Colours of Ostrava 2015 - Afričané v tranzu, pákistánké qawwali a temné country z Austrálie
15.07.2015 | Multižánrový festival se nezbavuje potřeby představit v současnosti to nejakutálnější na scéně world music, folku a alternativního country. Ve většině případů jako první v České republice. Přesvědčit jste se o tom mohli v nádherném industriálním areálu Dolních Vítkovic ve dnech 16.-19. července.
Festival se rozšiřuje co do velikosti, tak i žánrově, ale zdravé nekomerční hudební jádro si zachovává. Příznivci world music se tak i letos mohli setkat s velmi oceňovanými umělci ze všech koutů světa; s mnohými dokonce v České republice poprvé.
Vedle těch největších poprockových přitom nepůsobí dojmem programového přívlastku: téměř s jistotou se dá tvrdit, že po skončení Colours na ně budou návštěvníci vzpomínat se stejným respektem a nadšením, jako na Björk, St.Vincent, Owena Palletta nebo Swans.
Veškeré informace o Colours of Ostrava si přečtěte ZDE
Faiz Ali Faiz (Pákistán)
Největší žijící zpěvák qawwali považovaný za nástupce fenomenálního Nusrata Fateh Ali Khana.
Třiapadesátiletý Faiz Ali Faiz pochází ze sedmé generace pákistánských hudebníků a zpěváků qawwali: hudební formy súfismu, mystické odnože islámu, usilují o navázání kontaktu a splynutí s bohem skrze extatické hudební vytržení. Qawwali vám vlétne do mozku, projde páteří a exploduje v nohách, bez šance se bránit pulsujícím transovním rytmům, zvuku harmonia, mocnému tleskání rukou a chorusu mužských hlasů doprovodné skupiny, nazývané party. Faiz Ali Faiz, zpívající v jazycích urdu, farsi nebo pandžábí posvátné texty a milostné verše perských básníků, podobně jako Nusrat, ovládá umění zapálit v posluchačích oheň šílenství a pak je mírně a vábně zavést z transu zpět na zem a opustit ve stavu klidu, míru a radosti.
Kasai Allstars (Demokratická republika Kongo)
Syrový tranz z Konga, který si na chvíli vypůjčí vaše tělo.
Cílem senzace scény world music posledních let není vás ukolébat, ale divoce roztančit; odpoutat od každodenních strastí, za které podle Konžanů může vzývání fetišů, odpovídajících za všechny strasti světa.
Drtivě tranzovní zvuk nástrojů připomínající třesoucí se náklaďák, Kasai Allstars dotáhli do psychedelických výšin extatickým zpěvem: sólovým i sborovým. Od roku 2007, kdy se objevili na veletrhu Womex, všude vzbuzují neskrývané nadšení a v tisku o nich s nadsázkou napsali, že znějí jako „zkroucené zombies, přicházející vás pozabíjet“.
Což nebránilo tomu, aby s Kasai Allstars nespolupracovali a nekoncertovali Animal Collective, Deerhoof, Juana Molina nebo Jolie Holland & Glenn Kotche (Wilco).
Nejčastější rada určená rockerům, platí také pro loňské dvojalbum Beware The Fetish, považované za jednu z nejlepších afrických nahrávek loňského roku: hlasitost na úplné maximum.
"Strašidelně avantgardní" hudba Kasai Allstars zní totiž až podezřele blízko našemu vnímání rockového experimentu, přesto je od něho dalece vzdálená.
Mark Eliyahu feat. Alaev Family and Rita (Izrael)
Izraelské hudební trojhvězdí nabízí nádherné hlasy, mistrovské hráčské umění a energické rytmy.
Izrael představuje extrémně rozmanitý kulturní kotlík, dodnes naplňovaný židovskými imigranty z celého světa, navyšující už sám o sobě pestrý hebrejsko-arabský kolorit o další odstíny. Izraelská hudba proto stojí na nebývalé různorodosti: zpěvačka Rita se narodila v Íránu, hráč na kamanche Mark Eliyahu v Dagestánu a sedmičlenná skupina Alaev Family dorazila do Tel Avivu z Tádžikistánu.
Jejich velmi ojedinělé společné koncerty šokují strhující energií, nádhernými hlasy a mistrovským hráčským uměním. Po loňském ohromujícím úspěchu na veletrhu world music Babel Med v Marseille, proto dramaturgové Colours s pozváním nezaváhali ani na okamžik. V Gongu sestavu snů doplní Markovi stálí spoluhráči: loutnista Piris Eliyahu, klavírista Adi Rennert a kytarista a hráč na loutnu oud Alon Amano Kampino.
