Pravidelná inventura keltské a jiné hudby
31.01.2008 | Během patnáctileté existence se festival vyprofiloval do největší evropské přehlídky keltské hudby. Respektované také pro zasvěcený záběr světové keltské diaspory. Pod vedením hudebního ředitele Donalda Shawa, jinak šéfa skotské skupiny Capercaillie, do programu Celtic Connections stále víc pronikají hudebníci z ranku world music. Zkrátka nepřicházejí ani příznivci americké písničkářské scény a rocku. Letos v Glasgowě tak vedle skotských, irských či anglických osobností vystoupili například Bill Wyman, Trilok Gurtu, Steve Earle, k.d.Lang, Michelle Shocked nebo senegalský zpěvák Baaba Maal.
Třítýdenní akce probíhá po celém Glasgowě. Centrem všeho podstatného dění je ovšem Royal Concert Hall, obrovský hudební stánek na konci slavné Buchanan Street. Hlavní sál pojme kolem čtyř tisíc lidí, což zhruba obnáší kapacitu zbývajících pěti koncertních a přednáškových síní. Jiné koncerty se konají v několik minut chůze vzdáleném klubu ABC, The National Piping Centru, City Hall a na dalších osmi místech. Od třiadvacáté hodiny pak v hotelu Quality začíná programově předem neurčený mejdan končící za raního kuropění. Každý z vystupujících tu má k dispozici necelou půlhodinu a setkáte se tu se všemi festivalovými účastníky – pochopitelně včetně největších hvězd. Tohle oblíbené dostaveníčko má sympatickou vlastnost: kdo vám přes den unikne, ten vás tady večer čeká, což představuje neocenitelný dar z nebes. Někteří muzikanti v hotelu díky uvolněné a rozdováděné atmosféře dokonce podávají až neskutečné, na hranice možností dohnané výkony. Pivo sice teče proudem, publikum ovšem tou hudbou žije, řve u ní jako tygr, ztotožňuje se s ní a když se pustí do tance, na podiu se v tu chvíli sešlapuje plyn ještě víc k podlaze. Vy si pak večer co večer v duchu říkáte: proboha, už jsem zažil leccos, ale tohle…když letos například Michael McGoldrick odhodil na konci flétnu do rohu, třásl se v transu po celém těle.
Ženské, co kradou duše a nutí padat vrtulníky
Na ulicích Glasgowa potkáte rockovou kapelu – aparaturu si přiveze na rudlíku – nezbytné dudáky, klasické houslisty, jamajské reggae i balkánskou dechovku, nahrazenou ovšem maňáskovým divadlem a nahrávkou z cédéčka. Nuda vám tedy na procházkách rozhodně nehrozí, na Celtic Connections už vůbec ne. Například do ABC zakázali organizátoři vstup jakékoliv „air music“. Hřměli tu technorockoví Peatbog Faeries nebo Balkánci: Chorvat Mojmir Novakovič & Kries s hostujícím Martinem Swanem (Mouth Music) a srbští Balkanopolis.
Za klíčové téma Shaw letošního ročníku Shaw určil lidský hlas, mající v keltské hudební tradici nezastupitelné místo, vždyť v dobách tmářství nahradili zpěváci celé kapely, kterým katolíci naházeli dudy s houslemi do kamen. Ozdobou se určitě staly fantastické skotské zpěvačky starší generace: převážně osamocené Sylvia Barnes, Margaret Stewart, Doris Rougvie, Maggie MacDonald nebo Margaret Benett reprezentovaly dřevní vokální techniky z Highlands, třeba mouth music; vystačily si pouze s dramatickými gesty a vy jste s nimi mohli prožívat dávné kruté legendy i aktuální komentáře současného dění. Siobban Miller, Karine Polwart, Heide Talbot, Julie Fowlis s Emmou Pollock, tedy dravé dívčí mládí – rozněžnělé akustickou kytarou nebo naopak nazlobené s rockovou kapelou – se od nich mnohému přiučily a jejich moderní pojetí nepostrádalo totéž napětí.
