Tuareg z Nigeru přichází na novém albu Ilana (The Creator) s něčím, co jsme v minulosti v rocku mnohdy z duše nenáviděli: dlouhými kytarovými sóly. Namísto toho, abychom obraceli oči v sloup, však prožíváme nirvánu. Rockový svět dokonce přispěchal s odvážným tvrzením: tak syrovou energii překoná jen málokdo. Jak je to možné? K vysvětlení je potřeba začít ze široka.
Libanonská rocková skupina vedená gay zpěvákem Hamadem Sinno si celosvětový obdiv vysloužila nevídanou odvahou s jakou se v arabském světě otevřeně staví proti pronásledování komunity LGBT, rasismu, terorismu a válečnému šílenství, což je na Středním východě bráno za akt protivení se vládcům. Kompilační album The Beirut School oslavující desetileté výročí skupiny, máme brát za „ódu na nutnost bojovat, i když vyhlídky na úspěch jsou stále v nedohlednu".
Tak to tu ještě nebylo: elektro-pop-flamenkové album El mal querer provázené bombastickou reklamou na newyorském Times Square, premiérované na Sónaru a zaštítěné Latin Grammy, se objevilo v evropském žebříčku world music a pozornost mu věnovaly specializované magazíny Songlines a fRoots. Něco je divně? Ne, jenom hudební kategorizace už berou opravdu za své.
Než nad znovuobjevováním anatolského psychedelického rocku mávnete rukou, nechte si vyprávět příběh fenoménu turecké hudby léta páně 1960-75. Jinak by vám retronávrat dnešních rockerů Gaye Su Akyol, Altın Gün, Baba Zula nebo Umuta Adana mohl přijít jako pouhá nostalgie.
Může znít loutna tzouras jako rocková kytara? Kyperská tradice nabrat funky směr? A mohou se vážná témata šířit radostným tancem? Monsieur Doumani s úsměvem odpovídá: "Ano, samozřejmě!"
