Malinko stárnoucí Africa Festival
15.06.2006 | Od roku 1998, kdy se na Africa Festivalu smělo naposled divoce kempovat uvnitř areálu v blízké pospolitosti s muzikanty a trhovci, zkrátka od časů, kdy pár metrů od vašeho spacáku macaté černošky v obrovských hrncích vařily nepopsatelně a lákavě vonící jídla a zvaly vás na ochutnávku, proteklo Mohanem spousta vody. A leccos se přitom změnilo.
Zájem o původně hodně nadšeneckou akci prezentující uprostřed Evropy nevšední africkou hudbu totiž stoupal. Přibývalo návštěvníků ( za víkend až sto tisíc) a celé akci bylo nutné dát běžný festivalový řád, jinak by hrozil zmatek. A k tomu mají, jak známo, Němci odpor. Na pláži Talavera proto vznikl kemp, obří cirkusový stan se přesunul na druhou stranu a venkovní rozhrkané pódium se přeměnilo v řádnou zakrytou stage. V nabídce bazaru, pýchy Africa 
Festivalu a lákadlu pro obyvatele Würzburgu, se objevily obvyklé turistické cetky, do jídelníčku exotických jídel připravovaných kdysi doslova na koleně se vklínily pseudodlabance s buřty. Zanedlouho zanikla také místní rarita: volné vstupné do areálu a tím i možnost shlédnout zdarma odpolední program na venkovní scéně. Dnešní 4 EUR sice nejsou nic moc, i tak se tím Africa Festival už posunul do jiných kategorií. I po stránce programu. Přestože se tu rok co rok setkáte s vyjímečnými, naprosto neznámými, k výšinám už ovšem směřujícími muzikanty, večerní koncerty ve stanu se postupně z větší části přeorientovaly na přehlídku zavedených mainstreamových hvězd; bohužel střídajících se tu takřka obrok. Mama Africa – Miriam Makeba z Jižní Afriky – tu má například páteční vystoupení snad předplacené. Nic proti ní, ale chvíle, kdy vstoupila do stanu a publikum z úcty k ní vstalo a dlouze tleskalo, jako když ho přijel pozdravit Nelson Mandela, se už nikdy nevrátí. Možná proto si čtyřiasedmdesátiletá zpěvačka sebou stále častěji bere na výpomoc své krajany; nebo rodinné příslušníky. Tentokrát vnučku, zpěvačku Zenzi Lee.
„Sjezdil jsem po festivalech skoro celý svět, ale doma jsem tady. Hraje se mi tu nejlépe,“ rozhodně nekecal písničkář Lokue Kanza z Konga. I on už patří do inventáře Africa Festivalu. Publikum ty jeho nasládlé, křehoučké popové songy ale fakt miluje. Se strhujícím show se vrátila i megastar Angelique Kidjo z Beninu. Se vším všudy dračice. Úžasný, znělý hlas, vynikající smíšená kapela a rafinovaná směs afričanství, popu, salsy, brazilské samby, rock´n´rollu, blues a soulu. Jinak naladění posluchači si od ní sice udržují jistý odstup, přece jenom jde o regulérní popový koncert, umění zvládnout během vteřiny dav ji však upřít nemohou. Navíc je i po těch letech stále sympaticky naladěná, žádná primadona. Nebo alespoň ve Würzburgu. To Salif Keita z Mali by sem mohl jezdit každý rok a stejně by se ho jeden nenabažil. V Čechách ho 
s nastávajícím koncertem na Colours of Ostrava novináři začali bůhví proč titulovat Králem africké hudby, jímž tedy není a ani být nemůže, přesto tu nabídl další ze svých koncertů snů. Nachází se v životní formě. Rozdává do posledních sil, nechává explodovat svůj velkolepý hlas schopný trhat skály, umožňuje, aby jím cloumaly všechny běsy strastiplného života. Zatímco v minulosti otevíral koncerty pouze sám s akustickou kytarou pomalými skladbami Iniagige a Ana Na Ming, nyní na to jde opačně: vlétne na pódium v bílé čepičce a modrých džínách, okamžitě se přidá k dávno rozjeté kapele a při třetí skladbě už z výšky dopadá na kolena. Po jeho boku ječí dvě sboristky, slavný bubeník Mino Cinelu s hráčem na calabase (vysušená tykev s úžasným zvukem sloužící coby perkuse) a baskytaristou vytvářejí neutancovatelnou afrofunkovou rytmiku, do níž vkládají melodie dva kytaristé (samozřejmě nechybí Kante Manfilla) a fascinující hráč na sedmistrunnou harfu kamalengoni. Salif Keita přitom neustále létá a tančí po pódiu, usměvavý a evidentně zbavený všech chmur, které dříve dával najevo teatrální vážností.
