Obyčejní lidé dělají neobyčejný festival
30.08.2008 | Existují u nás festivaly, bez kterých se neobejdeme, protože prezentují docela jinou hudbu. Takové ty, jak poznamenal Jiří Plocek po návratu z Boskovic, „v nichž se snoubí působivost místa, pestrá a provokativní dramaturgie s životním hledačstvím návštěvníků“.
Jejich předností je odlišná filosofie, komorní atmosféra a výrazný kulturní přesah. Nadšené odevzdání dobrovolných spolupracovníků a víra v dobrou věc. Představují poklidný protipól přesycenému českému festivalovému proudu, valícím se korytem masovosti. A panuje tu neubrečené vědomí, že popovému mainstreamu se lze vyhnout. Ne všichni o Boskovicích, šumperském Blues Alive nebo Litoměřickém kořenu vědí, ti, kteří se sem pravidelně vracejí o nich ovšem mluví v superlativech a nedají na ně dopustit, protože jak v hudebním průvodci Boskovicemi uvedl Ondřej Bezr, dočkáte se tu „unikátní příležitosti být u něčeho neopakovatelného“.
Například názory na Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, pořádané na nádvoří renesančního zámku, případně v nedalekém parku, panují všeliké: malý Rudolstadt, oáza nepřenosného klidu, událost, kde nejde pouze o hudbu; také prý patří mezi ty „nezařaditelné, které si udržují lidské dimenze“.
Zatímco unijazzové Boskovice nabízejí aktuálně vymykající se dění spíš z domácí scény, program Folkových prázdnin převážně míří do zahraničí, přestože bez Čechů a sousedních Slováků se to neobejde. Dramaturg Michal Schmidt koncipuje jednotlivé ročníky tematicky, stejně tak každý z osmi festivalových dnů. Je pro něho důležité, vlastně zásadní, vybírat hudebníky – jedno odkud jsou - čímsi spřízněné, navzájem propojené každoročním zadáním: hlasy, nástroji, historickou zkušeností, žánrovou příbuzností, jakkoliv je od sebe dělí třeba tisíce kilometrů.
Letošní třiadvacátý ročník zastřešil titul O dřevě: O kořenech, tvárnosti a houževnatosti. Vešlo se sem blues, anglický folk, Dylan v Křesťanově podání, Iva Bittová s Georgem Mrazem, muzika z Dánska, Irska, Kolumbie i Afriky.
V rámci Folkovém už několik let pořádané Kolokvium, unikátní dvoudenní, veřejnosti otevřené, neukecané setkání hudebních publicistů, etnomuzikologů, rozhlasáků a vůbec lidí ztotožněných s lidovou hudbou a world music, zase ohraničilo téma Hledání kořenů: nepřerušená cesta. Je už samozřejmostí, že pozvání na tyhle rozhodně ne profesorské semináře přijímají muzikanti, co jsou zrovna v Náměšti, takže určitě ne z povinnosti sem letos přišli Norma Waterson, Martin Carthy, německý alikvotní zpěvák Wolfgang Saus, profesor blues David Evans nebo Tim Eriksen, ochránce starobylé americké hudby Sacred Harp. Ti všichni pak přes den pořádají pro návštěvníky workshopy a vedle vlastního vystoupení navíc i půlnoční koncerty 
v kapli Špitálku. Všude tam se jich můžete dotknout a zeptat na cokoliv. Nebo poslouchat vyznání Martina Cartyho, legendárního anglického folkaře, nositele Řádu britského impéria: “Zpíval jsem a zpívám písně, které chci zpívat. Bylo mě umožněno hrát ve skupinách, které jsem miloval. Je mi dokonce umožněno zpívat s vlastní rodinou. A nedokážu si představit, že by to mohlo být lepší. A pořád je to část stejné věci. Je to vlastně takové privilegium a jsem šťastný člověk. A nikdy jsem nepřemýšlel, že bych se prodával. Ani na jedinou vteřinu jsem o tom nepřemýšlel. A není moc lidí, co by to mohlo říct.“
S ženou Normou, dcerou Elizou a hráčem na melodeon Saulem Rosem tvoří Martin skupinu Waterson:Carthy, o kterou dramaturg Michal Schmidt usiloval několik let. Pořád do toho něco lezlo, vloni například festival WOMAD, ale nakonec tahle Svatá rodina anglického folku do Náměště dorazila, přestože oslabená o náhle nemocnou těhotnou Elizu. I tak tu zanechala hluboký dojem: tak skromné, člověčinu vyzařující lidi abyste ve světě pohledali. Když se kupříkladu Martina během workshopu zeptali na jeho nevšední kytarový styl, odpověděl s úsměvem: “Věřte mi, není to o ladění kytary, ale o myšlení jinak.“