Abavuki (Jihoafrická republika)
Jihoafrická exploze dřevěných marimb, bubnů a dechařů.
Název osmičlenné skupiny mladých kluků v plné síle z jihoafrického Kapského města - Vstávejte, ranní ptáčata - navozuje dojem něžného probuzení, ve skutečnosti vás neuvěřitelná rytmická smršť bubeníků, dechařů a tří hráčů na marimby doslova vykope z postele. Decentně řečeno.
V prudce bubenické tancovačce všichni zpívají, někteří občas i operním hlasem a netrhnout sebou u jejich explozivní směsi afrických a kubánských rytmů, afrobeatu, soulu a jazzu znamená jediné: že vám někdo přitloukl boty k podlaze.
Imed Alibi (Tunisko)
Rockově extatická i soundtrackově rozmáchlá hudba mistrovského tuniského perkusisty.
Loňský Alibiho debut Safar se řadí mezi nejvýznamnější alba moderní arabské a severoafrické hudby.
Abychom se dobrali podstaty tak vynikající a silné desky, je dobré znát, pod kým dříve renomovaný skladatel a vynikající hráč na nejrůznější bubny a perkuse sloužil: mnoho let držel rytmiku u francouzsko-alžírské skupiny Les Boukakes; hrál i s Watcha Clan, Rachidem Tahou, jazzmanem Safim Bouttelaou a tuniskou hvězdnou zpěvačkou Emel Mathlouthi.
Žánry a styly dnes sem a tam proudí napříč hudebním vesmírem, i přes magnetickou odlišnost se v náhlém inspiračním vzplanutí přitahují a slučují do novotvarů s předtím nevídanou intenzitou. Také Imed Alibi zvládá rozmanitou škálu vlivů: severoafrických, arabských, tureckých, brazilských a balkánských.
S Imedem Alibim vás čeká velký zážitek.
I díky mimořádně hvězdné skupině, složené z vyhledávaných instrumentalistů: Stéphane Puech (klávesy, programing), Zied Zouari (housle), Pasco Teillet (baskytara), Seifeddine Helal (perkuse, bicí) a zvukový inženýr Massimo Tomacelli.
Bostich + Fussible from Nortec Collective (Mexiko)
Dva světoznámí mexičtí producenti představí na Colours parádní a divoce taneční verzi elektropolky.
Jestli má mexická elektroscéna nějaké společné jmenovatele, jsou jími kvartet Nortec Collective a město Tijuana. Čtveřice DJ´s, producentů a výtvarných umělců v metropoli na mexicko-americké hranici od poloviny 90. let cizeluje novodobý styl Nortec: tradiční hudbu norteño propojenou s elektrobeaty.
Na Latin Grammy mnohokrát nominovanou skupinu Nortec Collective dnes výhradně reprezentují dva největší tahouni mexické elektroscény: Bostich (Ramon Amezcua) a Fussible (Pepe Mogt).
Loni vydali nové album Motel Baja, natáčené s Wolfgangem Flürem (bývalým členem Kraftwerk), Chrisem Frantzem a Tinou Weymouth ( Tom Tom Club) a Señorem Coconut. Po patnácti letech existence s ním uzavírají kapitolu legendárních Nortec Collective a světové turné, zahrnující i úspěšné vystoupení na veletrhu world music Womex.
Zatímco Bostich a Fussible stojí po "kraftwersku" za elektropulty, před nimi doslova divočí norteño muzikanti s akustickými nástroji: akordeon, kytara bajo sexto, trumpeta a obrovská tuba (hráč na ni má v oblibě skákat do davu tančících).
Džambo Aguševi Orchestra (Makedonie)
Balkánská dechovka, která si vás dá k večeři dřív, než vám z ní stačí spadnout čelist.
Fenomén balkánských dechovek přepadl Evropu v polovině 90. let a zběsile rychlé romské kapely trhaly publikum na koncertech na kusy. Ohromovaly explozí dechařů, schopnou přinutit lidi pohrdat zemskou gravitací a zároveň podněcovaly k otázce, jakému ďáblovi se asi musely upsat, protože v tak vražedných tempech přece nikdo normální nedokáže hrát.
Balkánské dechovky jsou schopné si dát kohokoliv k večeři nejen nasazením, ale také pro způsob, jakým přebírají hudbu prakticky ze všech žánrů: tradičními balkánských tanci počínaje, popovými hity konče. Taková vlastnost a popularita z toho vyvěrající pochopitelně svádí k napodobování, což vedlo k tomu, že divokých balkánských dechovek nebo těch, kdo se za ně snaží vydávat, je kolem nás až příliš. Svým způsobem se tak trochu přejedly a šokují už málokoho.