Odpolední koncerty si zaplaťpánbůh zachovávají svůj hledačský charakter. Neznámá bubenická ekipa Foteban z Burkina Faso vedená Amadou Keinou, který sice bubnuje jako drak, ale zpívat neumí, hodně překvapila. S dvěma sboristkami, kytaristou a hráčem na balafon (pletoucí si ho místy s bubnem) nadělali muziky až na půdu. Gospelové sborové vokály přecházely do pouštního naříkání a přestože se prezentovali jako bubeníci (těch tu bylo hned pět), tak jednoznačné to zas nebylo. Dětský válečník Emanuel Jal ze Súdanu se představil jako melodický revolucionář. Rapoval v arabštině, swahilštině a angličtině, tančil, bavil se s lidmi a s kytaristou, DJjem Gillesem Petersonem a sestrou s hlasem jako břitva předvedl jeden z vrcholů festivalu, kdy si s ním lidé zazpívali nesmrtelné hity Taxi Driver a Revolution. Do varu dostal stan také v Německu žijící nigerijský raper Ade Bantu s početnou kapelou Afrobeat Academy. Patří k německé hip hopové špičce do které uvedl nigerijský dravý styl fuji, zažívající právě renesanci podobně jako afrobeat. Teenageři z Tunisu – Les Boukakes – mají budoucnost ještě před sebou. Sázejí na alžírský rai, funky a metal. Takže raimetal, to by tak na ně sedělo.
minulý měsíc koncertoval v pražském Lucerna Music Baru pro zhruba dvě stovky lidí. Doufejme, že se bude opakovat situace s Tinariwen, kdy napoprvé také Palác Akropolis nepraskal ve švech a na podruhé jste se do něho nevešli. Synovec Ali Farka Toureho, kterého doprovázel třicet let hraje podobnou pouštně bluesovou hudbu. O poznání však méně syrovější. Zpěvnější, rytmičtější, přestože dlouhé minimalistické kytarové pasáže nemohou pocházet odjinud, než od malijské řeky Niger. Basista vyhrává melodie a strhává ostatní do afrofunku rychlého jako leopard. Bývalý dlouholetý perkusista od Ali Farky si z calabashe udělal doslova rytmický orchestr a když se kytaristé pustí do vyhrávek, zvoní jim struny jako Loreta. Afel přitom nemá Ali Farkovy prsty, svou kytarovou hru vnímá jako součást celku, sólování (jestliže o něčem takovém může být vůbec v tomto případě řeč) nechává na kolegovi. Umí však s nástrojem měnit nálady a gradovat bluesové vlnění. Na Africa Festivalu stejně jako v Praze oslnil. A jeho nové album Niger toť perla.
A když už jsme u nových nahrávek z Afriky: za shánění stojí také zpěvačka Julia Sarr. Bývalá sboristka Lokua Kanzy, Tony Allena a Youssou N´Doura pochází ze Senegalu, ale přes dvacet let žije v Paříži. Svou sólovou kariéru vzala docela hopem: s francouzským flamenkovým kytaristou Patricem Larosem zkoušeli teprve několik měsíců, když jim Youssou N´Dour nabídl vystoupení v newyorské Carnegie Hall. Julia sice zpívá v senegalském jazyce Wolof, ale zrovna typický africký hlas nemá – je v něm slyšet spousta evropských vlivů a gospelu. Nevšední je rovněž spojení flamenka s Afrikou, na což má Larose vysvětlení: “V západoafrické hudbě najdete spoustu s flamencem spřízněných rytmů a sám Salif Keita mě řekl, že k jeho nejoblíbenějším zpěvákům vždycky patřil El Camarón.“
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
