Chavela Vargas - Paní 45 000 litrů tequily
20.06.2012 | Pro strhující život přirovnávají bohémskou mexickou zpěvačku Chavelu Vargas k Judy Garland, Billie Holiday, Edith Piaf nebo Janis Joplin. Na rozdíl od nich, i když horko těžko, ale kontroverzní lesbička a těžká alkoholička i ty nejstrmější pády přežila.
Vloni vydala sbírku Por mi Culpa! a zazpívala si rovněž na albu San Patricio, společném projektu irské skupiny The Chieftains a Ry Coodera. Plačtivě chraplavým stařeckým hlasem se v obou případech Chavela Vargas hlásí o titul jedné z nejemotivnějších žijících zpěvaček současnosti. K velké škodě u nás prakticky neznámé, ačkoliv někdo by si možná mohl vzpomenout na její strhující zpěv ve filmu Frida.
I přes požehnaných dvaadevadesát let chodí Chavela Vargas po svém domě ozbrojená revolverem, akorát s ním už nestřílí po lidech, ale po dotěrných zvířatech. Doléhají na ní nemoci, humor ovšem neztrácí: “Nejraději bych zemřela v úterý, protože to je takový normální nudný den a nerada bych někomu zkazila víkend.“
Dokonce má už i „werichovský“ epitaf na náhrobek: zde leží ten, kdo v životě byl čím byl.
Než zpěvačku našla v roce 1990 popíjet ve svém čerstvě otevřeném kabaretu El Habito určeném pro nezávislou a homosexuální kulturu mexická herečka, režisérka a lesbická aktivistka Jesusa Rodríguez, strávila Vargas v bídě a alkoholickém rauši dlouhá léta na ulici a v zaplivaných barech. Totálně zapomenutá a odvrhnutá. Bývalá mexická, ale i světová umělecká ikona se k odchodu ze scény rozhodla sama a před jistou smrtí ji prý zachránila chudá rodina, zpočátku vůbec netušící o koho se jedná.
„V pátek jsem dostala nový automobil a do pondělí ho propila. Nedokázala jsem zůstat střízlivá, zmeškala spoustu dojednaných koncertů a propila celý svůj majetek. Žila jsem v pekle,“ napsala Chavela Vargas ve své biografické knize And if you want to know about my past (2002). Odtud pochází také jedna z jejích přezdívek: Paní 45 000 litrů tequily, což je prý hrubý odhad zpěvaččina bratra.
Na její triumfální návrat na scénu v El Habito se přišel podívat také španělský režisér Pedro Almodóvar; údajně na radu Wernera Herzoga, v jehož filmu Výkřik z kamene si zahrála starou patagonskou indiánku. Almodóvar požádal Chavelu Vargas o písně do trojice filmů Vysoké podpatky, Kika a Květ mého tajemství a přemluvil k návratu do studia. Dojednal ji také úspěšné evropské turné, včetně vystoupení v pařížské Olympii a společně s herečkou Salmou Hayek uvedli v roce 2003 do newyorské Carnegie Hall; na svatbu si ji pozvala také Elizabeth Taylor.
Tři roky předtím se pár měsíců po obdržení nejvyššího mexického státního vyznamenání Velký kříž Isabely Kastilské jednaosmdesátiletá Chavela Vargas veřejně přihlásila k lesbictví.
„Když jsem byla malá, bylo mě řečeno, že když se přiznám k homosexualitě, budu zatracená, exkomunikují mě ze společnosti a církve, takže jsem to sice nahlas neříkala, ale ani neskrývala. Dnes jsem pyšná na své lesbické stigma. Bojovala jsem celý život sama se sebou a chtěla být přitom respektována. Nenavštěvovala jsem lesbické kursy, nikdo mě to nenaučil, já se tak narodila a lesbičkou jsem od okamžiku, kdy jsem na tomhle světě otevřela oči. Nikdy jsem nešla do postele s mužem. Nikdy. V tomhle jsem čistá a nemám se za co stydět.“
Rána, kdy popadáte rukama oblohu
Podezřelá byla svému okolí odjakživa. Provokativně nosila mužské kalhoty, červené pončo, za pasem revolver, z něhož střílela na všechny strany, v ústech obří doutníky a v ruce nezbytnou láhev tequily. Její eroticky vybuzené koncerty připomínaly otevřené sexuální výzvy přítomným ženám a ruce si při písni Macorina vkládala do rozkroku když ještě Madonna chodila po houbách.
