Rosalía - Flamenco na skateboardu
19.01.2020 | Tak to tu ještě nebylo: elektro-pop-flamenkové album El mal querer provázené bombastickou reklamou na newyorském Times Square, premiérované na Sónaru a zaštítěné Latin Grammy, se objevilo v evropském žebříčku world music a pozornost mu věnovaly specializované magazíny Songlines a fRoots. Něco je divně? Ne, jenom hudební kategorizace už berou opravdu za své.
Vyhrává originálně otevřená hudba a s tou mladá španělská zpěvačka Rosalía udělala silný dojem jak na popovou scénu, tak na příznivce world music.
Jak si to vysvětlit? Záleží na tom, k jakému táboru patříte: jestli k popovému, shledávajícímu často jediná měřítka kvality v číslech sledovanosti na YouTube a Spotify, vyhlašujícímu Rosalíi za novou globální hvězdu, neřku-li budoucnost flamenka. Nebo k menšinovému, držícímu se odlišnějších hodnotících kritérií a vnímajícímu už léta lokální kulturní identitu jako výrazné pozitivum a s tou budoucností flamenka hodně brzdícímu. Přitom vás třeba kacířsky napadne: došlo by k tak masivní celosvětové glorifikaci Rosalíe bez stávající popularity latino popu, kam je z bůhvíjakých důvodů řazena, a vychytaných mileniálských pobídek distribučních kanálů? A co kdyby Sony Music nenasypalo tolik peněz do zpěvaččiných prvotřídních „sexy“ videoklipů s náloží proslulých španělských symbolů? Každopádně: album El Mal Querer nahlašuje příchod mimořádně talentované, komplexně uvažující temperamentní zpěvačky a producentky; vztaženo k flamenku, provokatérky par excellence.
Vlastně nic nového. Na klubový elektroparket předtím pronikly styly, jaké si tam nikdo předtím nedokázal představit: balkánské dechovky, cumbia, indiánské pow wow, irské lamenty, súfijské qawwali, tango… zkrátka mladí sepjetí s tradicí už manifestují jinak a braňte jim v tom. Jenomže andaluské flamenco je přetěžká disciplína, zvládnout ho na výši umějí jen skuteční mistři a nebavíme se pouze o zpěvu, k flamencu patří také tanec, gesta a hluboký emoční prožitek, stav nazývaný duende. Ničím nenahraditelná duše flamenka.
Flamenco a elektropop určený pro hitparády a obří festivaly do jedné věty nepatří. Lépe řečeno dosud nepatřily. Rosalía tuto hypotézu rozcupovala a v samotném Španělsku rozpoutala názorovou kulturní rozepři: ostražití puritáni mluví o těžkém hříchu, nadšení modernisté o nesmyslné ochraně tradic. Samozřejmě že to, s čím Rosalía přišla, není opravdové flamenco, nic takového ani neměla v úmyslu, jen hudební poklad Andalusie uvedla bez předsudků do z podstaty doby nového městského kontextu. Zjednodušeně, promyšleně mu nasadila elektropopovou ohlávku a bez zábran vsadila na reggaeton, r&b a estetiku hip hopu.
Nuevo flamenco jako červený hadr na býka
Přijíždíte do andaluského města Jerez de la Frontera, ale máte peška: muzeum The Andalusian Flamenco Centre ten den zavřelo. Nevadí, procházíte starobylými uličkami centra, nasáváte atmosféru a navečer se z prvních taveren ozve první rytmické tleskání palmas a zpěv. Ne jako v českých hospodách, urvaných po desátém pivu ze řetězu: v cikánské (tsigane, gypsy) čtvrti Santiago je to samovolné, přirozené, uvolňující. Nacházíte se přece v samém srdci flamenka, kde dodnes žije několik klíčových rodin, od nichž se dějiny flamenka odvíjejí a cikánská krev, jak nám bylo řečeno, mu pořád dodává prvek autenticity. Díky ní flamenco přežilo temná léta frankistické diktatury. Cikánští zpěváci vždy věřili, že je vede a ovládá duende (duch nebo démon): „Když zpíváme s duende, nikdo se nám nemůže vyrovnat.“
Andaluský básník Federico García Lorca jim dával za pravdu: „Duende je síla a ne druh chování, je to boj a nikoliv koncept. Slyšel jsem, jak starý kytarista říká: ,Duende není v krku, duende vychází z nohou.ʻ“
Ve flamenku spatřoval Lorca otisk těžko vysvětlitelného životního postoje a patřil k intelektuální elitě, která ho ve 30. letech vytáhla z vesnic a přivedla do velkých měst. S romantickým přáním: nezkřivit na původnosti ani vlásek. Což dost dobře nešlo, vždyť jde o kreativní hudební hybrid, pohlcující inspirace z arabských, sefardských, berberských, indických, středomořských, afrických nebo latinskoamerických vlivů. A protože flamenco vyšlo z nuzných poměrů, je považováno za ekvivalent k vylévání si srdce, odvracení hněvu, frustrací a „vnitřního stavu mysli, přivádějícího nás k šílenství“.
