Monsieur Doumani - V kouři hudební inovace a radostného politikaření.
19.01.2020 | Může znít loutna tzouras jako rocková kytara? Kyperská tradice nabrat funky směr? A mohou se vážná témata šířit radostným tancem? Monsieur Doumani s úsměvem odpovídá: "Ano, samozřejmě!"
Když začínali, kyperská tradiční hudba se na stupnici zájmu propadla na samé dno: poslouchat ji, natož hrát se vůbec nenosilo. Pro sezpívané trio výzva, hnací síla a zároveň posedlost se s nezájmem popasovat, jenomže ouha, archívy nabídkou zrovna moc nepraskaly a najít poslední žijící hudebníky dalo také práci. Takže nezbylo, než se pustit do skládání a jestliže víme, že Antonis Antonious, Angelos Ionas a Demetris Yiasemides za sebou mají klasická a jazzová studia, výsledek nás nemůže překvapit. Pozor, nečekejte žádné experimenty pro eperimenty, jenom zkrátka občas trochu "méně tradiční hudbu". Za to prý mohou nástroje, jediné, které dobře ovládali, takže vlastně neměli jinou množnost. Každopádně, spolčení loutny tzouras (druh bouzouki), kytary, trombonu a flétny na papíře dobře nevypadá, ve skutečnosti zní dohromady tak originálně a inovativně, že se to stalo jejich poznávací značkou a od roku 2011 zárukou velkého úspěchu, korunovaného mnoha oceněními. Abyste pochopili: tradiční kyperská hudba stojí na loutně (lauto), houslích, dřevěné flétně pithkiavli a rámovém bubnu tambutsia, takže funkující trombonista a odskoky k blues, ke ložitým balkánským nebo tureckým rytmům činí z tria opravdu unikát.
Doumni znamená v řečtině kouř: ještě v Malé Asii, v časech vzniku stylu rembetiko, přes něho nebylo vidět v hašišových doupatech, v Řecku se už linul jen z cigaret nebo vodních dýmek. A protože malinko poupravené doumani jim ve spojení s francouzským monsierem znělo libozvučně, možná i světácky, název kapely byl na světě.
Ostrov Kypr leží ve Středozemním moři a přestože přežil nadvlády Řeků, Arabů, Turků a Britů, v novodobých dějinách měl smůlu: od roku 1974 je díky řeckým nacionalistům a turecké okupaci rozdělen Zelenou linií OSN (týká se to i hlavního města Nikósie) na kyperskou část a nikým neuznanou Severokyperskou tureckou republiku, střeženou početnou tureckou armádou. Všechny snahy o sjednocení a demilitarizaci zatím zklamaly, i ty docela nedávné, z roku 2016, kdy už to vypadalo, že by se obě strany mohly dohodnout. Tehdy, ze samé naštvanosti a zklamání, se začala rýsovat témata letošního alba Angathin (Trn).
“There was the uncovering of political and environmental scandals. During this period we also witnessed an alarming rise in nationalism and racism, as happened in Greece and in the rest of Europe. Most of the songs talk about these issues, and the general character of the music is much more rebellious and energetic than our previous albums. This is reflected in the symbolic title – a thorn has an incredible selfdefensive system,” naznačil Antoniou nejpolitičtější zaměřené tria. Varujícího: přestaňte věřit tomu, co vám kdo nakukal.... get off your arse!
Nezatínají výhružně pěsti, nic takového z té se vším všudy skočné hudby slyšet není, politika a ostrá vyjádření, třeba ohledně ničení přírody, skladbami přesto hýbou: "Jaký by to byl život beze strachu, propagandy, hranic, ostnatého drátu a zbraní".
Ve skladbě Thorn of the Cactus třeba zpívají: "Welcome into the flowerpot where the music stings. Handing out curses and wishes wherever I go. The world has been heading to hell for a long time. Enough of this coy nonsense… become a cactus’ thorn."
Foto: archiv
Jiří Moravčík
