Oáza nepřenosného člověčenství a vyjímečné hudby
25.08.2007 | Jedna z nejčastějších otázek ohledně world music zní: proč je o ní najednou takový zájem. Odpovědí se dočkáte ledasjakých, nezřídka úplně pitomých, jen ti, kteří se téhle lidové hudby odjinud upravené na všemožný způsob opravdu dotkli vám podají asi tu nejsprávnější – vyzařuje teplo, v továrnách na globální popmusic poztrácené člověčenství. Proto se posluchači obracejí k hudbě kořenící kdesi na počátku lidstva a touží po okamžicích, kdy ze samé radosti, jak říkal pan Skácel, máte chuť lehnout si do houslí.
Doba a stav světa nás vhání na rozlehlé festivalové louky a letiště jako ovce do ohrady a hudbu, vlastně to, proč jste přistoupili na to být nazýván davem tu na vás doslova chrstnou. Kdo chce tam, pomozme tu tam, nicméně žijí mezi námi tací, co před pouťovým humbukem slívajícím se ve finále v jeden mazanec dávají přednost komorní atmosféře, malým akcím, skromným co do rozměru a programové nabídky a obrovským, co do poznání a hudební nevšednosti.
Počet vystupujících kapel na Folkových prázdninách zabere na jiných akcích sotva část dopoledne, přesto si je všechny pamatujete ještě dlouhé měsíce po odjezdu z Naměště nad Oslavou; některé až do konce života. Zkrátka platí zlatá slova: dnes existuje tolik hudby, že není vůbec čas na její poslouchání.
V Náměšti si ten čas najdete a ještě si přitom připadáte, jako byste se k někomu nastěhovali do obýváku. Neznám festival, kde by k sobě měli lidé tak blízko: muzikanti, návštěvníci, Náměštští, organizátoři, radní, vydavatelé z Indies, lektoři workshopů, etnomuzikologičtí vědátoři, hudební publicisté, vstřícný zámecký kastelán a vlastně všichni, kdo sem zavítají.
Jako zadek na hrnec na to sedí staré pořekadlo: jaký pán, takový krám.
Už dvaadvacet let – nejprve se zesnulou ženou Drahou a dnes sám – naslouchá dramaturg a šéf Folkových prázdnin Michal Schmidt proměnám folku v čase, vnímá jeho návrat k lidovému prvopočátku, registruje únik posluchačů do hájemství world music, touhu poslechnout si jiné melodie a rytmy než ty, co se na něho valí z médií a kterým se dá věřit všechno, jen ne upřímný úmysl. Michalova hledačská zarputilost a úsilí, všechno to celoroční přemýšlení a sestavování, které tohoto citlivého člověka musí hodně bolet, každoročně vyústí v přehlídku hudby, na níž se jen těžko hledají slova. Přehlídku vymyšlenou odborníkem pro lidi.
Den co den má v Náměšti vlastní téma, už názvem navozující představu co vás čeká, stejně tak celý festival a ojedinělé mezinárodní Kolokvium – veřejnosti otevřené setkání odborníků a publicistů na lidovou hudbu a world music končící každý den diskuzí, často vášnivější než hudba sama. Přes den vás po celém městě vtahují nejrůznější výtvarné, rukodělné a hudební dílny, ty konkrétně vedené hvězdami, co večer omračují na pódium.
Pověst o náměšťské atmosféře se vůbec roznesla po celé Evropě a vlastně i Africe. Muzikanti na renesanční zámek – letos poprvé do jeho parku – přijíždějí už s tím, že se vyptávají, kde a s kým si mohou večer zajamovat, to protože jim o tom kolegové nadšeně vyprávěli. Ti největší z největších zpěváků a instrumnentalistů ochotně po vyčerpávajícím koncertě, do kterého před skvělým publikem dali úplně všechno přijdou ještě po půlnoci zahrát a zazpívat do kaple sv. Anny a vůbec se přitom nešetří, i když se za rohem chystá jamsessions o němž nikdy neví jak bude vypadat a jak skončí. Kolem stojí fascinovaní diváci nevěřící vlastním očím, že tu ze sebe dolují jednu písničku za druhou hudební hvězdy, k nimž se navíc mohou přidat nebo si s nimi jen tak pokecat. Zažili jsme podobná muzikantská vyhřeznutí, kdy se o sóla přetahovala i třicítka muzikantů ze všech koutů světa v německém Rudolstadtu, vpravdě nejvýznamnějším festivale world music ve střední Evropě, a přáli si něco takového zažít i u nás. A tak se i v Náměšti stalo. Letos například při koncertě pro Zuzanu Novak, anglickou hráčku českého původu na drnkací nástroj mbira, jedinou to bělošskou ženu, přizvanou na celonoční léčivý rituál zimbabwského národa Shona.