Za archetyp génia cikánské chudiny bereme syna kováře José Monge Cruze, pro všechny Camaróna de la Isla: fenomenálního zpěváka, možná největšího, co flamenco pamatuje. „Viděl jsem víc hladu, než šnek na zrcadle,“ vyznal se dlouhovlasý rebel, vyžadující honorář dopředu na ruku. Pro rodinu, tvrdil, okolí však vědělo své: bez alkoholu a těžkých drog se neobešel. Zemřel v roce 1992, v pouhých jednačtyřiceti letech, a na pohřeb do rodného města San Fernando de la Isla přišlo skoro půl miliónu lidí. S kytaristou Pakem de Lucíou tvořili dvojici renesančních obrů: s nimi už flamenco nikdy nebylo jako dřív a začalo se mluvit o nuevo flamenco. Natočili spolu mnoho alb, zemětřesení způsobil ovšem Camarón osamoceně: převratně inovativní desku La Leyenda del Tiempo chodili fanoušci v roce 1979 do obchodů naštvaní vracet. Sóla elektrické kytary, syntezátory a bicí na ně působily jako červený hadr na býka.
„Naše generace flamenkové tradice respektuje, není přece důvod odmítat rodinné stříbro, ale bez přidávání vlastního názoru, bez toho, že do flamenka otisknete vlastní osobnost a přemítání o životě, zůstanete pouze u mechanického přehrávání, které, chtě nechtě, jednou unudí publikum k smrti,“ bránil kdysi album Raúl Rodriguez, zakladatel skupiny Son de la Frontera, zasnubující flamenco s kubánskou hudbou.
Na Camaróna se pravidelně odvolává také Rosalía. Zatímco on dostal hlas darem a k nedostižitelnosti jej vypiloval v domácím prostředí, Rosalía Vila Tobella, rodačka z katalánského průmyslového města Sant Esteve Sesrovires nalepeného na Barcelonu, pochází z nehudební rodiny a flamenco pod vedením slavného El chiquiho (José Miguel Vizcaya) osm let poctivě studovala na vysoké škole. „Naučila jsem se vše o tradici, pravidlech, technice a historii. Flamenco ale chápu jako tady a teď. Klasický základ je pro mě důležitý, dál chci být svobodná. Není mým záměrem měnit status quo žánru, zpívám flamenco ze své perspektivy a je pro mne absolutně nutné dělat to po svém. Vím, že tím riskuji, jinou možnost ale nemám. Tak to prostě cítím.“
Za nic by to nestálo, kdyby v expresivním hlasu neměla v rovné míře syrovost a touhu, flamenco brala za pouhý trik k upoutání pozornosti, hudebně nemagnetizovala od prvního okamžiku, její zásadní devizou nebyla přirozenost a nekoncertovala se zpěváky Miguelem Povedou a Chicuelem; flamenkovými Bohy, bez potřeby promenádovat se po pódiu s popstar. Rosalía totiž dokáže být oběma dobrým partnerem.
