Vířiví dervišové a opilý klezmerin
29.07.2007 | Letošní ročník patřil svou náplní, kdy za magickou zemi byly vybrány Spojené státy a za nástroj klávesy, k těm nejsilnějším. Na tom se shodli snad všichni přítomní našinci, včetně veteránů. Vyšlo také zbožné přání shlédnout předem naplánované koncerty. Jakoby organizátoři řazení vystupujících přizpůsobili pouze nám a navíc neustoupili od trendu posledních let, kdy rozumně usoudili, že lepší je méně něž více; některé z hvězd šlo pak potkat v Rudolstadtě i čtyřikrát.
I to ovšem nestačilo na dohonění například celou českou ekipou do nebes vychválené kolumbijské zpěvačky Lucíe Pulido. Aktivní čeští promotéři nicméně okamžitě rozhodili sítě, takže je dost možné, že se s tou sympatickou drobnou holčinou s úžasným hlasem opět setkáme u nás - naposled hostovala při vystoupení Marty Töpferové na květnovém Respectu.
Domovinu letos vedle pouličního vyhrávání z Mišpachy vzešlého Prague Klezmerimu reprezentovala fantastická zpěvačka Ridina Ahmedová. To co s pomocí přístroje Boss Loopstation provádí Ridina s hlasem, nemá dnes možná v Evropě obdoby - všechno to vrstvení, násobení, prolínání, soulování, jazzování a havraní krákorání. Však také přítomné publikum zíralo a její stoupající hvězdu přispěchal v rozletu zachytit respektovaný anglický novinář Ken Hunt z magazínu fRoots.
Medvědí zabíjačka
Pro scénu world music prestižní fRoots už také dávno podchytil a ze všech stran probral vlnu mladých velkoměstských kapel, jejichž drtivě energický, stylově neohraničený mix tradice, hip hopu, dubu a drum´n´bass lze charakterizovat slovy Denise Péana z francouzské skupiny Lo´Jo: multikulturní blouznění. Nebo dát za pravdu Charlie Gilletovi: "Kombinace naprosto nesouvisejících kultur v unikátní hybrid je něco jiného než dosavadní fúze. Hybrid vás vyšle na měsíc, fúze uspí.“.
Takovým hybridům patřila páteční „rozeskákaná“ noc, jejíž na všechno připravené účastníky bez problémů vystřelili do vesmíru jako první marseillští Watcha Clan se zpěvačkou Sistou Ka, poznávací značkou příznačně pojmenovaného albového a koncertního projektu Diaspora Hi-fi. Bývalý dětský válečník, somálský raper K´Naan má v sobě něco z Eminemova jedu a woodyallenovské ironie, s níž dokáže mluvit o všech hrůzách, kterého potkaly. Jeho na ulici vyrašený hip hop představuje směs severosomálského stylu kaban, hraného na kytary a flétny a rituální hudby se zpěvy, doprovázené bubny a elektronikou.
Saxofonista Ori Kaplan, Izraelec s rumunskými kořeny spoluzakládal newyorskou „gypsy-punkovou stranickou buňku“ Gogol Bordello, čímž je v podstatě řečeno vše A to, co s krajanem Tamirem Muskatem a dalšími čtyřmi všehoschopnými muzikanty pod hlavičkou Balkan Beat Box na pódiu provádí, přibližuje Kaplanův popis: ”Jsme přirozenou reakcí na vymazávání hudebních hranic. Vždyť, omezují náš sluch nějaké hranice? Ne, takže proč bychom je měli respektovat my.“
Národ Ainů žil na ostrovech Hokkaidó, Honšů, Sachalinu, ale i na poloostrově Kamčatka dávno před Japonci. Ti se s ním nepárali podobně jako dobyvatelé Severní Ameriky s Indiány. Až teprve v roce 1997 na nátlak veřejnosti japonská vláda uzákonila, že Ainové mohou smět používat svůj jazyk a národní identitu. Do té doby jakoby Ainové neexistovali a přestože postupně vymírali, svou kulturu a neobyčejné tradiční zvyky si zachovali. Například náboženský obřad iomante. Ainové odchytí mládě medvěda a dva roky ho v kleci krmí (ainské ženy ho bežně kojí svým mlékem), pak je vypuštěno do přírody, zabito šípem a následně při velké slavnosti snězeno. Mědvěd pro Ainy představuje boha hor, vtělený do zvířecího těla. Maso a kožešinu berou jako dar, za který mu pomohou se vrátit mezi bohy. Hudba provázející obřad stojí na jediném strunném nástroji Ainů tonkori, jehož podlouhlý korpus prý připomíná ženské tělo a zvuk zase chůzi medvěda v kleci. Oki Kano, dnes nejlepší hráč na tonkori do svého Oki Dub Ainu Bandu
přizval ještě jednoho kolegu a za sebe postavil důraznou rytmiku zahuštěnou samply. Výsledný zvuk vycházející z ainských tradičních písní má pak sílu atomovky tančící střídavě reggae s tvrdým bigbítem. V roce 2005 Oki Dub AInu Band sroloval návštěvníky anglického WOMADU a zcela nedávno natočil společně s irskou kapelou Kíla vynikající album.