Na koncertě i během workshopu uhranula Zuzana většinu přítomných. Asi nejvíc však moravského hudce Jiřího Plocka. Stáli spolu u stánku s pivem a povídali si: on, Jitka Šuranská a Zuzana. A prý, že ji zahrají v zákulisí pár písniček. Z radosti ze setkání a na vysvětlenou, co jakože dělají. Nikdo o tom zpočátku netušil, jenom oni sami. Hráli a povídali si ze vzájemnosti, že si padli do oka. Za maličký okamžik je jako val obklopili další: báječný slovenský houslista Stano Palúch, Bezobratři s flétnami z černého bezu, co si sami vyrábějí, právě pro tuto chvíli vždycky připravený pan Nečas a další. Zpívali a houslili se moravské slovenské lidovky, Zuzana, které se to týkalo zářila štěstím, aby nakonec všechny překvapila také jednou krásnou moravskou a hrou na rychlo donešenou mbiru. Stano, jinak dost stydlivý génius houslí, hrál jenom pro ní, vpadával ostatním do hry houslovou ornamentálností, takovými těmi hráčskými parádičkami, ke kterým navíc halekavě zpíval . Vybízel Bezobratry k ještě chlapáčtějšímu zpívání a doloval z hlavy jednu písničku za 
druhou. A pak se šlo do kaple, kde vyhrávali Irové, jakoby tušící co se všemi mává. Zuzanu pozvali na pódium a lidé uvnitř té středověké stavby zažívali zhruba to, co my předtím v zákulisí. Na dálku to vycítili Italové, vytáhli z pod paží tamburíny a rozbušili je do vší té noci. Tohle nikdo nevymyslí. To se musí stát.
Apropo Rudolstadt. Jiří Plocek říká Folkovým prázdninám „malý Rudolstadt“.A má svatou pravdu. I tam festivalem žije celé město včetně radnice a podobně jako v Náměšti si lidé berou dovolenou aby mohli nezištně přiložit ruku k dílu. Mají tu dílny, dětský den, workshopy a přestože tu na rozdíl od Náměště během čtyř dnů vystoupí na dve stě padesát kapel na šestnácti pódiích, dýchne tu na vás stejně vstřícná, s muzikou svázaná atmosféra. Už léta sem za inspirací jezdí i Michal Schmidt a vůbec během roku obrazí kus světa, aby alespoň část té vyjímečné muziky co tu zažije a z níž má hlavu jako pátrací balón přivezl domů.
Cit s nímž koncipuje program a vytváří kontinuální festivalový dojem je obdivuhodný. Vychází z léty daného stavu věcí: počet návštěvníků tu díky omezené kapacitě nepřesáhne pár stovek. Po větším množství netouží, s davy pracovat neumí zato do touhy a potřeby semknuté posluchačské rodiny se umí vcítit jako málokdo. A ta mu věří. Lidé do Náměšti jezdí i přesto, že většina jmen vystupujících jim nic neříká. Michal Schmidt je ovšem zárukou, že všeho, co by o nich a jejich umění měli vědět se jim tu dostane. Riskuje přitom strašně, vždyť dovézt na Vysočinu mystickou alžírskou zpěváčku a hráčku na loutnu guimbri Hasnu El Becharia by nemuselo v přímém kontaktu s publikem, netušícím co je to transovní hudba marockého bratrstav Gnawů dopadnout dobře. Nehledě na to, že vystupovala v Čechách poprvé, stejně jako dánský houslový mág Harald Haugaard, čtveřice finských andělských zpěvaček Suden Aika nebo italští tarantisté Nidi d´Arac. A co teprve unikátní spojení naší Jablkoně s americkou akrobatickou trojici Galumpa či Hradišťanu s finským joikařem Wimme Sarim, Hudecké úderky Jirky Plocka a Jitky Šuranské (podle mého přítele Michala všeobjímající pastýřky muzikantů letošních jamsessions) s Haraldem a jeho nastávající ženou zpěvačkou Helene Blum.
Folkové prázdniny představují oázu nepřenosného člověčenství, místo odpočinku od zběsilého ataku popmusicového dryáčnictví a studnici poznání nevšedních hudebních příběhů, přesně v duchu slov Michala Schmidta: „Chci aby Folkové prázdniny měly vyšší smysl než běžná hudební přehlídka.“
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
