Sway Machinery - Na přání duchů zajatce nebereme
20.06.2012 | Židovská hudba zase jinak. Bývalý kytarista a zpěvák Balkan Beat Boxu Jeremiah Lockwood si v newyorském Brooklynu usmyslel vrátit zpěvu kantorů ze synagog rituální intenzitu tím, že do nich dost překvapivě implantoval funky s africkými rytmy. V kapele Sway Machinery ho při tom doprovázejí muzikanti od Toma Waitse, Arcade Fire, Antibalas a Yeah Yeah Yeahs.
Odjeli si zahrát na Festival v poušti a vrátili s albem House of Friendly Ghosts, Volume 1, které by jim pár lidí mohlo závidět. Za to jak zní a koho na něj v Mali zlanařili: zpěvačka Khaira Arby, kytaristé Vieux Farka Toure a Djelimandy Tounkaru.
Když členové francouzské skupiny Lo´Jo s kytaristou Justinem Adamsem a saharskými Tinariwen zakládali v roce 2001 Festival na poušti měli jediný cíl: prezentovat hudbu Tuaregů. Akce se ale v následujících letech samovolně proměnila v místo nepravděpodobných setkání Afričanů se západními rockovými hvězdami kterým cestu mezi písčité duny obklopující oázu Essakane ušlapal Robert Plant.
Damon Albarn, Manu Chao, Josh Dibb (Animal Collective), kytaristka Leni Stern (manželka Mike Sterna) dávali průchod emocím z pouštní atmosféry také na společných nahrávkách s Malijčany, nicméně pohybovali se v lehce odhadnutelném terénu, kdežto předloňský příjezd newyorské skupiny The Sway Machinery otevřel novou festivalovou kapitolu. Poprvé tu zazněla židovská hudba.
Jeremiaha Lockwooda, vnuka váženého newyorského kantora Jacoba Königsberga, nepřepadl zápal pro dálky ani nutkání vysondovat co uprostřed Sahary řeknou muslimové na židovské melodie zpívané v hebrejštině, i když tu možná z minula ještě visí ve vzduchu z biblických časů a emigračních vln po vyhnání z Maghrebu a Španělska. Do Essakane ho přivedl hlavně zájem o africké kořeny blues a pozvání organizátorů přijal Lockwood i z prozaického důvodu: ještě před tím si na internetu náhodně vyhledal zpěvačku Khairu Arby a chtěl se s ní seznámit.
Kantoři jako rockové hvězdy
Přehodnotit hudbu, která obstála ve zkoušce času, vyvzdorovat si na společnosti požehnání její renovace, protože v nové době působí staře a cize, tomu se říká vývoj. Když v 19. století procházel judaismus reformací, promítlo se to také do výhradně zpívané židovské liturgické hudby. V synagogách instalovaly varhany, na které už nemuseli hrát nutně pouze židovští hudebníci. Kladl se důraz na sbory, hudbu skládali dokonce křesťanští autoři používajících prvků z evropské klasiky a lidových písní, no a z kantorů (chazzanů), zpěváků řídících bohoslužby, protože k hlubšímu pochopení Tóry může dojít jedině zpěvem, se stali profesionální umělci požívající respektu jako rabíni. Nepřišli k tomu náhodou: nová generace kantorů se své profesi věnovala totiž s daleko větším úsilím než ty předchozí.
Kantoři systematicky sbírali synagogální zpěvy, kompletovali notové zápisy do sborníků, skládali „moderní“ jednodušší a rytmičtější, harmonicky vytříbenou hudbu, vzdělávali se hlasově i kompozičně a tím jejich práce nabyla nebývalé vážnosti.
Lkavý, emotivně vypjatý, arabskou ornamentalitou prosvícený, intonačně naprosto dokonalý zpěv navíc zanedlouho překročil práh synagogy.
Popularitou kantoři nejednou konkurovali rabínům, zvlášť když začali zpívat na veřejnosti. Organizovali velkolepá koncertní show a mezinárodní turné, natáčeli gramofonové desky a nejznámější židovské liturgické písně proměnili v regulérní hity. Hráli ve filmech, zapracovali na image a publicitě. Náboženské texty tito geniální vokalisté občas zpívali belcantem na známé operní melodie, takže jim nejslavnější světové operní scény nabízely angažmá se statisícovými honoráři. Řadili se k nejvyhledávanějším zpěvákům 20. let minulého století, vytvořili „zlatý věk kantorů“.
„Pro židovskou společnost představovali kantoři něco jako dnes pro nás rockové hvězdy. Lidé dávali za desky tisíce dolarů a fronty na jejich vystoupení se táhly přes mnoho bloků. Nejslavnější kantor všech dob Yossele Rosenblatt měl smlouvu s RCA jako dvacet let po něm Elvis Presley,“ vysvětlil Jeremiah.