Karine Polwart založila na počátku 90. let skupinu Malinky, „zářící skotský diamant“. Pak utekla na sólovou dráhu, hostovala u kdekoho a natáčela alba, co si o nich všichni povídali a udělovali jim ceny. Do Glasgowa přijela s akustickou kytarou a písničkami za které co by jiní dali, ale také se dvěma dívčinami: harfenicí Corrinou Hewat a dudačkou Annie Grace. A když jejich nahaté, krásné přírodní hlasy donutily publikum strnout, rozzuřila se venku vichřice, silná, že spadl i vrtulník. Nevšední, možná vrcholný zážitek přineslo vystoupení mladé harfenistky Catriony McKay, jinak členky skupiny Fiddlers´Bid, s doprovodem houslisty Chrise Stouta, zvukového ambientního mága Alistaira MacDonalda, švédského hráče na nickylharfu Olova Johansona ( Väsen ) a klavíristy Phila Alexandra (Salsa Celtica, Moishe´s Bagel, Eliza Carthy Band). Instrumentální hudba na pomezí žánrů, koláž z naprostého ticha, foukání do útrob nástrojů a bušení do strun harfy, jazzová katarze s melodickou krásou. Středověký harfeník O´Carollan se u Catriony potkal s experimentem a zvolna přešel do 21. století.
Jiná očekávaná událost: prezentace nového alba Dreams of Breathing Underwater anglické houslistky a zpěvačky Elizy Carthy. Jestliže se dnes dá v Anglii spolehlivě ukázat na někoho, kdo „kráčí po nebesích a krade naše duše“, je to ona, hýřivá ikona anglického folku. Když před lety natočila odvážné folkrockové album Angels&Cigarettes, vzbudila vlnu protichůdných mocí, zdající se nyní až malicherné. Eliza Carthy s červenou elektrickou kytarou na krku a kapelou znějící jako odvázaný mexický mariachi band, mísí pop s rockem, tradicí a láskou ke staré noblesní době opojené jazzovým klavírem Phila Alexandra. Se dvěma sboristkami zpívá písničky ze světa, kde byste chtěli bydlet, klenuté melodie, až máte chuť jít ráno do práce a bezezbytku se do Elizy zamilovat. „Vždycky jsem byla užaslá jak se v anglickém popu může odrážet tradiční písnička, proto jsem šťastná, že jsem na tuhle horkou telefonní linku dostala číslo.“
Přijedete na Celtic Connections s pečlivě vypracovaným itinerářem, skončí Eliza Carthy a vy po kapsách hledáte zpáteční letenku, vlastně pro vás festival skončil a vám se chce domů. Přepadne strach, že zbytek dnů už pouze prolelkujete. O takový šlo zážitek.
Dupot dinosaurů
„Planxty a Bothy Band uvedli irskou hudbu do hitparád a učinili ji současnou, závažnou, vzrušující a sexy,“ poznamenal v 80. letech anglický novinář Colin Irwin ke dvěma kapelám, které irskou tradiční hudbu doslova obrátily naruby. To, co by mělo následovat po nich, si tehdy nikdo nedokázal představit ani ve snu. A pak přišli Moving Hearts a lidem došla slova; a v obchodech irských vesnic ucpávky do uší – bez nich, v obavě o zdraví, staří odmítali Moving Hearts poslouchat. Během párleté existence se nesmazatelně vryli do historie s dosud neslyšenou směsicí irské tradiční hudby, jazzu, rocku a ještě než zakrátko odešel, i politicky pichlavého písničkářství Christy Moora. Do bitev je vedli hráč na bouzouki a revolucionář irské hudby Donal Lunny, dudák Davy Spillane, saxofonista Keith donald a basista Eoghan O ´Neill, s kytaristou a dvěm bubeníky. Vrátili se před nedávnem ve stejné sestavě a s daleko obrovštější artilérií perkusí Noela Ecclese. Bubeník Liam Bradley zůstal věrný o nic menší rockové. Je to staré, pamětnické,ovšem pořád pálivé jako kopřiva. V rockové terminologii představují dinosaury, do artrockových rozměrů rozprostřenou show u níž se počítá, že s vámi praští o zem jako vstup do jakékoliv katedrály. Vývoj není na programu dne. Když se jim všem na krku napnou žíly, je lepší se Moving Hearts vyhnout – smetou vás. Hostoval s nimi irský akordeonista – sám o sobě legenda – Máirtín O ´Connor a i on se místama shýbal, jakoby mu nad hlavou přelétávala obří letadla. Davy Spillane, snad jeden z nejlepších světových dudáků, pískal na píšťaly své hadovité melodie, rozsekané saxofonem na hadry. Kdyby Spillane psal romány, vyšla by z toho místy červená knihovna, až tolik zní občas kýčovitě sladce; nebo ještě jinak: živit se sňatkovým podvodnictvím, mohl by se přihlásit na mistrovství světa. Místo slov by nasadil dudy a ženské by mu ležely u nohou.On by prostě za chrámovou, přesto jako sirup se táhnoucí melodii položil život. A Donal Lunny? Ještě nikdy jste asi neslyšeli hrát někoho tak surově na bouzouki. Moving Hearts mají letos přijet na Colours of Ostrava. Nevynechal bych je. A víte jak jim říká americký houslista Bruce Molsky? Irští Rolling Stones.
