Sedmý ročník královehradeckého festivalu Na jednom břehu napadlo, ale nepřepralo počasí: dramaturgyně a organizátorka všeho Martina Součková (Lady Direktor) briskně a s nadlidskou silou během několika hodin akci z letního kina Širák přenesla do auly místní univerzity. Jindy roztroušené publikum semknulo futuristické prostředí s efektním nasvícením, rodinná atmosféra se stala komornější, tanec půl metru od pódia nabyl na zblíženosti s hudbou a brazilské písně o dešti co zabíjí žáby, balkánské šílenství z Titanicu a taneční zabiják z kraje hraběte Draculy na naprosto ojedinělé intenzitě.
Stála a vydávala z hrdla zvuky, o kterých málokdo z nás měl dosud ponětí – navštívili jsme s ní zvířecí říši, peklo i mimosmyslové krajiny.
Říkají si bratrstvo šílenců, blázni nebo womexáci. Řeč je o návštěvnících největšího světového veletrhu world music WOMEX, jehož čtrnáctý ročník předčil veškerá očekávání: do španělské Seville se letos sjelo 2 800 delegátů z devadesáti zemí. Znamená to, že zájem o regionální „hudbu odjinud“ stoupá? Navzdory rekordní účasti, která by tomu nasvědčovala, lze spíš WOMEX nadále považovat spíš za přátelskou atmosférou posvěcené místo setkání vydavatelů, promotérů, zástupců médií a umělců, nahlížejících na hudbu z daleko odlišnějších úhlů než anglo-americký popový mainstream. World music i po dvaceti letech představuje především jeho z lokálních zdrojů vzešlou a na zcela odlišné filosofii stavějící alternativu, shrnutou kdysi Rogerem Whitem z londýnského Radia BBC:“ Chceme vést lidi dál a ne jim dávat to, co už stejně znají“.
Existují u nás festivaly, bez kterých se neobejdeme, protože prezentují docela jinou hudbu. Takové ty, jak poznamenal Jiří Plocek, „v nichž se snoubí působivost místa, pestrá a provokativní dramaturgie s životním hledačstvím návštěvníků“. Jejich předností je odlišná filosofie, komorní atmosféra a výrazný kulturní přesah.
Meteorologové sice ještě ve středu slibovali ideální počasí, ovšem v sobotu se všechno změnilo. Ale ani vichřice, bouřky a krupobití nezabránily ani jedné hvězdě na letošních Colours of Ostrava vystoupit. Jedna taková bouře spíše jen umocnila zážitek z vystoupení projektu Goldfrapp.
Tom Waits vystoupil 2x v Kongresovém centru Praha
Za Magickou zem jednoho z nejvýznamnějších a největších festivalů ve Střední Evropě, zaměřených na hudbu z celého světa, tedy world music, zvolili organizátoři vzhledem k šedesátiletým oslavám Izrael; magickým nástrojem se pak stal rámový buben. Vrcholy letošního ročníku však nepatřili ani do jedné z kategorií: superskupina Imagined Village vznikl v multikulturním Londýně a famózní přehlídka Queens & Kings reprezentovala Rómy z Balkánu. Pro festival je příznačné, že o ničem jiném než o těchto projektech se v současnosti po celé Evropě nemluví. Rudolstadt zkrátka dokáže držet prst na tepu aktuálního dění.
Existují u nás festivaly, nad nimiž se mnozí tetelí, nicméně rozmáchlá programová nabídka, masové rozměry, mediální hýčkání a miliónové rozpočty, za něž jsou řazeny do údajné festivalové extraligy, nepředstavují bůhvíjakost, pouze druh obratného počínání. Aktuálnost u nich nahradil konzervatismus. Jakékoliv riziko sázka na osvědčená jména. Pražský Respect k nim ovšem nepatří. Odjakživa totiž tvrdohlavě kráčí proti proudu „líně se převalující jistoty“. Letošní ročník si navíc může dát za zlatý rámeček, protože takový slet žhavých želízek world music Čechy nepamatují. Respect totiž nabídl program snů.
6. ročník festivalu Na jednom břehu patřil k nejsilnějším v jeho historii. Už fakt, že do Hradce Králové přijel čerstvý držitel prestižní ceny Awards for World Music Bassekou Kouyate z Mali tuto akci posvěcuje nebývalým způsobem. Také zbytek programu svědčil o tom, že dramaturgyně Martina Součková buduje v letním kině Širák jeden z nejprestižnějších festivalů Královehradeckého kraje.
Malijský zpěvák a kytarista, který propojuje západoafrickou hudební tradici se západním rockem.