Na loňském veletrhu Womex si proto většina delegátů vystoupení makedonských mladíků Džambo Aguševi Orchestra dopředu sice odškrtla jako "další balkánskou dechovku". Jak hodně se zmýlili, se ukázalo po první skladbě. Tolik světových kapacit na world music s padajícími čelistmi už na jednom místě nebylo opravdu dlouho vidět!
Čtyři hráči na tuby, dva bubeníci a čtyři famózní zpívající trumpetisté vedení Džambem totiž předvedli naprosto mistrovskou show a zanechali po sobě na Womex doslova taneční spoušť.
Canzoniere Grecanico Salentino (Itálie)
Výbušný a extatický tanec pizzica z italského Salenta coby výzva udržet se skupinou tempo.
S bezmála čtyřicetiletou úctyhodnou kariérou, sedmnácti alby a koncerty po celém světě představují Canzoniere Grecanico Salentino doslova a do písmene instituci tance pizzica. Jejich hudbu -zahrnující také truchlivé balady, ukolébavky a melodické písně - hnanou rámovými tamburínami, akordeonem, houslemi a fantastickými hlasy, docenili jak odborníci a posluchači, tak organizátoři festivalů Womex, Babel Med, Womad nebo amerického SXSW. A také spolupracovníci: libanonský trumpetista Ibrahim Maalouf nebo Stewart Copeland od The Police.
Nidi d´Arac (Itálie)
Zaručeně úspěšný taneční lék na kousnutí tarantulí
Zatímco spřátelená skupina Canzoniere Grecanico Salentino hraje tanec pizzica převážně akusticky, formace Nidi d´Arac hledá s rockem jeho moderní podobu. Nelpí na tradiční formě: zpěvák, tamburinista a kytarista Alessandro Coppola se zpěvačkou a tanečnicí Vera di Lecce staví současný, místy až punkově dráždivý zvuk na kytaře, akordeonu, houslích a rockové rytmice. Koncerty Nidi d´Arac mají obrovský náboj, vygradovaný smrští tamburín, pohybem, světelnou show a sexy tanečky houslistky a mandolinistky Eleny Floris.
„Hrajeme starodávnou pizzicu způsobem, aby zaujala mladou generaci, která si k tradiční hudbě hledá cestu stále obtížněji. Hodláme ji dát velkoměstskou perspektivu“, říká Alessandro Coppola.
Rodrigo y Gabriela (Mexiko)
Fenomenální kytarová dvojice znějící jako Rodrigo y Gabriela a nikdo jiný.
Legenda praví, že po každém koncertu si Rodrigo Sanchez a Gabriela Quintero musí ponořit ruce do ledové vody, jinak by jim prý shořely. Gabriela ohromuje zuřivou rychlostí, fingerstyle technikou inspirovanou flamencem a rytmickým využíváním nástroje coby bicích. Na Rodrigovi pak visí znamenitá sóla, vynalézavé melodické linky a náladové zvuky. Rozmotávat jejich hudbu je marné: latinskoamerické rytmy, flamenco a divoké taneční mexické styly mají v krvi, intuitivně je ale v interakci s rockem, irskými vlivy a jazzovou improvizací jiskřivě taví do svébytné, žánrově se naprosto vymykající, agresivně rytmické podoby.
Coco & The Butterfields (Velká Británie)
Pouliční akustická kapela s beatboxerem odstřelující živelnou směsí folku, popu a hip hopu, která se stala nečekaným trhákem britských festivalů, včetně Glastonbury. Ze všech jejich fotografií, videoklipů a coverů popových hvězd není na první pohled zřejmě, jestli nejde o další vtipný hudební cirkus, jenomže k všeobecnému nadšení se přidávají také důrazná varovnání povolaných: pozor, tahle pětice skvělých muzikantů a zpěváků patří k zatraceně originálním skladatelům. Ne že by se bránili humoru: telenovelový clip Warrious, trefně odhadnutý na "střet Pocahontas, Pána prstenů a Statečného srdce", ale odhaluje také energické nasazení pětičlenné skupiny poskládané na ulici Cantenbury z kytaristy Toma Twymana, kontrabasisty Micaha Hysona, banjisty Jamese Todda, vynikajícího beatboxera Jamie Smithe a nepřeslechnutelné zpěvačky a houslistky Dulcimy Showan.