Mr. Piano Oriental
Maurice el Medioni, alžírský pianista židovského původu, jehož sefardské předky vyhnala v roce 1942 královna Isabela ze španělské Andalusie. Legenda v pravém slova smyslu. Devětasedmsesátiletá hvězda v rodném Oranu i v Marseille, jeho dnešním domově, mezinárodně zažehlá v roce 1996 albem Café Oran a nedávným pozváním od Khaleda k natáčení desky Ya-Rai. Za tu svou Descarga Oriental, na níž učinkovala kapela kubánského perkusisty Roberto Rodriguese, obdržel cenu Awards World Music v kategorii Kulturní křižovatky. Nesmírně charismatický, neustále se usmívající člověk, jehož se i jen tak mezi přáteli, třeba i stovky kilometrů od Rudolstadtu, zdráháte neoslovit pan Medioni.
Klavír mu v devíti letech koupil bratr na bleším trhu. Američtí vojáci ho za války naučili boogie woogie a latinskoamerickou rumbu, tehdy si zamiloval i jazz a kubánskou salsu, do kterých nedostižným způsobem vložil alžírský rai, marocké chaabi, arabskou hudbu z Andalusie a veškerou orientální příchuť severoafrické hudby. I koncert v Rudolstadtu, kdy ho doprovázeli hráč na darbouku, kontrabasista a bubeník Medioniho představil v roli chodící encyklopedie stylů, schopnou jich během jediné skladby vystřídat hned několik s takovou lehkostí, až samým překvapením přestanete tančit. K tomu všemu při zpěvu plynule přechází z francouzštiny do arabštiny a z jinak rytmické záležitosti Ya Rayah (u nás v rockové verzi proslavená Rachidem Tahou) učiní po pár taktech šansonovou lahůdku. A pozorovat ho, jak se mazlí s klavírem, to je skutečný zážitek, srovnatelný snad pouze se vzpomínkou na Buena Vistu Social Club. Ne nadarmo totiž Medionimu ve světě přezdívají Ruben Gonzáles z Maghrebu.
Tančící dervišové, rychlíci z Tanzánie a prostořeký klezmerin z Kanady
První co „otec Turků“, president Kemal Atatürk, v roce 1928 během světské revoluce, během níž sesadil z trůnu sultána Muhammada prosadil, byla odluka státu od islámské církve. Ještě předtím pod přísnými tresty zakázal provozování jakékoliv formy súfismu, neortodoxní formy islámského mysticismu s vírou v jednotu stvoření a Boha, podle níž si jsou všichni lidé rovni. Atatürkovi nebylo pochuti, že k sjednocení s Bohem súfijové využívali extatické stavy vytržení. Súfijské řády stavěly na celé řadě metod – recitace Božích jmen jako mantry, propracované techniky dýchání, jogu, narkotika a především hudbu, zpěv a transovní tanec. Zatímco zpívané súfijské qawwali po světě proslavil fenomenální pákistánský zpěvák Nusrat Fateh Ali Khan, taneční verzi sblížení s Bohem naopak vířiví dervišové řádu Mevlevi z tureckého města Konya, kde je ve svatyni pochován jeho zakladatel, pravděpodobně nejznámější perský mystik, filosof a básník Mevlana Dschalal Ad-Din Muhammad Rúmí. Narodil se před osmi sty lety - roku 1207 - v Balchu, dnešním Afganistánu a tanec viřivých dervišů točících se v bílých sukních kolem své osy až do dosažení extáze pojmenoval Sema. Jedná se duchovní vzestup, kdy se tanečník obrací k pravdě, kterou skrze opuštění ega nachází a dospívá k dokonalosti.
