Od amazonských árií k dekadentním písním
30.07.2005 | Letos dorazily na rudolstadtský Heidecksburg dvě legendární megahvězdy: irští The Chieftains a anglická zpěvačka Marianne Faithfull. Publikum si je nenechalo ujít, šlo na jistotu a nádvoří praskalo ve švech. Podstatná část námi navštívených koncertů měla však často odlišný scénář: zpočátku pod pódiem postávali pouze desítky lidí, přilákáni nevšedním uměním daleko méně známějších muzikantů, aby se zanedlouho rozrostli do početného davu, kroutíc přitom hlavami, co a na co všechno lze dnes vlastně zahrát. Letošní Rudolstad, kdy za Magický nástroj vybrali organizátoři elektrickou kytaru a za zemi Brazílii, zkrátka daleko víc než jindy představoval objevné dobrodružství.
Někdy přitom ale člověk zabloudil. Ekvilibristika amerického Artis The Sponmana se lžícemi patří spíš do cirkusu (Němci nicméně řičeli blahem), ať už spolupracoval s Frankem Zappou či ne a Peter Seeger o něm míní, že je „nejlepší hráč na lžíce v celém tom zatraceném vesmíru“.
Hvězda namibijské hudby Jackson Kaujema se zdviženou pěstí a castrovsky rozhoněným politickým projevem nás pro změnu nazdvihl, silou nastražené rozbušky. „Tady nejsi v Sokolově,“ ozvalo se česky z davu přihlížejících. Čímž bylo stvrzeno, že nás uši nešálí. Kmotr namibijského popu už dlouho pobývá v Evropě, hlavně v Norsku a z jeho nových skladeb to čiší na sto honů. Až příliš sešel z cesty. Dříve tak rozmanitá, rytmicky členěná hudba, zní vyčerpaně, ploše a míří k sebeparodii. Severští spoluhráči Kaujeamu sice povzbuzovali a hráli si vedle něho na Afričany, nicméně on sám se v tom smutně plácal a politikařil. „Evropu poznáš podle smrdících peněz,“ varoval prý svého oblíbeného barda kdysi namibijský ministr kultury.
Kurdové a anarchisté z Antverp
Burkinu Faso reprezentují ve světě soubory stavějící na kostýmní barevnosti, tanci a bubnování – kupříkladu Farafina nebo Badenya les Fréres Coulibaly. Do svých sakra rozpustilých vystoupeních zahrnují západoafrickou kulturu středověké říše Shongai, tedy i griotskou tradici z Mande. V této linii pokračuje také početný Compagnie Théatre Éclair. Pětice bubeníků a tří balafonistů si během hry různě vyměňuje nástroje, všichni sborově zpívají a od samého začátku nasazují rychlost, která nám může přijít jako zničující, pro ně však zcela přirozenou. Jako když vypustíte do ohrady dlouho stojícího koně. Zpívající a tančící šéf vypadal navíc jako bubeník z otrokářské veslice, ovšem sloužit pod jeho rytmem by byla vaše jistá smrt a té lodi by nestačil ani motorový člun. Dialogy balafonů potom doložily, že v Burkina Faso se tímto nástrojem lidé na vesnicích dodnes běžně domlouvají. Ti tři si mezi sebou v Rudolstadtě „pokecali“, až se jim místy i kolegové báli skočit do řeči.
To dívčí bubenické komando z turecké skupiny Kardes Türküler hrálo na své darbouky a perkuse málem jako klavíristky – s noblesou a jemností víl, přestože to ve finále znělo jako slušný mazec. Na pódium muzikantů jako smetí - housle, bouzouki, akordeon, loutna oud, basa – šibující si to v hutném zvuku z turecké Anatolie, přes Řecko, Arménii, Irán do Arábie a k Cikánům, sekajíc rytmy a melodicky se vlníc jako kobry.
Kardes Türküler tvoří převážně Kurdové. Sešli se počátkem 90. let na Istambulské universitě s cílem nabourat politicky motivovanou polarizaci turecké a kurdské hudby. Jejich koexistence na pódiu zpočátku silně narazila: protože odmítli vypustit ze svého repertoáru písně zpívané v kurdštině, arménštině či řečtině, nesměli do televize a s koncerty to nebylo o moc lepší. Turecky třeba do rána, na kurdštinu ale zapomeňte. S pootvírající se cestou do Evropské unie se však hodně změnilo. Kardes dnes zastupují neobyčejný středozemní amalgám, výkladní skříň tamní tradiční hudby, jenž je radost poslouchat, zvlášť když se do toho opřou zurnisté a hráč na duduk.