Není v souladu se základními pravidly flamenka, natož s vrcholným vokálním stylem cante jondo – eliminuje rytmické napětí, zaměřuje se na melodie a léty prověřené flamenkové skladby přeměňuje k obrazu svému. Nicméně sympaticky nepředstírá, čím není: cantaora flamenco – zpěvačkou flamenka. Což není totéž jako flamenco zpívající zpěvačka. Jak to tedy s Rosalíí opravdu je? Otázka na Araceli Tzigane, španělskou odbornici a zakladatelku vlivné organizace Mapamundi Música: „Rosalía je okouzlující zpěvačka s krásným a elektrizujícím hlasem a úžasnou prezentací na pódiu. Zvládla zkombinovat flamenco a moderní městské trendy v hudbě plné radosti a významů. Abyste se stali flamenco zpěvákem, musíte se řídit základním kódem jako v jazyku. Vyžaduje to schopnost vystupovat bez zkoušek a improvizovat s mnoha různými kytaristy, kteří ten kód znají, i když jste je předtím nikdy v životě neviděli. Netuším, jestli se prohlašuje za flamenkovou zpěvačku, vlastně jsem ji to nikdy neslyšela říkat, ale to, co vidím a poslouchám, je silná mladá dáma, zpívající a nabízející nádhernou a originální hudbu, se smysluplným postojem k tanci.“
Zneuctění posvátnosti
Když Rosalía na předchozím albu Los ángeles zpívala píseň Aunque Es De Noche legendárního flamenco revolucionáře Enriquea Morenteho – a dala do ní opravdu kus sebe – přihlásila se vlastně k nuevo flamenco.
Myslíte si, že „jazzmani“ Paco de Lucía, Sabina, Jorge Pardo nebo Dorantes zpočátku tradicionalisty nepřiváděli do rozpaků? A co teprve, když se zpěvák Duquende potkal s pákistánským qawwali mistrem Faiz Ali Faizem a Enrique Morente s rockery Lagartija Nick natočil album Omega, zahrnující covery Leonarda Cohena. Málo tomu: Morente zanedlouho dokonce vstoupil do kytarového běsnění Sonic Youth a koncert si prý užil. Přesto v roce 1994 jako první flamenco umělec získal nejvyšší španělskou cenu National Music Prize.
„Flamenco představuje obrovskou a širokou řeku, do níž vtéká spousta rozmanitých říček a lokálních potůčků,“ tvrdil zpěvák Faín S. Dueñas z tria Radio Tarifa, a tak do něho zasazoval blues. Barcelonské mestizo skupiny Ojos de Brujo, Amparanoia a Pata Negra pak úplně všechno, navrch punkrock a flamenco experimentální Ketama si na alba zvala malijského hráče na koru Toumaniho Diabatého.
Rosalía sází na jiné preference: spolupracuje s venezuelským elektromágem Arkou, Jamesem Blakem, reggaeton megahvězdou J. Balvinem, strávila hodně dnů ve studiu Pharrella Williamse a po boku má elektro producent Pablo Díaze-Reixa aka El Guincha, známého skrze Björk, které, ještě s Kate Bush, během přebírání Latin Grammy děkovala za inspiraci.
Anglicky mluvící svět si tu španělsky zpívající část zařadil mezi rarity: proto povýšenecký titul „španělská Rihanna“, zatímco doma, ke zděšení pamětníků, to přehánějí jinak: Rosalíi nazvali novou Lolou Flores, rozuměj, bez rozmyslu přirovnali k už nežijící národní ikoně flamenka. Také špatně, tohle totiž k ničemu nevede, jen svádí k dezinterpretacím.
Ad doma: Katalánka se dočkala i nařčení z „kulturního přivlastnění“, to když prý ze sebe dělá andaluskou cikánku – šperky, šaty, jazyk… Odpůrcům odpovídala srozumitelně: „Flamenco nepatří jen cikánům, ve skutečnosti nepatří nikomu.“ Bránily ji i kapacity oboru, Araceli mezi nimi: „Jak je ve Španělsku zvykem, když se někdo stane tak úspěšným, snaží se mu hodně lidí podrazit nohy. Tenhle případ není výjimkou, hlavně když je tak mladá. Ve snaze najít cesty, jak jí ublížit, Rosalíi některé hlasy obvinily z kulturního přivlastnění, protože není cikánka a zpívá flamenco. Ve Španělsku ale flamenco za exkluzivní vlastnictví cikánů nepovažujeme. Spousta necikánských umělců hraje flamenco a není to vůbec žádný problém. Tak si představte, jaký vztek musí Rosalía mít, když používají tak absurdní argumenty, aby ji obvinili.“
Debut Los ángeles na svět nedosáhl. Bodejť by ano: intimní akustické písně o smrti – autorské i dobře známé, propojené snad všemi základními vokálními flamenco styly – natočené s rockovým kytaristou Raülem Refreem, kotvily ve Španělsku. Oslovovaly ponejvíc fanoušky flamenka, byť zaskočené zpěvaččiným výkladem hudby považované za takřka nedotknutelnou; hudby z pohledu mladých naopak zarostlé mechem, zčistajasna ovšem s Rosalíí poslouchatelné i pro ně. Konec alba naznačil nový začátek: anglický odzpívaná skladba I See a Darkness od Bonnie Prince Billyho. Můžeme přitom srovnávat: mezi až strašidelně temnou verzí Johnnyho Cashe na albu American III: Solitary Man a, proč to neříct, lyrickou nadějí Rosalíe.
