9 Dead Alive (2014)
Rodrigo y Gabriela
Because Music
26.05.2014 | Kytaristé zase zrudnou vzteky, fanoušci virtuózní mexické dvojice se ale v mase brilantního hraní budou tentokrát orientovat až po vícenásobném poslechu. Ke své radosti.
Na kompletně autorském albu chybí dřívější záchytné body: covery, soundtrackové hity a hosté. Gabriela Quintero a Rodrigo Sanchez uvádějí devět ód na historické osobnosti, mezi nimiž existuje jediné pojítko: dějiny lidstva na ně až do skonání světa nezapomenou. A nový producent Andrew Scheps (Black Sabbatht, Metallica) osobní vznícení dvojice pro velikány odklonil od dva roky staré kubánské cesty (album Area 52) a převážně ji konfrontoval s rockovými riffy.
Gabriela znovu ohromuje zuřivou rychlostí, fingerstyle technikou vzdáleně inspirovanou flamencem a rytmickým využíváním nástroje coby bicích. Na Rodrigovi pak visí znamenitá sóla, vynalézavé melodické linky a náladové zvuky. Rozmotávat jejich hudbu je marné: latinskoamerické rytmy a divoké taneční mexické styly mají v krvi, intuitivně je ale v interakci s rockem a jazzovou improvizací jiskřivě taví do svébytné, žánrově se vymykající podoby. Jak bylo trefně napsáno: znějí jako Rodrigo y Gabriela a nikdo jiný.
Singlovou skladbou The Soundmaker věnovali slavnému španělskému výrobci kytar Antonio Torres Juradovi a efektněji tím album nemohli otevřít: představuje dokonalou esenci jejich až neuvěřitelně proměnlivého hráčského mistrovství.
Přírodě a zvířatům určenou Torito podpořili "sabbatovsko párplovským" riffy. Rakouskému psychiatrovi a zakladateli existenciální analýzy Viktorovi Franklovi se v Sunday Neurosis skrze kytaru a klávesy dostalo zase pinkfloydovské atmosféry zakončené zvukem startujícího letadla.
Pro chilskou básnířku a nositelku Nobelovy ceny Gabrielu Mistral složila dvojice nejlyričtější skladbu Megapolis a na bývalou americkou otrokyni Harriet Tubman, která se na začátku 19. století výrazně podílela na zrušení otroctví a záchraně mnoha životů, zavzpomínali kurážně rytmickou Misty Moses.
Fjodoru Dostojevskému naložili v The Russian Messenger pořádně temným metalem, což k němu vlastně docela sedí a francouzské Eleonoře Akvitánské, té "co se nechovala jako královna, ale jako běhna", vystřihli středověký dvorský tanec, kdy jim kytary znějí jako loutny.
Hned na poprvé to tak nevypadá, ale nakonec, po třetím čtvrtém poslechu, vám dá album pořádně a příjemně zabrat. Doslova na vás dýchne prožitek z hraní dvou kytaristů nehnaných potřebou exhibovat, ale vyprávět příběhy beze slov.
Jiří Moravčík