V názorech na tradicionalismus si během Kolokvia notoval i s třiaosmdesátiletým Jaromírem Nečasem, srovnatelně váženým nestorem moravské lidové hudby v tričku s Dalím na prsou. Co se týče starých muzikantů a jejich vztahu k modernizaci, pan Nečas prohlásil: “Nedávejme na stařenky a stařečky!.“ A Martin Carthy ho doplnil:“Když mě bylo dvacet, připadali mě staří lidé divní.“
Alfou a omegou Náměště je vedle spousty dalších doprovodných akcí – nejrůznější dílny Hnízda múz, výstavy a divadla - pečlivě vyvážený a dlouze promýšlený hudební program, kdy si valná část učinkujících odbývá českou premiéru. Jedná se o „nehvězdné hvězdy“, vrcholné reprezentanty žánru. U nás sice prakticky neznámé, nicméně fakt, že vystupují v Náměšti, tuhle jinde problematickou skutečnost relativizuje. Tady se zkrátka odjakživa hraje na kvalitní hudbu a všichni to dopředu vědí. Publikum se pak jen tak během řečí nebo z festivalové brožury dozví, že se na Hazmat Modine v New Yorku stojí dlouhé fronty, svým albovým debutem Bahamut 
odrovnali svět a v loňském roce veletrh WOMEX. Kolumbijská zpěvačka Lucia Pulido, uchvátila v Rudolstadtu a rakouské Kremži úplně každého, včetně Michala Schmidta, takže s ní vedl dlouhé měsíce jednání, aby skočila do letadla a do Náměště si přijela společně „speciálně“ zazpívat se svou kamarádkou Martou Töpferovou a vznikl z toto „počin se světovými parametry“, jak ho nazval Petr Dorůžka. Sever Evropy už také dávno nejsou pouze Värttinä nebo švédská Hedningarna, srovnatelnou bouři dokáže rozpoutat šestičlenná houslová skupina Majorstuen z Norska nebo údajně jeden z nejlepších houslistů současnosti, Harald Haugaard z Dánska. A kdo zažil koncert písničkáře Tcheky z Kapverských ostrovů, tuší, že tanečnější tečku si letošní Folkové prázdniny nemohli ani přát. Nehledě na speciální nedělní vystoupení v Náměšti léta letoucí známého Glena Hansarda s Markétou Irglovou.
Pět set šest set návštěvníků denně působí ve srovnání s jinými festivaly takřka zanedbatelně, ovšem právě omezená kapacita a tudíž jistota rodinné pospolitosti činí z Folkových prázdnin naprosto vyjímečnou akci, každoročně pro připomenutí zaznamenanou na výběrové koncertní nahrávce. Letos navíc Michal Schmidt učinil další významný krok: s brněnským vydavatelstvím Indies vydal debutové album Home Brewed Mbira zpěvačce a hráčce na mbiru Zuzaně Novak. Angličance s českými kořeny, která vedle Náměště ( byla tu i vloni a jedná se o záznam jejího vynikajícího koncertu) dostala také publikum na WOMADU a ještě předtím šéfredaktora anglického magazínu fRoots Iana Andersona. Je totiž dost možné, že muzikanti nebudou do budoucna na Folkové prázdniny dojíždět pouze koncertovat. Možnost odvézt si památku na dny strávené uprostřed moravského městečka se jen tak neutají.
Na dotaz ohledně Boba Dylana, kterého v 60. letech během jeho návštěvy Anglie lecčemus naučil, Martin Carthy v Náměšti odpověděl: “Obyčejný člověk dělající neobyčejné věci.“ Platí to i o lidech, co už dvacet tři let připravují Folkové prázdniny.
Otázka na Michala Schmidta: Lze vůbec takové úsilí nějak docenit? „Ano, je to tak. Myslím si, že festival je unikátní právě tímto úžasným a radostným nasazením asi stovky lidí. Jistě, je třeba o tom mluvit a psát, ale vlastní prožitek těchto osmi dnů je to nejvíc.“
Třiadvacet ročníků znamená, že Folkové prázdniny patří k nejstarším domácím a evropským festivalům. Je pro dramaturga a organizátora tohle číslo nějak svazující a především zavazující?
„Dvacet tři let je dlouhá doba, já ale ovlivňuji festival zásadním způsobem až posledních deset let. Je pravda, že cítím úctu k zakladatelům festivalu Ivaně a Mirkovi Polanským a jsem jim vděčen, že vymysleli akci, na které se mohu dodnes podílet“.
Foto. Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
