Balkánská divočina a kostelní meditace
29.07.2007 | Z podtextu úporné snahy některých novinářů vnuknout veřejnosti názor, že na území bývalého Československa neexistuje kvalitnější a po všech stránkách pestřejší festival než jakou představuje trenčínská Pohoda se dá leccos identifikovat: věk pisatelů, hudební zaměření na rock & pop a „glastonburský syndrom“, tedy potřebu družit se v několika set tisícovém davu na rozlehlých pastvinách nebo letišti, kam kdosi naveze hudební pelmel, který se stejně nedá stihnout a kde se vše, proč jsou tyto prostory tak oslavované - ruku na srdce - odvíjí od všeho možného, jen ne od hudby samotné.
V čem je Pohoda oproti českým festivalům tedy vyjímečná? Z novinářských hodnocení – nezřídka jízlivých, jakože nevíme, co se děje za humny – vyplývá, že v soustředění zahraničních megahvězd, multižánrové dramaturgii a atmosféře, prý v Čechách nevídané. Fajn, na Pohodě jsem byl, znám to tam a nic proti ni, stejně tak proti Mišo Kaščákovi, kterého kdykoliv rád potkám a jehož práci respektuji, ovšem tvrdit něco takového bych si nikdy nedovolil, zvlášť, kdybych, jak by se později provalilo, neměl ani páru jak to vypadá na Colours of Ostrava, pražském Respektu nebo v Náměšti na Folkových prázdninách. Nehledě na to, že v českých reportážích z Pohody se nikdy nedozvíte, co se událo na scéně world music, kterou Mišo, co já vím, považuje za svou velkou srdeční záležitostí a jejímž protagonistům, vpravdě světovým velikánům, nesahají skákající globální recyklátoři na hlavní stage ani po kotníky. To jen tak na okraj.
Colours of Ostrava, největší přehlídka world music u nás, sympaticky a nevtíravě obalená vkusným mainstreamem, vynikající reprezentací vydavatelství Indies, tanečními beaty a současným písničkařením (Coco Rosie), se letos ocitla na samé hranici rozhodování co dál. Každému a organizátorům na čele s neúnavnou Zlatkou Holušovou zvlášť, je jasné, že celostátní zájem překročil kapacitu areálu. Protivná tlačenice se sice nekonala, nicméně při takovém vystoupení Giypsy Kings (bez debat nejnavštívenější koncert šestileté historie festivalu) si málem nebylo ani kam stoupnout a potom, přestalo stačit stanové městečko. Dvacet tisíc návštěvníků totiž nečekal nikdo a vzhledem k tomu, že renomé Colours bude nadále stoupat 
Zlatce a jejímu týmu těžké rozhodování nezávidím. Ale věřím, že to zvládnou.
Zamýšlené terénní úpravy areálu a rozšíření kempu totiž pořád ještě neřeší základní otázku: pustit se do megalománie nebo udržet stávající stav, zaručující atmosféru, jakou mohou jiní jen závidět. Uvažované hvězdy typu Björk nebo Stinga dosadí z mezinárodního hlediska Colours o další třídu výš, na druhou stranu přilákají tisícihlavé publiku, z něhož jen malá část po skončení koncertu ve worldmusikovsky koncipované Ostravě zůstane, které koncepci útulného festivalu rozseká na cucky. Pak už by zbývalo hledat nějaké letiště, a o tom, myslím, nestojí nikdo, a jak znám Zlatku, ani ona.
Spoustu vystupujících jsem již viděl jinde, například týden předtím na festivale v německém Rudolstadtě, významné evropské bašty world music, takže ze své zkušenosti mohu potvrdit, že na ně ostravský genius loci pořádně zapůsobil. U sousedů mdlí Watcha Clan to tady rozpálili do běla, Balkan Beat Box jsem ještě nikdy takhle do umrtvení bláznit neviděl, Alfonso X z Kuby si to daleko víc užíval než na WOMEXU 
v Seville, Vinicio Capossela posadil na zadek snad každého a na bylo rovněž znát, že si pouze neodškrtla ze seznamu další zastávku na turné.
To, čím se stává Ostrava unikátní jsou akustické koncerty konané za obrovského zájmu v kostele. Djivanu Gasparyanu se dostáválo málem po každé skladbě potlesku ve stoje a tibetská zpěvačka Yungchen Lhamo musela uhranout snad každého a nejen proto, že požádala Zlatku, aby přítomným sdělila, v jak těžké životní chvíli se ocitla, to když ji pár dnů předtím náhle zemřela matka.
Colours of Ostrava není o ódách na několika set metrový dotek s megahvězdami, na které po skončení vystoupení čeká vrtulník, do něhož bez pozdravení lidí nasedají po poslední písničce. Tenhle festival si vybudoval výtečnou pověst pro svou bez debat fantastickou atmosféru, bezprostřední kontakt s jedinečnou hudbou a vyjímečný doprovodný program a to je důvod, se do Ostravy vracet. To myslím upřímně, bez toho, že bych někoho tahal za ruce a přesvědčoval.
Foto: Yvetta Stránská
Jiří Moravčík