Revoluci ve vnímání židovské liturgické hudby završilo v roce 1955 jmenování Betty Robbins v newyorském Temple Avodah in Oceanside první ženskou kantorkou židovské historie.
Do dalšího patra, globální world music, posunul kantorského umění americký producent a hudebník Wally Brill: na albu The Covenant (97) do elektrorockového základu, a to až „sabattovského“, namixoval autentické hlasy legendárních kantorů Pinchaze Pinchika, Samuela Malavskiho a Bena Siroty vypreparované ze sbírky starých desek amerického rabína Dr. Davida Neimana.
Wally Brill pouze vykopl míč a ten plachtil vzduchem bez větší odezvy; navíc od té doby už nic nenatočil.
Pak dlouho nic až se objevil Jeremiah Lockwood: ustupující do minulosti, aby v sobě skrze současnost utvrdil židovskou víru, svou identitu a právo přehodnotit sílu kantorského sdělení hudbou, v níž má místo duchovní obnažení i The Sway Machinery - kantorské žalozpěvy vystřelené do funky-jazzových newyorských klubů rytmicky agresivním afrobeatem s drtivě útočícími dechy neberoucí údajně zajatce.
Chci lidem vrátit do tváří úžas
Lockwood (1978) odmalička poslouchal desky Son House, Roberta Johnsona, Charleyho Pattona a jiných předválečných bluesmanů. Vyučoval ho rodinný přítel, student Reverenda Gary Davise a muzikální rodina – otec skládal klasiku, matka vyučovala v hudebce – projevila liberální přístup k výchově prazvláštním způsobem: nechala synátora od čtrnácti let hrát blues na newyorských ulicích.
Lockwoodovo v sedmadvaceti vydané debutové album American Primitive (2006) ovšem prozrazuje, jak blízko měl také ke country nebo indie-folku; slyšíme banjo, dechy a syrového songwritera s kantorským hlasem.
Ještě předtím, po získání grantů, přednášel a studoval židovskou liturgii, psal hudbu pro divadlo a film, spolupracoval s loutkářem Paulem Andrejco a patřil do koncertní sestavy Balkan Beat Boxu.
The Sway Machinery založil Lockwood s izraelským bubeníkem Tomerem Tzurem v roce 2006. Za pár měsíců ho ale vystřídal Brian Chase (Yeah Yeah Yeahs) a před třemi lety John Bollinger (Barbez). Kapelu ale dělají především dechaři schopní zatroubit mamutí silou: tenorsaxofonista Stuart Bogie (Antibalas Afrobeat Orchestra, TV on the Radio), trumpetista Jordan McLean ( Antibalas) a famózní bass saxofonista Colin Stetson (Antibalas, Tom Waits, Bon Iver, Arcade Fire).
Ne veřejnost poprvé vystoupili v roce 2007 s velkou parádou: multimediálním projektem Hidden Melodies Revealed: A Secret Celebration of Rosh HaShanah.
Po našem Roš hašana, hebrejsky Rosh HaShanah, je židovská oslava Nového roku: svátek stvoření světa.
V bývalé newyorské synagoze, v níž na svém prvním koncertě v roce 1949 vystoupil už nežijící Lockwoodoův dědeček, se promítali filmy, četlo z Tory a namísto troubení na rituální beraní roh šofar, jehož zvuk představuje prvotní výkřik nitra a probouzí k pokání a očistě duše, slyšeli přítomní funkový nářez Sway Machinery a bluesového kantora Lockwooda s elektrickou kytarou. Pokud víme, že šofar na Nový rok také vyvolává „velký šofar“, kterým Bůh oznámí příchod Mesiáše, kvílející dechaři mu tentokrát nedali šanci. Vitráže málem popraskaly, v uličkách se tančilo, ze sedadel mávalo rukama a křičelo: prožitek nejsnázeji přirovnatelný k černošským gospelovým mším. Pro židovskou komunitu jasně nový, přesto neodmítnutý, ale zgusta prožitý.
