Tal National - Punkový afrofunk pro další generace
20.01.2019 | Trochu zoufalé přirovnání: tančit na Tal National je jako řezat na cirkulárce sukovaté trámy; v obou případech se totiž vyžaduje značná dávka odvahy.
Na kapele, když na to přijde i třináctičlenné, nepřestává být sympatická prezentace: žádní grioti, džinové a tajemné výklady snů, které, jak se říká, mají stejně hodnověrnost horoskopu. „Jsme rock’n’rollový band,“ trvá na svém soudce Hamadal Issoufou Moumine, zkráceně Almeida, kosící posluchače na třetím albu Tantabara jako kombajn.
Navzdory obrovské rozloze, nadpočtu rozličných kultur a historii důležité saharské obchodní křižovatky, představuje Niger na hudební mapě minitečku. Neznat tamní hudbu není proto známka nevědomosti: až na ojedinělé výjimky nikdy nepronikla do zahraničí a informacemi neposlouží ani vlivné encyklopedie. Je to vůbec možné, uprostřed Afriky, v sousedství hudebních velmocí Mali a Nigérie? A co za tím vězí? Příběh skupiny Tal National nám záhadu pomůže objasnit.
Niger. Žádná Nigérie, ale Niger, největší západoafrický stát. Světová čtyřka v produkci uranu, země bohatá na ropu, zemní plyn, uhlí a zlato, přesto jedna z nejchudších na planetě. Přidejme co chvíli hrozící hladomor, negramotnost, vysokou porodnost a minimální infrastrukturu. Jestli vám nepoměr chudoby a nerostného bohatství nedává smysl, chyba není na vaší straně: zkrátka vítejte v Nigeru, „strategickém“ partnerovi USA, Francie, Číny, Ruska, Kanady a Íránu.
Když francouzští kolonizátoři předávali v roce 1960 prvnímu prezidentovi Hamani Diorimu nezávislý Niger, docela si oddechli. Země totiž dodnes připomíná nakloněnou bárku: většina z šestnácti milionů obyvatel se mačká na jihu, na malém úrodném území okolo řeky Niger, kde se snaží uživit zemědělstvím. Zbytek, jedna velká nehostinná poušť, zůstává liduprázdný. Stačilo, aby v minulosti několik měsíců nezapršelo a dostavila se apokalypsa: naprostý nedostatek potravin a vymírání stád dobytka, ústící v převraty, vojenské diktatury a povstání Tuaregů. Současný prezident Mahamadou Issoufou sice vede Niger demokratickou cestou, zhoršující se klimatické podmínky a nutnost vypořádat se s děním u sousedů, mu moc šancí na další rozvoj země ovšem nedávají.
Na jihu operuje brutální nigerijská organizace Boko Haram, ze severu sem doléhají důsledky totálního rozpadu Libye, otevírající Sahel pašerákům a džihádistům. V Burkina Faso proběhl nedávno vojenský převrat a zemi trápí teroristické útoky a když na severu Mali začala v roce 2012 válka, do Nigeru před ní utekly statisíce Malijců, což s ekonomikou chudého států pořádně zamávalo, stejně tak účast v mezinárodních vojenských operacích proti Boko Haram.
Dokonalý hudební hybrid
Na území dnešního Nigeru se kdysi rozkládalo hned několik velkých afrických říší. Západní parcelace Afriky vedla k tomu, že v zemi dnes společně žijí národy Hausů, Fulbů, Zarmů, Kanuriů, Tuaregů, Arabů nebo berberských Tubů. Je až s podivem, že v novodobém Nigeru vlastně nikdy neproběhly etnické války. Britský novinář Andy Morgan proto tvrdí, že tím nejcennějším, čím země disponuje, zůstává národnostní soužití.
Ideální hudební podhoubí, řeknete si, to by se ale Niger nesměl potýkat s tolika problémy, při jejichž řešení byla kultura tím posledním, na co vlády myslely. Zatímco jinde v západní Africe sehrála hudba nesmírně důležitou stmelující roli, vštěpující obyvatelům národní hrdost, především v časech po získání nezávislosti, Niger na kulturní ambice rezignoval.