Když spustí skotští dudáci, utéct z bitvy není ostuda
Statistika Celtics Connections je neúprosná: 800 koncertů za tři týdny, tisíc hudebníků a zpěváků z dvaceti zemi a na každém dopoledním dětském představení dvanáct stovek školáků ze širokého okolí. Nemožné stihnout a bláhové o tom vůbec přemýšlet. Našinec proto vyzobával rozinky a spoléhal na velký sál. Nejvíc naplněný během makobrózních oslav desetiletých narozenin houslové shetlandské úderky Blazin´Fiddles s Catrionou Mcdonald na čele. Vyplatilo se sem zajít. Fiddles, už sami osobě předefinovávající skotskou tradiční hudbu si totiž pozvali hosty. Ne ledajaké a samé houslisty: Annbjorg Lien z Norska, Liz Doherty z irského Donegalu, Haralda Haugaarda z Dánska, Bruce Molskyho ze Států a domácího Archie McAlistera. Co jméno, to pojem. Publikum nad tou kupou houslí, že by se s nimi dalo topit šílelo a zároveň se laskalo hráčkou různorodostí proplétanou během dvou hodinového koncertu dohromady s delikátní elegancí a neslýchaným mistrovstvím.
Bretaňský národní hudební poklad – Bagad Kemper – versus skotský: Gregor Society Pipe Band. Otázkou zůstává, co zvukově vyděsí víc. Ani na jedno padesátičlenné těleso nezapomenete do konce života; na obě dvě pospolu do skonání světa. Teatrálně, po vojensku napochodují, bubeníci roztočí nad hlavami paličky, jiní zavirblují, přidají se dudáci a hráči na bombard (dechový nástroj podobný hoboji) a vám nastávají problémy kam uhnout. Kdysi dávno skotští dudáci vedli armády do bitev a když si představíte, že byste je uslyšeli před sebou za kopcem a museli přitom stát s puškou v přední linii, zahodíte ji a vezmete nohy na ramena. Dirigent vše oproti klasikům řídí podupáváním na místě nebo máváním rukama, jakoby řídil rušnou křižovatku. Ano, vzbuzují pocit grandióznosti a tak to asi má být. A je nezbytné tahle tělesa alespoň jednou slyšet a vidět. V opačném případě jsou vaše informace o skotské a bretaňské hudbě poloviční. Kdo si myslíte na ráj, a zasloužíte si ho, zapomeňte při cestě na krchov na pár bílých koní, zamítněte jazzovou kutálku a nechte si zahrát marš od skotských dudáků. Takovou muziku neměli ani egyptští faraoni, a že to žádní troškaři nebyli.
Protože kdo by vydržel takový emoční atak, střídaly je hosté: křehounká skotská zpěvačka, vycházející hvězda Julie Fowlis, dudák Fred Morrison a Tony McManus, jehož kytara zní místy jako banjo nebo indický sitar.
Mimochodem Morrison pak večer zahrál v hotelu a lidé raději zavírali oči – stejně by té mistrovské rychlosti nevěřili, takhle získali pocit, že se jim to pouze zdá.
Pravidelná inventura keltské a jiné hudby na Celtic Connections proběhla s obvyklou pečlivostí. A klapla na halíř, což se dalo očekávat.
Stejně tak, že s Michalem Schmidtem, dramaturgem Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou, nemůžeme všechno stihnout ani náhodou, kupříkladu Cherish The Ladies, Mercedes Peon, Solas, Altan, Andy Irvineho, Liama Clancyho a desítky dalších. Jsme také jenom lidi.
Foto: archiv
Jiří Moravčík
