Domácí
"Čechomor orientovaný na masy mě neláká," říká slovenská zpěvačka a aranžérka Zuzana Mojžíšová. Zarputilí slovenští folklóristé přitom její přístup považují za "hanobení kulturního dědictví, ba co víc, za plivání na jeho oltář"; šéfovi trenčínského festivalu Pohoda, jinak s world music obeznámenému Mišo Kaščákovi pro změnu na výtečném debutovém albu Zuzany Mojžíšové a Jej družiny ( vychváleném kdysi v RockPopu i Petrem Dorůžkou) trhaly uši boosterované kytary, takže je odmítl pozvat. Přesto, když tímto sítem informací proženete novou, už třetí nahrávku Zuzany Mojžíšové, vyjde vám z toho pořád to samé, ať se třeba výše jmenovaní na hlavu stavějí: není v současnosti na Slovensku originálnější a hloubavější kapely, posouvající lidovou hudbu do nových časů, než ta, jíž vládne tato zarputilá dívčina andělského zjevu.
Znát dávní pohané kytaru, hráli by na ní určitě jako Dagmar Andrtová-Voňková. Překotně trhavě, v touze vykřičet se, vytěsnit ze sebe žal i nezvladatelné emoce nebo naopak sotva slyšitelně, jemnými dotyky rozeznívat struny, jako když se trhá pavučina a kolébat tak sebe i své blízké, ale i právě příchozí. Bez jakýchkoliv pravidel, z hloubi své duše a v sounáležitosti s vlastním rozpoložením.
