Četnice na motorkách a eskalátor s nadzvukovou rychlostí
30.10.2008 | Ředitel veletrhu Gerald Selingman jim říká „velká rodina spiklenců“ a pracovně-přátelskou atmosféru veletrhu výstižně shrnul Alejandro Colinas z mexického labelu Alebrije: „Čtyři dny cítíte, že nejste na světě sám, že kolem vás žijí další blázni.“
Řeč je o návštěvnících největšího světového veletrhu world music WOMEX, jehož čtrnáctý ročník předčil veškerá očekávání: do španělské Seville se sjelo 2 800 delegátů z devadesáti zemí. Znamená to, že zájem o regionální „hudbu odjinud“ stoupá? Navzdory rekordní účasti, která by tomu nasvědčovala, lze spíš WOMEX nadále považovat spíš za přátelskou atmosférou posvěcené místo setkání vydavatelů, promotérů, zástupců médií a umělců, nahlížejících na hudbu z daleko odlišnějších úhlů než anglo-americký popový mainstream. World music i po dvaceti letech představuje především jeho z lokálních zdrojů vzešlou a na zcela odlišné filosofii stavějící alternativu, shrnutou kdysi Rogerem Whitem z londýnského Radia BBC: “Chceme vést lidi dál a ne jim dávat to, co už stejně znají.“
Letošní WOMEX rovněž navázal na předešlé úspěchy českých zástupců: náš odborník, Petr Dorůžka se vloni stal jedním ze Sedmi samurajů (těch, co vybírají hudbu na showcase, tedy koncerty), poprvé v historii tu vystoupili našinci – duo Tara Fuki – a brněnské vydavatelství Indies Scope se zařadilo mezi třicítku elitních světových labelů. Svůj kredit potvrdilo i tentokrát: jeho stánek už z dálky svítil velkým plakátem Gypsiho.cz jehož album Reprezent se aktuálně několik měsíců drželo v evropském žebříčku world music (podobně jako předtím nahrávka More,Love! královehradeckých Terne Čhave). Soudě podle značného zájmu delegátů o nabídku Indies, je možné, že se v zahraničí začíná naší world music blýskat na dobré časy, navíc Brňáci před odjezdem na WOMEX uzavřeli distribuční smlouvu s Gabrielovým labelem Real World.
„Znamená to, že kvalita českých muzikantů snese minimálně evropské srovnání. To je důležitá věc. Po všech těch článcích, jak si tady hrajeme na svém písečku a že české kapely nemůžou nikam vyjet. Není to pravda. Především se ale musí snažit o vlastní projev. S kopírkou se uspět nedá,“ řekl Přemysl Štěpánek z Indies Scope.
„Česká mafie“, jak shluk debatujících našinců trefně nazval jeden francouzský promotér, už k WOMEXU neodmyslitelně patří. Právě tady vzniká program festivalů Colours of Ostrava, Folkové prázdniny nebo Respect. Na rozdíl od Finů, Švédů, Skotů, Dánů nebo Novozélanďanů zaštítěných a štědře finančně podporovaných státem, zůstává ovšem prezentace české hudby kompletně na bedrech a peněženkách Indies a jednotlivců. Na skláře, symfoniky, výtvarníky, Karla Gotta a folklórní maškarády se peníze vždycky najdou, stejně tak na promo humbuk, výše uvedené, v zahraničí úspěšné Čechy, ale ministerstvo kultury ostentativně přehlíží, což je sice stará, nicméně trapně obehraná písnička.
Zatoulané myšlenky a bedny od nábojnic
Zatímco u rockových a jazzových koncertů máte rámcovou představu co vás čeká, na hudbu z neobvyklých koutů planety už potřebujete bujnou fantazii a i ta ještě nemusí dojít naplnění, protože co si má jeden představit pod informací, že Bedouin Jerrycan Band ze Sinajské pouště zlehka, bez známé blouznivé arabské expresivity, vybubnovávají do melodií hadovitých sborů rytmy na kanystry a prázdné bedny od nábojnic, doprovázejí se přitom na loutnu simsimiyya, flétnu magroona a svislé housle rebab. Na jevišti Teatro Lope d Vega u toho seděli před cofee stanem a přehrávali hudbu spojenou s beduínskými slavnostmi: svatbami, ochutnávkou kávy, obřízkou nebo písně vyprovázející poutníky do Mekky.
Iránské Chemirani Trio – otec Djamchid se syny Keyvanem a Bijanem, excelentní hráči na rámový buben zarb, na nějž se hraje prsty, africký džbán udu a tureckou loutnu saz - vystoupili kdysi na pražském WOMADU. Keyvan později proslul zájmem o multikulturní fúze: spolupracoval s Erikem Marchandem, Titi Robinem, flamenkovým kytaristou Juanem Carmonou nebo Rosem Dalym, se kterým vystupoval také Bijan. Skupinu Beats In The Heart of Orient s nimi tvoří ještě persky zpívající sestra Maryam, řecký hráč na lyru Stelios Petrakis, indický tablista Prabhu Edouard a francouzský flétnista Henri Tournier, vystudovaný jak v klasice tak indické hudbě a pakistánském qawwali. Jejich imaginativní hudbě „bez zábran“ pak nebylo těžké podlehnout, zato vyjádřit ji slovy už představovalo oříšek; nicméně uhrančivě zklidňující, rytmicky decentně se vlnící.
