World Music - Malý průvodce světem world music

Průlom africké hudby na Colours of Ostrava

30.07.2006 | Organizací, nabídkou ani dnes už zcela běžným doprovodným programem se festival Colours of Ostrava od podobných evropských akcí neliší. Navíc jinde osvědčený multižánrový mustr je dán a tak proč se ho bláhově pokoušet měnit. Jakkoliv je festival prezentován coby největší tuzemská přehlídka world music, o čemž, alespoň co do počtu učinkujících nikdo nepochybuje, tlačit v Čechách v tomhle směru ještě víc na pilu by se nemuselo vyplatit.


Zlata HolušováTahle hudba rozhodně nepatří mezi mediální priority a spousta lidí stále netuší, o čem je vlastně řeč. Pochybuje a váhá. A přestože, jak říká Jiří Černý, tichá pošta snobů vykonává své, nemá cenu si cokoliv  namlouvat. Například s africkou hudbou. Ta k nám sice už léta proudí díky snažení Borka Holečka, Petra Pylypova nebo Jiřího Smrčka, a to v té nejvyšší myslitelné kvalitě, nicméně povětšinou přes klubová pódia. Ostravský koncert malijského zpěváka Salifa Keity před tisícihlavým fórem lze ovšem – a bez přehánění - co se týče zviditelnění a zpopularizování africké hudby v Čechách považovat za naprosto průlomový. Zdá se, že mediálně propíraný silný životní příběh a příslib neobyčejné hudby zafungovaly. Ať už z pouhé zvědavosti, náhodou nebo z opravdového zájmu o umění tohoto pro moderní africkou hudbu zásadního umělce, lidé přišli a koncert si užili. Dokázali se s Keitovou dravou muzikou v danou chvíli ztotožnit, nechali se jí prostoupit, roztancovat, pobláznit a unést se jeho fenomenálním hlasem. Přiznám se, že víc než Keitu samotného, ostatně nebylo to mé první setkání s ním, jsem s nevyslovitelnou radostí pozoroval publikum, reagující doslova na první našlápnutí. Ještě před koncertem se mě Salif v zákulisí vyptával, kdo ho pod pódiem očekává. „Těšil jsme se k vám, ale přece jenom jsem tu poprvé a nevím, jak mě lidé přijmou.“ Po zkušenostech ze Robert Plantzahraničí mě svrběl jazyk, zkrátka říct mu, že se z něho upřímně řečeno „poserou“. A přestože natěšený dav vřel málem jako na druhý den před koncertem Roberta Planta, ruku do ohně bych za to najednou nedal. Jestli mé rozpaky Keita vycítil netuším, ale zřejmě ano. Rozdal se proto v Ostravě do mrtě, s kapelou vyřádil do roztrhání těla. Nevtíral se publiku podlézavými triky, efektními bubenickými sóly a načinčanými hity, ostatně těmi v tom pravém slova smyslu ani Keita nedisponuje. Naopak, koncert postavil na skladbách ze dvou  posledních, z hlediska běžného posluchače náročných alb. A jestliže mohu srovnávat s Keitovým květnovým vystoupením na specificky zaměřeném Africa Festivalu v německém Würzburgu, jsem hluboce přesvědčený, že Salif Keitaten ostravský ho překonal. Keita sice vynechal pomalé balady s akustickou kytarou, dnes ale vím, že úplně zbytečně. Lidé přítomní v Ostravě by je přijmuli. Evidentně pochopili, že jsou svědky velkolepé mše za africkou hudbu, že s nimi nikdo nehraje lacinou hru. Po koncertě za pak mnou přišli dva dlouholetí přátelé, rockeři a bluesmani až do morku kostí a beze slova mě dlouze objali. „Co je,“ zeptal jsem se. „Však ty víš,“ řekli a odkráčeli do tmy. Zní to sentimentálně? Pro mě za mě klidně to tak berte. Něco podobného se ale několikrát přihodilo také ředitelce festivalu Zlatce Holušové. Jí to muselo obzvlášť těšit, protože vím, že od té chvíle co jsem jí koncert Salifa Keity doporučil, o jeho návštěvu v Ostravě usilovala celé tři roky. Víte, tenhle člověk si festivaly pečlivě vybírá, nemá potřebu vystupovat všude kam ho Gogol Bordelopozvou. Což moc dobře ví i Robert Plant, který do Ostravy dorazil už v sobotu, aby se mohl s Keitou osobně setkat a následně se zcela nepoznán (přitom měl pouze vlasy do copu) prodrat mezi tančící lidi a podupávat si s nimi. Na druhý den pak z pódia na Salifa i Colours pěl chválu: „Vážím si ho a stejně jako vašeho festivalu, takových, kde bych se s ním mohl setkat zase tolik nen.“ Když už jsme u Planta: vstřícný, slušný a sympatický. Ještě než navštívil v zákulisí Salifa Keitu, celý rozřehtaný pokecal s Eugenem Hutzem a jeho  Gogol Bordello. Ochotně se pak gogolovskýma holkama  nechal nastylizovat do společné fotografie, na níž se objevil také velký fanda Gogol Bordello, americký herec Elijah „Frodo“ Wood. Natočili spolu totiž před časem hořkou komedii Everything Is Illuminated. Do Ostravy s nimi přijel naprosto Cheikh Loneočekávaně a s přáním zůstat zcela inkognito.

Zatímco o Salifu Keitovi jste se všude mohli dočíst, že je Králem africké hudby, senegalský zpěvák Cheikh LoMariem Hassan ze Západní Sahary stáli tak trochu v jeho stínu. Přitom Cheikhovo nové album Lamp Fall je všeobecně považováno za stejně unikátní jako Keitovo M´Bemba a odborníci si už teď lámou hlavu, kterému z nich dát ve výročních anketách přednost. Mé oprávněné obavy, jestli lidé v tak hojném počtu přijdou i na jejich koncerty se nakonec ukázaly být zbytečné. I Cheikh Lo mohl z pódia pozorovat roztančený tisícový dav a Mariem Hassan se dvěma kytaristy a hráčkou na buben tebal zaplnila se svým pouštním blues Černou louku rovněž do posledního místa. Africká hudba to na Colours of Ostrava zkrátka vyhrála na celé čáře. Zlomila to. Mám pocit, že se tím začaly psát nové dějiny vnímání africké hudby v Čechách. To už festivalu Colours of Ostrava 2006 nikdo neodpáře. V tom se stal provždy průkopníkem.

Nezapomenout by se ale nemělo ani na ojedinělý koncert německého hráče na exotické nástroje Stephana Micuse v  katedrále Božského spasitele, popůlnoční skvělá show tureckého tanečního undergroundu skupiny Oojami a chorvatského vizionáře Mojmira Novakoviče, nadšeně přijatého francouzského kytaristu Thierry Titi Robina, k jehož triu se přidal andaluský flamencový zpěvák Jose Montealegre, natož na famózní cikánský punk zmíněných Gogol Bordello. To jen tak pro pořádek.

Foto: Yvetta Stránská

Jiří Moravčík

WWW odkaz

Zpět