Zatímco u Kurdů se dala spousta melodií brzy identifikovat, v polovině první skladby belgických DAAU ( Die Anarchistiche Abendunterhaltung – název převzatý z románu Hermanna Hesse Steppenwolf) jste měli chuť se otočit na podpatku a vzít roha: kakafonie s vytím psa se zdála být až příliš nestravitelným soustem. Dorazit sem navíc s depresí, rozmordují vás, že se raději poohlédnete po první větvi. Z vášnivosti a totální výstřednosti šestice mladých kluků, tvrdících o sobě, že jsou vykolejení klasici s rockovými záměrem, vyzařoval však takový magnetismus a šílenost, že vám to nedalo. Navíc se ze vší té anarchie začaly odlupovat nestravitelné slupky a před vámi se zničehonic rozprostřely nezvyklé melodické postupy nabobtnalé klasikou, efektní jazzové stoptimy, strukturálně propracované plochy, zatížené nekonvenční hráčskou urputností, v níž se střídala punkrocková zběsilost, klezmer, funky, jazz a improvizace. Houslista, klarinetista, akrodeonista, cellista, bubeník s kontrabasistou potili na pódium krev. Žádná svévolná nepřístupnost, ale nevázaná mladická energie rozbíjející setrvávající zábrany mezi klasikou a popmusic, „magické anarchistické představení pro stejně bláznivé lidi, postupující riziko, že ohrožují své duševní zdraví“. Vitální belgická avantgardní scéna na úbytě rozhodně neumírá.
O blahovůli Bohů a dekadentních splínech
Album Ihu-Todos os Sons brazilské zpěvačky, skladatelky a sběratelky Marlui Mirandy si v roce 1997 získalo zaslouženou pozornost. Třeba tím, že na něm připomínala nespoutanou Meredith Monk v mlhovině neznámých minimalistických zvuků. Sedmnáct let předtím cestovala po obtížně přístupných amazonských pralesích a studovala hudbu a poezii indiánských kmenů Tukano, Sorul, Pakka a svými zážitky a zkušenostmi naplňovala dosud neslyšené písně, ne každému na první poslech stravitelné. „Hudba amazonských Indiánů představuje kulturní tajemství, které se ještě nikomu nepodařilo prozkoumat. Jejich hudba je spjatá s prostředím a závislá na mnoha faktorech, zvucích a magii pralesa, na každodenním přežití i a blahovůli Bohů,“ vysvětlovala v Rudolstadtu Marlui Miranda. Při zpěvu ve svém kašpárkovském oblečení s načerněným čelem vylézajícím s dlouhé rezaté hřívy často klečela, doprovázená střídmými bicími, marimbou, klávesami a ambientem. V pralesních áriích místy připomínala hlasový buldozer, jindy ptačí štěbetání; prostě si s hlasem dělala co chtěla.
Mariana Baraj z Buenos Aires se od rockových bicích propracovala k decentnímu jazzovému uchopení starých písní stylu zamba a skladeb argentinských klasiků. I ona hodně improvizovala, napínala hruď k velkým výkonům, ale místy se až příliš soustředila na výraz a utápěla se sama v sobě.
To chorvatský chorvatský zpěvák, divadelník a básník Darko Rundek spíš topil nás. Slyšeli jsme hudbu s ozvěnou záhřebského kosmopolitního splínu, půlnočního divadelního klubu, pařížského kabaretu, a balkánských tradic. „Jsme přepravci vlivů a různých kultur,“ řekl o svém Cargo Orkestar.Na pódiu svítila stolní lampa a všude vládla melanchonie. Dokázal se sice balkánsky rozvrkočit, stejně se ovšem vždycky vrátil do svého splínu. Seděl na barové stoličce se zapálenou cigaretou, do ucha si nechal hrát trubku s dusítkem a s rozevlátými vlasy připomínal existencionálního básníka. Po koncertě nám představil francouzskou houslistku Isabel, jím samým označenou za sopečnou čarodějnici a transsexuálního samuraje zároveň. Trochu nás tím zaskočil – Isabel je totiž žena ukrytá v mužském těle. Chlap v mužských šatech na vysokých podpatcích. I to k Rundekově zlehka dekadentní hudbě ale asi patří.
Krví potřísněné balady a ztišené písně o lásce
Kam jinam zajít poslouchat sakrální písně než do kostela. Šestice vokalistů Lo Cor De La Plana z Marseille se věnuje tradiční hudbě Oksitánie, vánočním chvalozpěvům i tanečnímu repertoáru. Jejich hlasy musel posvětit sám Bůh a po ránu není nad to si sednout do dřevěných lavic, zavřít oči a poslouchat jednohlasy či polyfonie, šepot, výkřiky, tlukot do tamburín a stehen. Krásné probuzení.
„Z nebes nic rozumného nevyčteme a člověk bude především tím, kým se být rozhodl,“ praví klasik. Pascal Lefeuvre například praporečníkem francouzských niněristů. Hurdy-gurdy Manem z Epernay. Po Angličanovi Nigelu Eatonovi se v Rudolstadtě během krátké chvíle představil další významný hráč na tento středověký nástroj. S kolegou Germánem Diazem ze španělské Galicie tvoří Dúo de Fuego. Jejich repertoár sahá od Astora Piazzolly, Duke Ellingtona až marockým, tureckým melodiím. Chvíli znějí jako středověcí jazzmani, aby se za moment ponořili do keltského oparu. Když netočili klikami, posloužili jim nástroje jako perkuse, brumlali u toho hlasem psa Fíka nebo zničehonic vylezli na mrakodrap výšek, až praskaly skla. A to byli pouze dva, jinak Lefeuvre během své dlouhé hudební kariéry nejednou poskládal orchestry čítající až osm niněr, nechával se doprovázet Bretaňcem Jeanem Baronem na bombard, jazzovým klavíristou nebo zpěváky z Maroka a Alžíru.