Komorní showcase dále nabídly emotivně vypjaté fado portugalského zpěváka Camané, strhující, vrcholné flamenco hvězdného Miguela Povedy, s duendem nezadržitelně stoupajícím do výšin nepoznaných vášní a hlavně ázerbajdžándskou, UNESCEM za kulturní klenot označenou hudební formu mugham, uvedenou zpěvákem Zabitem Nabizadem a jeho dvěma spoluhráči.
Mugham jsou spontánní, vnitřně pocitové, rytmicky volné, improvizaci široce otevřené celistvé suity vycházející z tuctu základních modálních stupnic (rast, segáh, shur, tahrir, mahur aj.), úzce souvisejících s náladou, rozpoložením zpěváka, hudebníků a posluchačů a samozřejmě příležitostí, pro kterou jsou uváděny. Tato starověká městská forma, odlišná od bardské tradice Azeri, je rozšířená po značné části Kavkazu, v Iránu a mezi Turky ve Střední Asii a navzdory velké popularitě, zůstává hudbou vzdělaných lidí, což kdysi iritovalo sovětské úřady a vedlo k zákazům respektive upřednostňování instrumentální podoby, k níž neodmyslitelně patří loutna tar z morušového dřeva a svislé čtyřstrunné housle kamanche. Zpěvák se pak neobejde bez rámového bubnu daf. Mohou hrát dohromady (spoluhráči přitom opakují zpěvákovu melodii) nebo samostatně.
Mugham je příbuzný perského radifu, iránského magamu a tureckého makamu a pro zjednodušení, především skrze expresivitu, ho lze přirovnat k súfijskému qawwali (už pro použití perské poezie). Ázerjbajdžánský jazyk, podobně jako kultura má blízko k turečtině a perštině. Ostatně většina textů pochází od klasických středověkých básníků Fuzuliho nebo Nizamiho a zpěváci mughamu s nimi nakládají podle svého uvážení.
Pravděpodobně ve světě nejznámější zpěvák Alim Quasimov o mughamu říká: „Musíte ho umět poslouchat. Ponořit se do něho. Jeden začne hrát nebo zpívat a další se ve vnitřním emocionálním vzrušení postupně přidají. Zapojí do toho celé své tělo, aby bylo dosaženo hlubokého stavu vzrušení.“
Zatímco Quasimov proslul hledačstvím nových směrů interpretace mughamského repertoáru – „Někteří lidé říkají, že ničím hudbu, ale ta není přece kusem nábytku, který můžete jednoduše někam přenést. Svět se přece také mění.“ – Zabite Nabizade, profesor na universitě v Baku, zůstává věrný tradičnímu pojetí. V Seville přednesl čtyři suity a kdo vydržel až do konce, mohl se přistihnout, že se mu v sále Al-Andalus začínají podezřele toulat myšlenky.
Staří a rozumní Muzsikás
Od roku 1999 se na veletrhu udělují ceny za celoživotní dílo a zásluhy na poli world music. Dosud ji například získali Nusrat Fateh Ali Khan, Jivan Gasparyan, Bi Kidude, belgický label Crammed Disc a naposled vloni Andy Palacio a Ivan Duran za záchranu unikátní hudby z Belize. Pro letošek se organizátoři rozhodli zcela poprvé pro dvě ocenění. Kopie šest tisíc let staré sošky turecké bohyně plodnosti připadla maďarské skupině Muzsikás a oddělení lidové hudby na Sibeliově akademii v Helsinkách, kterou prošla celá řada finských hvězd: Värttinä, Maria Kalaniemi nebo Kimmo Pohjonen.
Ta byla založena v roce 1883 a brzy se stala jednou z nejprestižnějších hudebních škol zaměřených na klasickou hudbu na světě. Oddělení lidové hudby vedení akademie otevřelo o sto let později, v roce 1983 s jasným cílem: zachránit mizející tradiční kulturu a uvést ji do nových moderních souvislostí. Profesor Heikki Laitinen to shrnul: „Chceme hrát finskou tradiční hudbu v její nedotčené podobě, ale zároveň jsme se rozhodli ji vyslat na novou, bláznivou cestu.“
Úsilí a program Sibeliovy akademie brzy následovalo mnoho evropských konzervatoří, jejichž vedení se nikdy netajila obdivem k práci Finů. Zasloužené ocenění vysvětlil Gerald Seligman: „Zamýšleli jsme poukázat na úctyhodnou a velmi úspěšnou práci helsinské akademie při zviditelňování a zachování lidových tradic, které v minulosti následovalo mnoho evropských institucí.“
Muzsikás - nejznámější maďarská skupina věnující se lidové hudbě - letos oslaví třicet pět let své existence. Za tu dobu se ji podařilo tradiční hudbu své země zviditelnit po celém světě a přitom upříst pozornost na maďarské menšiny v rumunské Transylvánii, kam Muzsikás takřka v utajení zajížděl po stopách Bély Bartóka a Zoltána Kodályho už v dobách hluboké komunistické totality.