Ataturk v 50. letech nakonec ustoupil mezinárodnímu turistickému ohlasu této výsostně turecké národní tradice a jednou za rok, 17. prosince, v den smrti Rúmího (zemřel 1273), povolil jeho dvoutýdenní veřejné provozování. Do té doby a během zbytku roku se Sema provozoval utajeně, pod jakýmsi spikleneckým pláštíkem. Od 70. let, kdy vířiví dervišové vycestovali do USA a Evropy, kde svůj obřad předvedli papeži Pavlu VI. se jejich sláva nese světem a zařadila se mezi kulturní památky ošetřované OSN. Rudolstadtská zastávka souboru hudebníků a tanečníků Galata Mevlani Ensemble byla součástí celosvětových oslav Rúmího narozenin pořádaných OSN.
Dvouhodinové vystoupení, mající svá přesně daná pravidla (motlitba, hudební instrumentální improvizace na flétnu ney, samotný tanec a čtení z koránu) zahájil famózní iránský zpěvák Ali Reza Ghorbani s klasickými perskými písněmi, zahrnujícími jednečné hlasové techniky a texty z koránu předávané pouze ústně. Doprovázeli ho – podobně jako viřivé derviše – fantastičtí hráči na flétnu ney, cimbálu podobný santur, strunný tar, housle opřené o zem kamanche a perkuse daf a zarb. Nádvoří hradu Heidecksburgu v pátek večer zakryl opar mysticismu, atmosféra sbratření, v duchu Rúmího verše, že „ v království duše se nacházejí nebesa, vládnoucí nebesy tohoto světa“.
Následující sobotní tancovačka (myšleno v tom nejlepším slova smyslu), ač by se to při všem tom třískání s lidmi o zámeckou dlažbu nezdálo, měla také blízko k obřadu, řekněme k rozblázněné slampoetry, protože skvělá tanzánská kapela Mlimani Park Orchestra hraje hudbu dechaři rytmicky po kubánsky nasekanou jako kdyby je učil sám James Brown, nicméně zpěváci představují na africké poměry cosi jako Dylana s Leonardem Cohenem dohromady. Přitažlivé melodické skladby v sobě totiž skrývají jinotajnou, na afrických legendách založenou poezii, nezřídka plnou ironie („Když si dítě žádá žiletku, dejte mu ji“ nebo Nepoužívejte peníze jako zbraň“). Devítičlenný orchestr svou roztančeností navozoval dojem, že ho to i po třiceti letech existence stále baví. Akorát, že těm muzikantům někdo zapomněl říct, že se mezi skladbami dělají občas pauzy.
To kanadský klezmorin, akordeonista Geoff Berner, tvůrce nových židovských pijáckých písní na punkový způsob, se bez nich neobešel a publikum řvalo nad jeho černým humorem a sarkasmem smíchy. Do jednoho pytle dohromady naházel marxisty, Židy, prostituky, globální oteplování, George Bushe a co chvíli upzorňoval, že ta následující písnička bude hodně beznadějná a nebo také veselá – „Já jsem zatraceně šťastný Žid. Mám jídlo, chlast a ženský co se mnou spí.“
Oproti výtečným albům Whiskey Rabi a Wedding Dance Widow Bride, na nichž ho doprovází houslistka Diona Davies a perkusista Wayne Adams, se v Rudolstadtu představil pouze sám s akordeonem. Jeho písním to však na síle nic neubralo. Míchá newyorský klezmer s Balkánem, rumunskou cikánštinou a poguesovským punkem a při zpěvu skáče s waitsovským hlasem z role do role. A Bernerovo motto? „Toužím po tom, aby můj klezmer zněl ožrale a vášnivě, jako každá správná svatební hudba.“
O pro autora tohoto článku absolutním vrcholu letošního Rudolstadtu, malijském hráči na loutnu ngoni Bassekou Kouyatem se dočtete na jiném místě tohoto webu. Na to fakt pár řádek nestačí.
Podobně oblétnout a zdržet se na delší dobu u šestnácti rudolstatdských pódií, kde bylo možné také spatřit výtečné americké bluesmany z projektu Music Maker – dle kolegy Jana Sobotky, poslední nositele hudebních tradic od Mississippi – vedeného Timem Duffym, v němž na piáno například hrál jednaosmdesátiletý Eddie Tigner. Chvála se nesla rovněž nad drsnou zydeco tancovačkou Nathana Williamse s kapelou Zydeco ChaChas. Naopak zklamání přinesly elektropreludice Hectora Zazou v rámci sessions koncertu Magické nástroje, na kterém naopak vedle Medioniho zazářil Janne Stromstedt ze švédské skupiny Hoven Droven, střihnuvší si s harmoniem vypjatou verzi A White Shade Of Pale od anglických Procol Harum.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
