se na Africa Festivalu smělo naposled divoce kempovat uvnitř areálu v blízké pospolitosti s muzikanty a trhovci, zkrátka od časů, kdy pár metrů od vašeho spacáku macaté černošky v obrovských hrncích vařily nepopsatelně a lákavě vonící jídla a zvaly vás na ochutnávku, proteklo Mohanem spousta vody. A leccos se přitom změnilo.
Letos dorazily na rudolstadtský Heidecksburg dvě legendární megahvězdy: irští The Chieftains a anglická zpěvačka Marianne Faithfull. Publikum si je nenechalo ujít, šlo na jistotu a nádvoří praskalo ve švech. Podstatná část námi navštívených koncertů měla však často odlišný scénář: zpočátku pod pódiem postávali pouze desítky lidí, přilákáni nevšedním uměním daleko méně známějších muzikantů, aby se zanedlouho rozrostli do početného davu, kroutíc přitom hlavami, co a na co všechno lze dnes vlastně zahrát. Letošní Rudolstad, kdy za Magický nástroj vybrali organizátoři elektrickou kytaru a za zemi Brazílii, zkrátka daleko víc než jindy představoval objevné dobrodružství.
Rudolstatd byl odjakživa vedle WOMEXU a WOMADU vnímán coby brána, skrze níž procházela do střední Evropy hodně exotická hudba. Mimotrendní, organizátory podchycená v zárodku, často o chloupek dřív, než jinde. Ovšem stejně tak, jako si Rudolstadt potrpí na obskurní záležitosti, lze v jeho programu občas nalézt i mainstream, patřící evidentně spíš na jiné akce. Jako například letošní "sonderkonzert" s poprockovou divou Heater Nova - ve srovnání se zbytkem programu, jasná úlitba mnoha generačnímu publiku. Řekněme neurážející rozehřívací kolo. Nebo také: proč by ne, trocha bezstarostného bigbítového tance v předvečer hodů neuškodí.
"Afrika začíná být prosetá," prohlásil jeden můj přítel při pohledu na program. Měl tím na mysli opakovanou návštěvu osvědčených hvězd : Miriam Makeba, Habib Koité, Lucky Dube. A patrně i informace z jiných prestižních evropských afrických přehlídek, kde se to novými jmény také zrovna dvakrát nehemžilo. Nicméně lze z toho cokoliv vyvozovat, natož být tak rezolutní? Ani omylem.