Svádivým hlasem a smyslným stylem proměnila své písně v osobní deklaraci touhy a vášně, neschopná je v sobě dusit. Uvnitř přitom plná samoty, strachu a bolesti ze svého údělu – proto tolik alkoholu a vzdorovité nezkrotnosti.
Převrátila přitom vzhůru nohama tradici, v prudérní mexické společnosti porušila všechna tabu: v rancheras, převážně muži zpívanými milostnými, žalostně tragickými a vlasteneckými písněmi určenými ženám, přeobsadila Vargas role a stala se mužem – jako žena sváděla ženy aniž by v textech měnila pohlaví.
Tam z vrchu, jistě víte odkud, to prý vypadá, že tady dole má všechno svůj důvod. Potom tedy, když se Chavelaa Vargas posadila v roli Smrti ve filmu Frida za stůl s bývalou milenkou hranou Salmou Hayek a při srdceryvném zpěvu La Lllorony jim rozlévala panáky, nehledejme v tom náhodu. Americká režisérka Julie Taymor snad ani nemohla Vargas opomenout, až natolik byla s malířkou Fridou Kahlo a její érou spjatá. Prožili spolu nekonečný mejdan v intelektuální mexické společnosti prožívající v 50. letech bouřlivé vzedmutí. Táhli bary a kabarety Mexico City jako „děti noci“, kumpanie ochotná provokovat řečmi, drahými auty, opilostí, drogami nebo politikařením na samou mez: Fridy manžel, malíř Diego Rivera, ruský bolševik Lev Trockij, filantropka Dolores Olmedo, slavný zpěvák Augustín Lara, spisovatel Juan Rulfo a dvorní kumpán Chavely Vargas, dost možná největší skladatel a zpěvák rancheras, samouk José Alfredo Jiménez (zemřel v roce 1973).
„Frida mě naučila spoustu věcí, třeba každé ráno rukama popadnout oblohu,“ vzpomíná na svou lásku Vargas. Malířka ji prý říkala Nádherná a měla tím na mysli její přirozenou, salónnímu intelektualismu vzdálenou povahu. V době jejich seznámení si Vargas teprve hledala své místo ve velkoměstském ruchu – prostředí, s nímž se postupně sžívala.
Pochází totiž z Kostariky, kde se jako Isabel Vargas Lizano narodila s částí indiánské krve v roce 1919, ale protože ji nebavilo pást krávy, prát prádlo a poslouchat despotického otce, opovrhujícím její sexuální orientací, utekla ve čtrnácti do Mexika. Živila se jako služka, pradlena, prodavačka na tržišti a zpívat začala nejdřív na ulicích.
„Nikdy jsem kolem sebe nechtěla žádné mariachi, velkou kapelu, vystačila jsem si sama s kytarou a svým pončem. Zpívej jako bys rozdávala svou duši, řekla jsem si hned na začátku. A tak pořád zpívám z duše.“
Celý život podporovala mýty, které se okolo ní nakupily a spoustu z nich nabízela sama: třeba o tom, jak unesla s pistolí vyvolenou ženu, skákala z okna před rozzuřeným manželem nebo jak ji v mládí ze slepoty a obrny vyléčili indiánští šamani.
První album Noche De Bohemia (Bohemian Night) vydala v produkci Alfredo Jiméneze až v roce 1961, sedm let po smrti Fridy Kahlo. Už ji všichni znali, takřka přes noc se stala nesmírně populární, tím méně byli ochotni tolerovat její alkoholické bouřliváctví a lesbickou promiskuitu, takže byla vypovězena ze všech významných mexických divadel, zatímco v polovině 70. let úspěšné koncertovala ve Francii, Spojených Státech nebo Španělsku a natáčel a jednu desku za druhou.
„Neumím to vysvětlit, ale jednoho dne jsem se probudila slavná. Lidé při mých koncertech pláčí a to je pro mě velká záhada,“ tvrdila o sobě.
Spousta písní jiných autorů které zpívala ( skládala minimálně) doslova zlidověla, proměnily se na bezmála osmdesáti dosud vydaných albech v národní poklady.
Když se v 90. letech vrátila v plné parádě a vyléčená z alkoholismu na scénu, paradoxně Chavelu Vargas nejvíc vítali ti, kteří ji vypudili z veřejných prostranství.
Snění s Lorcou
Vedle rancheras proslula Chavela Vargas interpretací písní boleros a troufla si i na tango. Vždy s decentním doprovodem stojícím na akustické kytaře a jejím ohromně syrově procítěném hlase.
„Udělala jsem to jak jsem chtěla a s kým jsem chtěla, protože jsem to tak chtěla,“ uvedla vloni Vargas k osmi písňovému albu Por mi Culpa!, duetů s o generace mladšími zpěváky a hudebníky, vesměs jejími velkými obdivovateli.
Předcházela tomu kniha rozhovorů a životních příběhů Las Verdades de Chavela, kterou napsala společně s mexickou novinářkou María Cortina.
Vzpomíná v ní například na pobyt ve Španělsku v 80. letech: „Měla jsem nádherný sen. Celou noc jsem mluvila s Federico García Lorcou.“
Cortina ke knize pak uvedla: „Je to pravda o ženě, která se ocitla na vrcholu i v propasti. Běžela pořád za svým snem a dokázala se vysmát macho světu i církvi.“
Albu vévodí doprovod kytaristů Juan Carlos Allendeho a Miguela Peña, jemné bicí, housle a klavír. Ve skladbě Piensa En Mi se přidá jemně najazzlý oregonský orchestr Pink Martini a v Nosotros španělský zpěvák Joaquín Sabina hrubým hlasem málem konkurující Vargas. Z mexické strany se dostavili bard Mario Ávila, vynikající zpěvačka Eugenia León a v nádherně dramatické Un Mundo Raro violoncellistka Jimena Giménez Cacho.
Největší pozornost na sebe samozřejmě strhává duet Vámonos s Lilou Downs, světově proslulou hvězdou mexické hudby považovanou za nástupkyni Chavely Vargas. Pojí je dlouholeté přátelství i účast ve filmu Frida.
„Chavela Vargas má unikátní dar: když zpívá, věříte jí každé slovo. Tvrdá ženská, která po celý svůj život překračovala pravidla, hlásila se k homosexualitě dávno předtím, než to společnost začala tolerovat. V mnohém byla vlastně podobná hrdince toho filmu, malířce Fridě,“ řekla Lila Downs o své učitelce v rozhovoru s Petrem Dorůžkou.
Skladbu Luz de Luna procítěně nazpívala Vargas už na albu San Patricio (2010), na němž skupina The Chieftains s americkým kytaristou Ry Cooderem připomněla masakrizaci irského praporu sv.Patrika bojujícího na straně Mexika během války se Spojenými státy v letech 1846-48. Na albu se s The Chieftains podílela celá řada vynikajících mexických a irských umělců a šéf skupiny Paddy Moloney tehdy napsal: “Nedokážete si představit mou radost, když mě Chavela napsala, že souhlasí a ráda pro nás zazpívá. Moc jsem o její účast stál, je to obdivuhodná žena.“
Život Chavely Vargas je poměrně dobře zdokumentován v mnoha rozhovorech v nichž se zpěvačka osobitým, nic nezastírajícím upřímným způsobem vrací do minulosti. Jeden z nich najdete na DVD filmu Frida, jiný je součástí výběrového alba Cumaima (2006), návratu ke svým nejznámějším písním natočených za doprovodu tradičních mexických nástrojů.
„Smutek je pomalá smrt z prostých věcí, které trvale bolí v srdci,“ zpívá Chavela Vargas věkem poznamenaným hlasem ve skladbě Las Simples Cosas a je těžké ji nevěřit.
(2011)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