Lockwood všechen radikalismus vysvětlili: „Kantorské zpěvy jsou extrémně emotivní, skrývají v sobě dávnou historii, kterou zpěváci dokážou během obřadů zpřítomnit v čase. Lidé dnes poslouchají starou hudbu, ale já si nemyslím, že ji všichni rozumějí. Pořád zůstává srozumitelná jen zasvěcencům. Asi jako kdysi venkovské blues bělochům. Neznali souvislosti, nechápali texty, rytmus, nic. Neustále se jen ptali: co to je? Venkovské blues jim museli přeložit Rolling Stones s Dylanem. Proto jsem na začátku řekl: nechte mě ukázat, jak se kantorská hudba dá poslouchat. Nechte mě použít mé znalosti blues a africké hudby. Ještě v 60.letech existovala mezi kantorem a návštěvníky bohoslužby intenzivní duchovní komunikace, což už neplatí. Já jsem v tom ale dobrý, celý život studuji Talmud, naučil jsem se s lidmi mluvit na ulicích, dokážu řvát jako pavián a skákat nahoru dolů. S naší explozivní hudbou vrátíme lidem do tváří dávný prvotní úžas.“
Velmi dobře přijaté album Hidden Melodies Revealed (v jedné recenzi označené za „rituální kantorský afropop“) vyšlo až za dva roky po koncertě a obsahuje také Lockwoodem mluvené liturgické meditace.
Na House of Friendly Ghosts, Volume 1 se podle svých slov obrací na duchy svých předků a doufá, že od nich načerpá inspiraci k docela nové hudbě.
„Spoustu skladeb jsem složil ještě před odjezdem na Festival v poušti, ale tam se změnily k nepoznání. Díky lidem, které jsem tam poznali a hlavně zpěvačce Arby,“ řekl Lockwood.
Vyšlo z toho i něco navíc: lokální hvězdu dokázal se Sway Machinery proslavit ve Spojených státech. Evropa Arby vůbec nezná, což by se mohlo změnit: jejich společný koncert na festival WOMAD v roce 2010 se dost vyvedl a zpěvačku si do studia radia BBC pozvala i velká znalkyně západoafrické hudby Lucy Duran, upřímně doznávající, že s její tvorbou také dosud neměla tu čest.
Arby přezdívají Slavík, má přitom robustní hlas jako lev a stejně silnou vůli jít si za svým. Ve Státech ji provází píár sestřenice Ali Farka Tourého hrající hudbu jako Tinariwen. Typická zkratkovitá lapačka na nic netušící Američany. To první platí, druhé už je nesmysl. Arby si zjednává pozornost sice pouštní hudbou, nicméně o tou co se hraje na severovýchodě Mali, v okolí kosmopolitního města Timbuktu, který s tuarežským assouf má společný leda tak saharský písek v botách. Stačí si poslechnout zpěvaččino první mezinárodní album Timbuktu Tarab (2010) natočené v hypnotickém rytmu takamba s loutnou ngoni a pořádnou náloží elektrických kytar. Takhle „rychle“ tuarežské velbloudí karavany nechodí.
„Název Tarab znamená Moje země, tím myslím Timbuktu. Zemi černých a bílých Tuaregů, Arabů, národů Songai a Peul a dělníků co do města přišli ze solných dolů v Taoudeni. Ti všichni si z mé hudby něco vyberou,“ vysvětlila Khaira Arby.
Narodila se v roce 1959 ve smíšené rodině: otec Berber, matka Tuarežka. Proto zpívá arabsky, v jazycích Songai, Bambara a tuarežském tamashek. Hudbě se navzdory přání rodiny věnuje od jedenácti let, s místní kapelou se dokonce dostala do finále celostátní pěvecké soutěže v hlavním městě Bamako, pak se ale vdala a manžel si nepřál, aby pokračovala v kariéře. Za sedm let se rozvedla a k hudbě se vrátila. Natočila několik kazet a v roce 1980 jednu dost raritní: záznam koncertu pro guvernéra regionu Segou za kytarového doprovodu Ali Farka Tourého.
Byl o dvacet let starší, malé sestřenici se ale prý hodně věnoval. Chápal ji, také jeho rodina protestovala, když ji oznámil, že se stane muzikantem.
Prolnutí cizích světů
Na festivale zažili Sway Machinery vystoupení malijské skupiny Super Khoumeissa z města Gao. S organizátory se domluvili, že si s ní zajamují. Záznam z You Tube dokládá jak patrně bez nejmenšího tušení do čeho jdou, podcenili síly. Super Khoumeissa totiž patří k vrcholným reprezentantům stylu takamba.
„Takamba je obřadní, slavnostní a svatební hudba. Tanec pak chvalozpěv těla na proud řeky, zdroj pouštního života. V jemném vlnění obsahuje vášeň, vzrušení a hluboké tajemství, podobné tomu skrytému pod hladinou. To je důvod, proč je považován za nejerotičtější tanec Západní Afriky. Rytmicky strhující a složitou hudbu vytvářejí hráči na calabashe a loutny ngoni. V posledních letech loutnisté zkreslují zvuk zesilovači a megafony a hravě tím konkurují drsnosti Velvet Underground nebo Jesus Mary Chain,“ vysvětlil Andy Morgan, letitý manažér Tinariwen a znalec malijské hudby. Kytarista Justin Adams ho doplnil: “Ten rytmus je zničující. Nevhodný pro lidi se slabým srdcem.“
Takamba po návratu z Festivalu na poušti zůstala v hlavě i Robertu Plantovi: na album Mighty Rearranger zanesl skladbu Takamba - „zpěv o svobodě vepsané do oblohy“- s úvodním tleskáním v podivném rytmu, do kterého ostatně zajede i Adamsova kytara.
Sway Machinery pozvali Super Khoumeissa do studia v Bamako. Ti se nakonec nedostavili: jeden z organizátorů k Američanům vyslal Extra 11 (také Super Onze), třicet let existující takamba kapelu tvořenou příslušníky kasty kovářů, sehrávajících v Gao stejnou roli jako grioti. Nejsou tedy výhradně řemeslníci, ale i profesionální hudebníci a kronikáři.
Přidala se také Khaira Arby s vlastní kapelou a hráč na jednostrunné housle souko Zoumana Tereta, známý třeba z alb Tiken Jah Fakolyho nebo Afela Bocouma a kterého během cesty po Západní Africe nezapomněl vyhledat ani Béla Fleck.
„Sway Machinery přijeli na festival a přišli za mnou, abych si s nimi zazpívala. Vůbec jsem je předtím neznala, byli to ale milí kluci, tak jsem jim to slíbila. Když začali hrát nebyla jsem sama, kdo si řekl, co to hrají za divnou hudbu? Měla jsem najednou pochybnosti. K čemu se to chystám? Ale když jsem dohráli, všichni jenom vydechli: panejo! Pak mě navštívili v Bamako a pozvali k natáčení svého alba. Myslím, že se nám to podařilo,“ vzpomíná Arby.
Ve studiu Bogolan zrovna pracoval také malijský kytarový velikán Djelimady Tounkara, veterán z orchestru Super Rail Band, zdobící svou nenapodobitelnou najazzlou kytarou funky skladbu All The People, jeden z majstrštyků alba s vypjatě naříkavým hlasem Lockwooda a v arabštině přizvukující Arby.
„Složil jsem ji před odjezdem do Mali. Na obřízce mého mladšího bratra jsem mluvil se strýcem o rodině, o nejbližších co nás obklopují a skrze které, jako přes optiku, nahlížíte na svět, životní hodnoty a všechny lidi, ať už pocházejí odkudkoliv,“ vysvětlil myšlenku textu Lockwood.
Další skladbu Golden Wings, zpočátku melodicky rozpínavou, nakonec tvrdě zrockovatělou, protnul svým typickým klouzavě bluesovým stylem Vieux Farka Touré.
Autor těchto řádků zůstává k podobným projektům skeptický. Slyšel až příliš mnoho výsledků setkání Zápaďáků s Afričany budících soudné lidi doslova ze snu tupou trendovostí, plytkostí a absolutním kulturním míjením.
Sway Machinery se ale na výborném albu House of Friendly Ghosts, Volume 1 dotáčeném později v New Yorku nevystavili posměchu, žádné „magické prolínání duší“ se nekonalo: uvědomili si své meze, nesnažili se pochopit pro ně naprosto cizí hudební svět, sympaticky se pouze na Afričany napojili. Nepletou se jeden druhému do řemesla, nepůjčují si nástroje, slova ani rodné jazyky. Zjednodušeně řečeno, navzájem si ve vlastních skladbách hostují: ta nejlepší z alba – mistrovská afrobeatová Skin To Skin - je vlastně vzájemně se nepřekřikující vokální dialog kantora s malijskou zpěvačkou. Základní melodické téma přitom Lockwood převzal z opery Dybbuk složené jeho otcem. Tragický příběh mladé ženy posedlé duchem mrtvého milence Arby zaujal a od rachotících Sway Machineri se nechala doprovodit ve vlastním: Youba, oslavě zemřelého bratra Mahmouda. Gawad Teriamou také složila Arby, chválí v ní proto Alláha („pracuji pro vás a jsem na to hrdá“) a Lockwood ani nedutá, kontruje jen kytarou, zbytek kapely se ale v našlápnutém tempu pořádně odváže.
„Židovská hudba přišla do Ameriky koncem 19. a na začátku 20. století a téměř okamžitě začal její dialog s africkými hudebními proudy. Má práce je pokračovat v tomto procesu. Nechal jsem se částečně inspirovat hudbou z Mali a dalších afrických zemí, které do starověkého hudebního slovníku bezešvým způsobem integrovaly arabské vokální mody, jako například volání muezzinů nebo napůl zpívaný přednes koránu. Já to dělám naopak,“tvrdí Jeremiah Lockwood, kantor s elektrickou kytarou na krku a západoafrickými rytmy v nohách.
(2012)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