NO Blues (Nizozemsko)
Lahodná 100% Arabicana namíchaná z blues, rock´rollu a africko-arabských příměsí.
Mezinárodní skupina sídlí v Holandsku a svou hudbu představuje opravdu jako 100% Arabicana. Odkaz k Americana je zřejmý: směs blues, country, bluegrassu, rock´n ´rollu. NO Blues do ní ovšem přidávají výraznou arabskou příchuť a poezii (palestinský zpěvák a mistrovský hráč na loutnu oud Haytham Safia) a africké rytmy (súdánský perkusista Osama Maleegi). Zbývající tři Holanďané pak neodolatelné melodie, kytarové vyhrávky a bluesový drive.
Cash Savage and The Last Drinks (Austrálie)
Tak opravdové dirty country blues z Melbourne jak jen je to možné, od neteře klávesáka The Bad Seeds.
Nepřehlédnutelná australská zpěvačka a kytaristka Cash Savage má v drsném hlasu pokušení i vykoupení. Je napůl kazatelka, napůl desperátka, rozhodně ne klášterní schovanka. Vypravěčka příběhů k neuvěření a skladatelka tak opravdového dirty country rockového blues jak jen je to možné.
The Crooked Fiddle Band (Austrálie)
Australská kapela naládovaná jako jukebox folkařema na stereoidech, gypsy punkery, Kelty, severskými metalisty a postrockery.Pokud se chystáte na houslovou kapelu s úmyslem lehce se zavlnit v bocích, rovnou na to pro své dobro zapomeňte. Čtyři Australané ze Sydney vás totiž smetou explozivním nářezem dalece přesahujícím vaší nejbujnější fantazii.
Tvrdí, že hrají folk nařezaný řetězovou pilou a vyšla jim z toho post-apokalyptická world music, což budí spíš úsměv. Pokud o nich ale Brian Eno prohlásil, že nic podobného ještě neslyšel a myslel to samozřejmě jako pochvalu a Steve Albini, který už si poradil s tolika hudebními divočáky, jim po prvním setkání nabídl produkci posledního alba Moving Pieces Of The Sea, je to důvod ke zvýšené pozornosti.
The Woohoo Revue (Austrálie)
Australská gypsy balkánská party, ze které není cesty zpátky.
Dnes se bude tančit do padnutí, co přijde zítra ignorujte. Známý talent australských kapel napínají The Woohoo Revue do maxima přiznaným obdivem k romským balkánským dechovkám, adrenalinovým gypsy swingařům 30. let a našňupaným kabaretiérům. Šestice instrumentalistů se proto vymyká běžným představám o hudebním cirkusu s extravagantními kostýmy.
Sallie Ford (USA)
Zpěvačka a kytaristka odhodlaná infiltrovat mužský garážový rock a pořádně ho chytit za koule.
V tomhle případě je dobré držet se rady Woody Allena, že pokud chcete správně slyšet hudbu, musíte to dokázat činem. U Sallie Ford, která je kadet na syrové vypalovačky, to znamená natřásat se celý koncert pod palbou garážového rocku, surfu, rockabilly, psychedelie a poslouchat vzpurně rašplovitý hlas. A není snad řádků o ní napsaných, aby nezmínily vlivy Toma Waitse, Wandy Jackson nebo Carla Perkinse. Ale to je jen mediální hra, důraz na výjimečnost její vokální a skladatelské dravosti.
Nicolas Pellerin et les Grands Hurleurs (Kanada)
Živelné akustické trio z Québecu s famózním dupajícím houslistou. Kytaristovi a mandolínistovi Simonu Marionovi a baskytaristovi Simonu Lepagemu se ze strun doslova kouří, zatímco houslista Nicolas Pellerin kmitajícíma nohama víří prach a zvláštní ladění mu umožňuje hrát na nástroj také jako na ukulele. Pellerinovi rytmické dupaní do podložky nahrazuje perkuse. Nazývá se quebecois podorythmie a představuje naprosto unikátní součást quebecké tradiční hudby a tajnou zbraň tamních skupin. Pokud si vzpomenete na vystoupení jejich krajanů De Temps Antan na Colours 2013, budete hned v obraze.
Mezi Quebečany představují Nicolas Pellerin a les Grands Hurleurs už léta horké želízko, hudebně uvádějící do života svůj humorný název: Velký kiks. Srovnání s většinou québeckých skupin selhává, protože staletou tradici trojice zpívajících multiinstrumentalistů pojala až nepatřičně po svém: zanesla do ní osobitou multikulturní vizi a především neobyčejnou energii se kterou na koncertech válcuje publikum.