Hudebníky z Nigeru tudíž dokážeme spolehlivě, skoro do jednoho, vyjmenovat i o půlnoci: skupina Mamar Kassey, žijící převážně v Evropě, Mamane Barka od jezera Čad, doslova a do písmene jediný hráč zasvěcený do hry na posvátnou harfu biram a dnes nejznámější Tuaregové: kytaristé Bombino a Mdou Moctar a skupina Etran Finatawa. Od roku 2013 si pamatujeme také početnou kapelu Tal National, založenou soudcem Almeidou.
V prostředí neexistujícího nigerského hudebního průmyslu a k nelibosti islámských imámů se Almeidovi podařil docela husarský kousek: korunovaný vydáním zahraničního debutu Kaani u britského, na experimentální rock a elektroniku zaměřeného labelu FatCat Records.
Převážně islámský Niger je sekulární stát. Jak už to ale bývá, tam, kde převládá beznaděj, chudoba, negramotnost a sociální výdaje se škrtají, aby se dostalo na zahraniční věřitele, tam se objevují radikální islamisté. Finanční injekce Kataru a Saudské Arábie se do Nigeru dostávají v balíčku s ortodoxním pojetím islámu, před kterým v obavách couvají umírnění nigerští imámové a vůdci súfistických bratrstev. „Někteří lidé vnímají hudebníky jako kriminální živly, kteří neuspěli v životě. A když jsme začali zpívat o kráse žen, obrátili se proti nám i rigidní vyznavači islámu,“ popsal nelehké začátky Almeida, přesto si od islamistů prý nikdy nenechal diktovat, jakou hudbu by měl hrát.
Niger nemá griotské kasty, hudební tradice se tu udržují samovolně a něco jako národní styl, hudbu charakterizující Niger, tady nenajdete.
Tal National neberme za národní ansámbl ve smyslu kulturního reprezentanta země, jak tomu v minulosti bylo u malijských nebo senegalských orchestrů: název, jehož první část odkazuje na poušť Tal, zdůrazňuje etnickou jednotu Nigeru a mnohonárodnostní sestavu kapely.
Odtud plyne, co Tal National hrají: od každého něco, v mnoha jazycích. Almeida dopředu myslel i na zahraniční výjezdy: složité 12/8 polyrytmy Hausů poháněné talking drumem a tuarežský kytarový assouf prokrvil vazbou na osvědčené panafrické taneční jistoty: afrobeat, konžský soukous, ghanský highlife a senegalský mbalax. Zkrátka dokonalý hudební hybrid, uzpůsobený na doma i na ven. Žádná politika, žádné dráždění většinové společnosti nepříjemnými tématy: přiznaným cílem jsou zábava a plné taneční sály.
Soudce ve službách punku a UNICEF
Za nátlakovým, ve vteřině fungujícím zvukem zacyklených kytar, kláves, hrubých hlasů zpěváků a ječivých sboristek hledejme tvrdý dril: pětkrát do týdne, až do božího rána, vystupoval Tal National několik let v klubu hlavního města Niamey jako živý jukebox. Za vysílením odpadlé muzikanty zaskakovaly, údajně i během skladeb, čerstvé posily. „Tvrdě jsme pracovali na dosažení virtuozity a vybudovali si věrný fanklub, který nás podporoval i na turné po Nigeru. Naší hudbě říkáme trad-moderna. Kombinujeme totiž tradiční skladby s vlastními a staré nástroje s moderními,“ vysvětlil Almeida tajemství úspěchu Tal National, početně proměnlivé kapely, schopné se v rámci potřeby uspokojit všechny rozdělit na dvě party.
Almeida se narodil v tuarežské vesnici nedaleko Niamey, vystudoval práva a praxi soudce provozuje nadále; pracuje také pro UNICEF a učí malé děti v sirotčinci. Nicméně ve třiceti propadl hudbě: kytarové lekce bral od Mohammeda Ag Itlale aka Japonaise, zakládajícího člena Tinariwen a hru na loutnu gurumi (verze ngoni) si pamatoval z mládí.
Položme si teď otázku: dokáže ještě dnes jeden jediný člověk vytáhnout hudební periférii z izolace a ještě si říct o globální pozornost? Pro Almeidu nic nemožného: stačilo jen sloučit vlastenectví s prozíravým podnikatelským záměrem.