Ještě malá odbočka: kytaristu Refreeho na „fantastickou mladou zpěvačku“ upozornil respektovaný a vždy pozorný producent Javier Limon, vlivná persona v kariérách Marizy, Estrelly Morente, Buiky nebo Yasmin Levy, jestli rozumíte, co to naznačuje. Pro jistotu: všechny k tradičním zdrojům přistoupily moderně, nevypočitatelně, zato s nesmírnou úctou.
Teprve latino hitovka Brillo nazpívaná s J Balvinem a pár dnů na to vydaný videoklip Malamente vyvolaly světovou reakci blížící se málem morové ráně. Získala za něj nominace na Latin Grammy a hned na to vyšlo album El Mal Querer v produkci El Guincha. O autorství se podělila s tehdejším partnerem, španělským raperem C. Tanganou.
Jedenáct příběhů o lásce, výcuc Rosalíiny absolventské školní práce inspirované rukopisem ze 13. století o dívce Flamence, doprovodil radikální zvukový přemet: tady už zabouřila elektronika, r&b, reggaeton, sázka na smyčce a samply Justina Timberlakea, Arthura Russella, túrovaných motorek a policejních sirén. K tomu ohromující hlas podporovaný autotune a palmas elektrobeaty.
Na katolickou zemi provokativní obal, ve videoklipech mišmaš kamionů, Goyi, motorkářské alegorie býčích zápasů, adidas tepláků, tenisek Nike, skateboardů s hřeby a nazarenos s kápěmi, snad připomínka španělské inkvizice… a nakonec obdiv režiséra Pedra Almodóvara a pozvání do jeho filmu Dolor y Gloria, fotka s Timem Cookem (Apple), šaty od předních módních návrhářů… Na někoho, kdo „fucking around with something sacred,“ dokonalý vstup mezi celebrity.
Nemělo by to skrýt podstatné: Rosalía je vynikající, za roh nakukující zpěvačka, tanečnice a producentka s kariérou pevně v rukách.
Kariérou promyšlenou a vycizelovanou do detailů: promo fotografie, úspěch na sociálních sítích, kostýmy a vizuální stránka jdou za sestrou Pili Vila Tobellou alias Daikyri, zavedenou fotografkou a módní stylistkou. Pohybová zase za americkou choreografkou a tanečnicí Charm LaʼDonnou s Madonnou nebo Kendrickem Lamarem v portfoliu. Nevšední obal a série fotografií, lépe řečeno koláží s příběhem, pro zpěvačku vytvořil chorvatsko-španělský multidisciplinární umělec a fotograf Filip Custic.
Společně dotvořili a znásobili hudební vizi Rosalíe, dobře si vědomé praktik života v éře internetu. Přitáhli k její verzi flamenca pozornost bez efektů ladících s povrchními posluchači a hlavně, nepřepólovali její osobní priority. Těch si je pětadvacetiletá zpěvačka, letošní headlinerka Primavera Soundu, nadále vědoma.
Při předávání španělských filmových cen Goya určitě ne náhodou v dlouhých červených šatech procítěně zazpívala píseň Me quedo contigo od španělské gypsy skupiny Los Chunguitos: „Kdybych se musela rozhodnout mezi tebou, slávou, bohatstvím a luxusem, volím tebe moje lásko.“
(pro magazín UNI)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
