Trochu zoufalé přirovnání: tančit na Tal National je jako řezat na cirkulárce sukovaté trámy; v obou případech se totiž vyžaduje značná dávka odvahy.
Chceme se s lidmi dělit o hudbu, která je může pozvednout a zároveň donutit klást si otázky.
„Hudba mění tuto zemi. To co dnes večer sledujete na podiu, je budoucnost," prohlásil operní zpěvák a klavírista z indiánského národa Wolastoq během přebírání nejvyšší kanadské hudební ceny Polaris za album Wolastoqiyik Lintuwakonawa (Our Maliseets Songs). Jednalo se o akt hrdosti a tísnivostí zároveň: těch, kteří plynule mluví jazykem wolastoq totiž napočítáte sotva stovku. Album nesleduje pouze linku „zanikne-li jazyk, zanikne národ": je opravdu druhem oslavy toho co přijde; vlastně už přišlo: Jeremy Dutcher je už třetím z původních obyvatel Kanady oceněný Polaris. Před ním porotce uchvátila zpěvačka Buffy Sainte-Marie z národa Cree a Inuitka Tanya Tagaq.
Třiasedmdesátiletá Golda Rovinská na albu Yiddish Glory: The Lost Songs of World War II. lamentuje nad hrůzostrašným obrazem Babího Jaru, rokle nedaleko Kyjeva, kde Němci za dva dny zastřelili třicet tři tisíce Židů a šestnáctiletý student popisuje zánik židovské populace v ukrajinském Tulčynu. Končí doufáním: „O našem utrpení a smutku se brzy dozví celý svět.“ Smůla: ten z rozhodnutí komunistů takového práva pozbyl. Podle kanadské historičky Anny Shternshis tak máme s albem možnost poprvé slyšet hlasy sovětských Židů, o kterých jsme se domnívali, že je Hitler se Stalinem navždy umlčeli.
Festival bez ochranky, se samými dobrovolníky? Se starostou hledajícím místnost pro kolegy, když svou zasedačku uvolnil pro konferenci Kolokvium? Chleba s pomazánkami pro muzikanty namísto opulentních hostin? K tomu všudepřítomné výtvarné pábení Rosti Pospíšila a hudební dramaturgie, která by se měla vyučovat na školách? Zkrátka: na škále od jedné po radost, nepřestávají být Folkovky radostí na druhou.