Skupinu založili v Budapešti čtyři akademicky vzdělaní hudebníci vedení kontrabasistou Danielem Hamarem. Hlasem Muzsikáse byla dlouhá léta vynikající zpěvačka Márta Sebestyén a přestože jejich hudba zazněla například v oscarovém filmu Anglický pacient nebo snímku režiséra Costy Gavrase Hrací skříňka a Márta sama spolupracovala i s Deep Forest, nikdy se nevydali cestou moderních fúzí. Soustředili se na strhující výhradně akustické podání transylvánských verbuňků, zbojnických balad a na sběratelské dílo Bély Bartóka. Jestli chcete slyšet autentickou maďarskou lidovou hudbu zahranou s neskutečnou energií, tak jak ji kdysi hrávaly vesnické kapely, nemůžete Muzsikás opominout. „Hrajeme výhradně tradiční, nepatrně upravenou hudbu. Snažíme se, aby výsledek byl co nejpůvodnější a opravdu blízký originálu. Hrajeme už spoustu let, takže jsme na to dost staří a rozumní,“ říká Hamar.
Četnice z Guinée
Takřka šedesát womexovských koncertů nestíhal nikdo, přestože se mnozí snažili přebíhat z Plaza de Espaňa, kde každý večer ve stanech vystupovalo šest kapel, do nedalekého Teatro Lope de Vega. Některé programové položky si ovšem ujít nechal málokdo: nedávno veřejností objevenou malijskou griotskou zpěvačku Bako Dagnon, jejího krajana Bassekou Kouyateho, bizarního slovinského rockového písničkáře Magnifica, starého známého Enzo Avitableho s I Bottari, galicijského dudáky Xosé Manuel Budiňa, tureckou zpěvačku , argentinského hráče ne berimbau Ramiro Musotta, jihoafrického rapujícího tlouštíka Tumiho, křehkou zpěvačku Eneidu Martu z Guinea-Bissau a bez debat všemi očekávané Les Amazones de Guinée, výsostné reprezentantky západoafrického hudebního pravěku.
Už z principu unikátní ženský armádní orchestr fungující bez přestávky sedmačtyřicet let, což je i na africké poměry úctyhodná doba, zvlášť vezmeme-li v úvahu, že neméně legendární mužské orchestry – Bembeya Jazz, Rail Band či Orchestra Baobab - si během stejně dlouhé kariéry daly dlouholeté pauzy.
V Seville se Les Amazones objevily pár měsíců na to, co jim vyšlo druhé, skvělé a nadšeně přijaté album Wamato. Oproti mužským kolegům, frázujícím na milimetr přesně, kdy jen málokterá nota spadne pod stůl a rytmika připomíná stroj, nabídly Amazonky daleko liberálnější přístup: rozvolněný, místy bez debat neladící, v instrumentálních sólech žensky rafinovaný, což přítomného Jiřího Smrčka přivedlo k úvaze: “Lepší když blbě hrajou, než kdyby dobře střílely.“
Korpulentní zpěvačka Salématou udílela napravo nalevo „rozkazy“, mladé dechařské novicky se poslušně krčily v koutě, očekávající pokyn předstoupit na forbínu se svým uměním a vrchol nastal, když evidentně vyplašené hráčce ladil manažér během hry kytaru. I přes pověst, která Les Amazones předcházela, je ne docela každý „sežral i s chlupama“ , nicméně šlo o úhel pohledu, kdy vstřícnost byla na místě, protože i přes anarchii vládnoucí občas v jejich řadách, šlo o vystoupení, k němuž holt občasná rozskřípanost patří a vlastně mu dodává obvyklé africké kouzlo upřímné bezprostřednosti. A kdo si nechtěl nechat trhat uši, mohl odejít na pivo.
Rozporuplné, i když převážně nadšené debaty se také vedly na novým projektem Speed Caravan alžírského hráče na arabskou loutnu oud Mehdi Haddaba. Bývalý člen skupiny Ekova, tvořící současně se Smadjem neméně průkopnické DuOud, vypustil z klece snad všechny myslitelné elektrorockové běsy a z akustické loutny učinil nástroj na mordování neviňátek. S baskytaristou Pascalem Teilletem, perkusistou Mohamedem Bouamarem, raperem Rocky Singhem a s Hermionou Frank za computery předvedli na WOMEXU vpravdě nejhlasitější a nejagresivnější koncert. Rockovou world music budoucnosti. „Už ve studiu jsme se cítili, jakoby nás někdo postavil na eskalátor a nastavil nadzvukovou rychlost,“ tvrdí Haddaba o albu Kalashnik Love, na němž hostuje Rachid Taha, členové Asian Dub Foundation nebo Erik Marchand a které Speed Caravan Seville skoro celé přehráli.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