„Víte, že jsme při vašem koncertě místy málem usnuli?,“ zeptali jsme se mladičké waleské hráčky na housle crwth Cass Meuring. “No tomu se ani nedivím, měli jsme dnes po ránu náladu na pomalé písně,“ odpověděla nám se smíchem. Na flétny a dudy ji doprovázel Ceri Rhys Matthewsem stavitelem nástrojů a manžel zpěvačky Julie Murphy, se kterou všichni tři tvoří vynikající kapelu Fernhill. Cass patří mezi dvacítku hráčů na crwth (čti cvrch), kteří ještě ve Walesu zbyli a především díky ní zájem o tento zcela zapomenutý nástroj stoupá, především díky jejímu loňskému albovému debutu, na němž má za parťáka niněristu Nigela Eatona. Stejně jako v Rudolstadtu na něm dominuje svěží a sousedsky sdělná waleská tradiční hudba.
Malbrook znamená v severoněmeckém dialektu lowgerman tanečního ďábla. Šéf stejnojmenné kapely Wolfgang Meyering někoho takového místama skutečně připomínal. Folkrockový Malbrook už léta představuje na německé scéně unikátní úderku mapující pomalu mizející tradiční hudbu z pomezí Německa a Skandinávie. Spoléhají se takřka výhradně na akustické nástroje, ovšem namísto pouhé vrtání se davnověkosti, zasazují starým písním místy až punkrockové rány. Dudák se nebojí nafouknout měch k prasknutí, hráč na nyckellharfu musí mít vedle sebe kbelík se studenou vodou na ochlazování strun a elektricky zesílená tamburína zněla jako basa s technem dohromady. Meyering pochodující po pódiu s mandolou zpívá písně o vraždách, žárlivosti a smrti v charismatickém napětí a ubirá pouze tehdy, když se k Malbrook připojí norská písničkářka Kerstin Blodig, uhranutá keltsko-skandinávskými baladami.
Ranarim alias gobelín utkaný z rosy. Švédská Hedningarna zbavená proudu. Dva zamilované páry: zpěvačky Ulrika Bodén ze severu, Sofia Sandén ze středu země, Niklas Roswall, šampión na nyckellharfu z jihu a kytarista ze Stockholmu. Hrají lyrické písničky teplé jak jarní slunce i krví potřísněné balady studené jako mrazivý rampouch. S nakažlivou radostí od roku1997 hledají v tradičních i svých písních vlastní kořeny. Na dvou dosud vydaných albech je doprovází i rytmika, ale do Rudolstadtu přijeli pouze sami. S titulem ABBA švédské tradiční hudby.
Je pro vás spoléhání na akustické nástroje zásadní? „Ano, je to pro nás velmi důležité. Písničky, které hrajeme nelze pouštět moc nahlas. Ani ty naše,“ řekla nám po koncertě Ulrika.
Také nám přišlo, že se váš zpěv blíží ke karelskému pojetí. Vy jste ale ze Švédska.“Myslím, že je to způsobem vedení hlasů. Snažíme se je používat různě, třeba i unisono. Snad proto vám to tak přijde.“
Když jste při uvádění skladeb vyprávěli jejich obsah, mnoho jich bylo o lásce. To lze ve Švédsku nalézt tak vysoko procento milostných písní? „No, má to co dělat s námi čtyřmi, s námi jako dvěma partnerskými dvojicemi. Dříve jsme zpívali převážně středověké balady, spíše příběhy a pohádky a dnes….moc o tom nemluvíme, ale děje se to, je to v nás a my najednou zjišťujeme, že zpíváme především o lásce.“
To je milé, ale o Švédech se traduje, že jsou chladní jako tamní počasí. „Víte co je to láska?.“
A o čem bude vaše další album? O rozvodu? „To nelze vyloučit, ale raději bychom zpívali spíš o rodinném životě.“
Jeden z nejpříjemnějších festivalových okamžiků nastal při vystoupení moravských hudců Jiřího Plocka a Jitky Šuranské. Jejich písňobraní (zachycené na právě vydaném albu), kdy pouze svými hlasy za doprovodu houslí nabízeli úrodu té nejčistší moravské hudební esence přítomné doslova uhranulo. A občas k zemi spadlá slza nevzešla ze smutku, nýbrž z krásy z krystalické čistoty. Opět se totiž potvrdilo, že nezáleží na jazyku, ve kterém zpíváte. Jitce přítomné mezinárodní publikum mohlo stěží rozumět, přesto jejímu hlasu a mládí podlehlo. A ani s ní a Jiřím se nakonec ne a ne rozloučit.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