„Nešlo mi o peníze, žiju si dobře. Pokud bychom hráli pouze doma, vydělali bychom si, ale co by to přineslo Nigeru? Zbytek světa ani neví, kde leží, možná ani netuší, že existuje. Musel jsem něco udělat, ujistit se, že hudba dokáže zviditelnit moji zemi stejně jako se to povedlo v Mali nebo Senegalu,“ řekl Andymu Morganovi v rozhovoru pro magazín fRoots.
Morgan, znalec afrických poměrů a bývalý manažer Tinariwen, upozorňuje na další rozměr Almeidova rozhodnutí: „Během svých dlouholetých afrických zkušeností jsem ještě nenarazil na případ, kdy sama skupina, a ne západní vydavatelství nebo producent, iniciovala a zafinancovala hudební projekt s mezinárodními ambicemi. Almeida s Tal National vybudoval firmu, která si uvědomuje hodnotu své hudby a nenechává se nikým využívat. To považuji za zcela mimořádné.“
Během studií se Almeida ocitl v městě Diffa, na kraji pouště Tal – prý bílé jako papír a ve své kráse nespravedlivě opomíjené. Jako hudba z Nigeru: proto okolo roku 2006 zakládá Tal National. Prvního, Almeidou sponzorovaného alba Apakatchetche, se prodalo neuvěřitelných čtyři tisíce kusů a takový hit Niger snad ještě nezažil. Almeida najal armádu mladíků, okupujících důležité křižovatky, autobusové zastávky a obchodní centra. Prodávali z ruky do ruky, stejně jako kapela na turné a koncertech. Tuhle zkušenost uplatňují doma dodnes.
Vědom si zvukových limitů, oslovil Almeida během návštěvy Chicaga studiového technika Jamie Cartera: přijeďte nám do Niamey natočit profesionálně znějící album, všechny náklady platím. Mobilní studio ale s sebou, u nás nic takového nemáme. A tak Carter, rocker bez sebemenších zkušeností s Afrikou, odjel do Nigeru, kde mu hned při prvním koncertu Tal National podle jeho slov spadla čelist. Po albu Kaani bez otálení sáhli lidé z FatCat a uvedli ho na mezinárodní scénu. A následující velký úspěch Zoy Zoy jim potvrdil, že se v odhadu nové západoafrické hvězdy nemýlili.
Šéfredaktor magazínu fRoots Ian Anderson podobné kapely s oblibou nazývá „festivaloví zabijáci“. Spolehlivě totiž dokážou v kteroukoliv denní hodinu uvést publikum do varu, doslova ho převálcovat. Třetí album Tantabara (znovu Carterova práce) opravdu připomíná smrtící koktejl, není ale zatížené rizikem, že byste se v té závratné energii ztratili – na něco takového vám totiž chybí čas, tak bleskově vás Tal National schlamstne. Neustálé rytmické změny, přechody od tuarežského bluesového assouf k „melodickým“ skladbám na bázi klasické západoafrické vokální formule „zvolání odpověď“ a vpády afrofunkových kláves udržují každého v neustálém napětí, s čím Almeida přijde za okamžik. Může to být stejně tak surový afrobeat s kvílející kytarou a hostujícím izraelským zpěvákem Yonatanem Gatem z Brooklynu (Entente), jako tuarežský punk pro budoucí generace (Akokas) nebo nepopsatelný afro-free-rock (Belles Reines).
Z nátlakové masy maniakálních sólových a sborových vokálů (není od věci je nazývat občas řevem) a zkreslených kytar co chvíli vylézají sóla na talking drum a perkuse přecházející do slastně složitých rytmů, kdy vám vlastně nic jiného, než poslouchat, nezbývá, protože byste nic z toho neutancovali. Ledaže byste fandili pogu.
Tím zatím příběh Tal National, pořád ještě relativně nového věrozvěsta moderní nigerské hudby, končí. Zbývá jen sledovat, jak si s Tal National a výzvou alba Tantabara poradí letošní festivalová sezóna. V minulosti to bylo tak, že když kdekoliv dohráli, hned se začalo mluvit o události ročníku. A ke konci roku nezapomeňte zkontrolovat prestižní ankety. Začít můžete odshora.
(pro UNI)
Foto: archiv
Jiří Moravčík
