The Garifuna Collective: bezhlavý tanec se želvím krunýřem
12.10.2013 | V pražském Paláci Akropolis vystoupila v rámci Respectu Plus 2. října dlouholetá senzace scény world music: skupina The Garifuna Collective. Během báječného koncertu macatá zpěvačka Desiree Diego několikrát poděkovala Andy Palaciovi za všechno, co pro garifunskou hudbu udělal.
Když zpěvák a kytarista Andy Palacio nečekaně v osmačtyřiceti zemřel, nastalo v malém národě Garifunů z jihoamerického státu Belize takové ticho, že bylo doslova slyšet vlastní myšlenky. Mířily nahoru, za jejich vůdcem: co teď bude s garifunskou hudbou? Andy Palacio ji nejen pomohl přenést do moderní doby, zanesl ji také do celosvětového oběhu. V říjnu 2007 převzal cenu veletrhu Womex, dobýval prestižní ankety, sbíral ohlasy za nesmírně úspěšné album Watina - na Amazonu nejprodávanější nahrávka world music všech dob - a chystal se na triumfální turné, nicméně v lednu 2008 Andyho nečekaně skolil infarkt. Jakoby srdce nebylo schopné pojmout takovou tíhu závazků a slávy.
Zdrcení Garifunové, žijící také v Guatemale, Nikaragui nebo San Salvadoru, se ohlíželi po dalším hudebním vůdci a nakonec ho částečně našli: skvělý Aurelio Martinéz z Hondurasu; určitě persona téže velikosti a Andyho velký kamarád. Ticho v Belize ovšem nadobro přece jenom utnulo až rozhodnutí Andyho skupiny The Garifuna Collective vrátit se ke koncertování a později také k natáčení. Letošní červencové album dostalo navíc symbolický název Ayó - Sbohem.
"Belize a svět pláče. Opustil jsi nás bez rozloučení a tak jsme si to nepředstavovali. Velký duch nám ale odpověděl za tebe: zůstaňte na cestě. Nezapomeneme na tebe Andy," zpívá v titulní skladbě kytarista Lloyd Augustine, jeden z několika nových leadrů The Garifuna Collective.
Za úspěchem a světovým zviditelněním garifunské hudby stojí od 90. let trpělivý sběratel, vizionář a producent Ivan Duran, majitel labelu Stonetree Records.
„Ivan vymyslel báječný svět, do něhož jednou vstoupíte a už nikdy ho nepustíte“, prohlásil nadšeně už nežijící respektovaný propagátor world music Charlie Gillett z radia BBC.
A v čem tedy spočívá kouzlo takového světa? Už v samotném příběhu zrodu: když v roce 1635 u ostrova Sv. Vincent v karibských Malých Antilách ztroskotaly dvě španělské otrokářské lodi, černí Jorubové z Nigeru doplavali na břeh a postupně se smísili s místními indiánskými kmeny Karibů. Za delší čas k nim přibyli otroci z Jamajky a francouzští kolonizátoři. Během sta let se pak všichni v poklidné symbióze promísily a vznikl zcela nový národ s vlastní kulturou a jazykem – černí Karibové, Garifunové.
Sv.Vincentu se ovšem zachtělo Angličanům a Garifunové s nimi v roce 1795 prohráli na celé čáře. Otrokářští Angličané se s černým obyvatelstvem moc nemazlili: přes čtyři tisíce obyvatel Sv.Vincenta za tvrdých podmínek, kdy třetina po cestě zemřela, převezli na honduraský ostrov Roatan. Odtud se během 19. století Garifunové vydali na honduraskou pevninu, do Nikaraguy a Guatemaly; nejvíc jich v současnosti žije v Belize, středu bývalé mayské říše. Dohromady se pak počet Garifunů, na jejichž komunity narazíte také v New Yorku nebo Los Angeles, odhaduje na necelých dvě stě padesát tisíc. S tím, že jich rok od roku neúprosně ubývá. A s nimi nenávratně mizí rovněž unikátní jazyk a garifunská kultura, nenarušené ani přestupem od původního indiánsko-afrického náboženství ke katolicismu. Stále hlasitěji znějící umíráček pomohlo ztišit OSN: v roce 2001 prohlásilo garifunskou kulturu a jazyk za „mistrovské a nedotknutelné lidské dědictví“.
Bez ohledu na to, že garifunská hudba zahrnuje početnou řadu rytmů a karnevalových tanců, od 70. let se největší pozornost soustřeďuje na dva styly: punta a paranda. Zatímco tradiční punta se přidáním elektrických kytar a kláves přeměnila na moderní punta-rock, absorbující i jamajské reggae, u starobylé, výhradně akustické parandy jako by se zastavil čas. „Představte si africké rytmy, kubánský son, americké blues a západoafrické kytaristy dohromady“, píše se v encyklopedii World Music.
Andy Palacio společně s kytaristou Pen Cayetanem a jeho kapelou Turtle Shell Band vymysleli, definovali a proslavili punta-rock; zbylá část garifunské hudební tradice spěla k zapomenutí nebo se podobně jako paranda zaoblila do nostalgického vzpomínání.
Od roku 1995 se ale Andy s producentem Duranem vrátili ke kořenům: odmítající trčet v minulosti z nich sfoukly prach a věci se dal do pohybu. Album Watina už zaznamenalo čistou esenci garifunské tradiční hudby v moderním vyznění: nazpívaném v původním jazyce a dolující z historie zapomenuté obřadní léčivé tance, a cappella zpívané motlitby, milostné a pracovní písně a nahrané ve spolupráci s multigenerační all-stars partou garifunských hudebníků a z Belize, Guatemaly a Hondurasu - The Garifune Collective.
Lékem na Andyho smrt mělo být v roce 2008 album Umalali: The Garifuna Women´s Project - dozajista skvělé, podtrhující významnou roli žen v garifunské hudbě a společnosti, ovšem smutku národ stoprocentně nezbavilo.
"Připomínali jsme The Wailers bez Boba Marleyho. Nakoplo nás to ale a semknulo. Teď to vypadá, že chtějí zpívat a hrát všichni. Odráží to podstatu hudby Garifunů spočívající v kolektivním úsilí. Největší dědictví po Andym představuje ukázání cesty. Pomohlo dětem z malých vesnic pochopit, že jejich tradiční kultura je pro ně důležitá, dodává jim pocit hrdosti, inspiruje a vysílá silnou zprávu pro další pokračovatele," shrnuje atmosféru několikaletého vzniku alba Ayó Ivan Duran.
Vydání se nedožili další dva stěžejní členové: perkusista Giovany Chi a kytarista Justo Miranda. Shodou okolností autor závěrečné skladby alba Seremei Buguya - dalším tanečním lamentu za Andyho.
"Proč jsi nás Otče opustil? Je dobře, že máš velký pohřeb. Pokud jde o mě, jsem zvědavý, kdo bude mít na starosti můj pohřeb až přijde můj den," zpívá Miranda a je ironií osudu, že několik měsíců potom sám zemřel na infarkt.
V melodické, zpěvné, na sborech postavené, rytmicky živelné, kytarami, dřevěnými bubny a perkusemi ze želvích krunýřů hnané garifunské hudbě se odráží její podstata, spočívající v kolektivní tvorbě. Přidat se může každý: hlasem, tleskáním, i s nástrojem.
Album Ayó znovu vstřícně míří i za posluchači co o garifunské hudbě dosud neslyšeli nebo je v noci straší worldmusikoví bubáci. Září svěžími barvami afro-karibských odstínů s příměsí Latiny a kytaristé neskrývají inspiraci výbušnými západoafrickými styly juju a higlife, takže žádné "starobylé" prozpěvování z rybářských vesnic odkudsi z konce světa, ale tanečně natřesený, moderní dobu reflektující hudební klenot. V tisku trefně vábící fanoušky malijské dvojice Amadou & Mariam, Carlose Santany nebo Manu Chao.
A pokud byste zatoužili po rockovějším přetlumočení garifunské hudby, sáhněte po albu Black Birds Are Dancing Over Me, které s Garifuna Collective letos natočil kanadský folkrocker Danny Michel.
Zapomeňte na "sňatek z rozumu" nebo trendovní lísání k aktuálnímu hitu scény world music. Danny Michel jezdí do Belize už patnáct let a než se odvážil požádat Garifuny o spolupráci, zašel si pro požehnání nejprve za Ivanem Duranem. I ten zpočátku váhal: co si asi tak nějaký Kanaďan od toho slibuje? Nakonec svolil, doporučil parádní muzikanty, podílel se na produkci a zahrál si na basu. Dokonce přemluvil garifunskou hudební legendu zpěváka Paula Nabora, aby si na albu zazpíval.
Západní přístup s elektrickými kytarami a saxofony promísený s náporem garifunských bubeníků a zpěváků osciluje mezi rockem, funky, reggae a vším, co mohou Garifunové nabídnout.
Přirovnání ke Gracelandu Paula Simona proto docela sedí.
Ze všeho nejdřív, ale zamiřte ke zdroji: The Garifuna Collective.
Foto: Yvett Stránská, archiv
Jiří Moravčík
