Prostě Folkovky
17.08.2023 | Počtem návštěvníků a rozlohou sice malé, takřka vším, hlavně programem, ve skutečnosti vlastně velké festivaly jsou kořením domácí hudební scény. A mezi ta nejvzácnější patří bez přehánění Folkové prázdniny. O tom snad ani nemůže být sporu a letošní ročník to znovu potvrdil.
Ideu a programovou náplň Folkovek v Náměšti nad Oslavou letos rámovalo téma mostů: generačních a kulturních. Dnes, během nejtěsnějšího propojení lidstva skrze internet se sice dostaneme na nejvzdálenější místo planety jedním kliknutím myší, a tvůrci tak mají k dispozici pravděpodobně tu největší hudební inspirační banku v historii, k umělecky hodnotnému završení to ale často nestačí. Proto existují mosty: pravé i ty pomyslné. „Pro mě mají mosty dvojí podobu. Pod první si představuji překlenutí těžkého osobního nebo uměleckého období a překonání, případně zvládnutí něčeho zásadního v životě pomocí hudby. Druhá podoba souvisí s přemostěním hudebních světů a různých historických, společenských a náboženských kontextů, kdy se hudebníci z nejrůznějších kultur na tom mostu potkají a seznámí,“ vysvětlil téma dramaturg festivalu Michal Schmidt.
Startovní pozici, stejně jako jiné akce, přitom neměl festival jednoduchou. O postcovidovém úbytku návštěvníků se veřejně mluví jako o značném problému. Do toho válka na Ukrajině, inflace, neutěšená situace v mnoha rodinných rozpočtech a sílící festivalová konkurence staví před organizátory překážky, na které v minulosti nebyli zvyklí. Mediálního prostoru pro zveřejnění programu a představení vystupujících radikálně ubývá a sociální sítě vše nezachrání; nehledě na to, že za místo poslední spásy je považuje skoro každý, takže jsou přehlcené pozvánkami, které už skoro nikdo nečte. Nefungují ani dlouhodobé předprodeje, donedávna důležité zdroje návštěvnických předpovědí, takže jak to nakonec všechno dopadne, se organizátoři dozvědí až na místě. Ani s granty to není jednoduché, přitom na ně malé, pro sponzory nezajímavé festivaly hodně spoléhají. Výsledky se často dozvídají ve chvíli, kdy by měly být hlavně zahraniční kapely domluvené, což dramaturgy vede, když ne k riskování, tak alespoň k odkládání podpisu. Nic, co bychom jim mohli závidět.
A přes to všechno Folkovky dopadly letos dobře, dokonce prý přijelo víc lidí než loni. Jak si to vysvětlit? Úplně jednoduše: Bavíme se přece o Folkovkách, festivalu s tradicí, zaručenou uměleckou kvalitou, vyhlášenou pohostinností a vysokým renomé sahajícím daleko za hranice země. To není u nás běžné, ale ani zadarmo. Folkovky pod Michalovým vedením na své pověsti musely léta trpělivě, poctivě a s rozvahou pracovat. Zahrnuje to časté cestování na zahraniční festivaly, navazování kontaktů s manažéry a hudebníky, sledování světové hudební scény a nezapomeňme na dramaturgův vytříbený vkus a přesvědčení, že na cestě, kudy se rozhodl vydat, ho budou lidé následovat s vírou, že s ním nemohou nikdy zabloudit. Přijde vám to malinko patetické? Nechť, ale pravda je to pravdoucí. Proto se na Folkovky tak rádi všichni vracíme. A někteří o to málem prosí, jako třeba skotský houslista Ryan Young v rozhovoru pro magazín UNI: „Když jsem loni hrál na Folkových prázdninách, naprosto jsem se do festivalu zamiloval. Publikum bylo tak vnímavé a vděčné. Úžasné je i prostranství u zámku, kde se koncerty konají. Úplně zoufale jsem si přál zahrát si v Náměšti znovu!“ To nezní jako obvyklé muzikantské vnucování se dramaturgům, skotský mladík dobře věděl, o čem mluví a po čem touží. Nakonec to klaplo a Ryan se Stankem Palúchem a Kacperem Maliszem z Polska proměnili Housle nad Oslavou v ohromný zážitek. Oproti předchozím, řekněme akademičtějším, což neznamená umělecky méně kvalitním ročníkům, se do Strun vrátila dravost a přes občas jazzovější doprovod Stankovy kapely se sólujícím cimbalistou Marcelem Comendantem hlavně radost dostát s houslemi jejich pověsti ďáblova nástroje. Žádné osobní exhibice, ale vzájemná úcta k instrumentálním schopnostem kolegů a jejich tradičnímu zázemí. Když se slovenská lidová o děvčátku z Podpolaní převrátila ve skotský reel, odlepili se ze židle i ti méně tanečně obdaření. Nic jiného jim ani nezbývalo.
Spravit se dá na festivalu ledacos, když vám ale nepřijede vysněná kapela, notabene na zahajovací koncert, raději byste se neviděli. Argentinský soubor Quinteto Astor Piazzolla zrušil těsně před Folkovkami evropské turné, a i když hledání srovnatelné náhrady takhle narychlo je skoro nemožné, v Náměšti se to podařilo. Velšské trio VRï s hostující Hannah James od Lady Maisery sice evidentně tango nehrálo, za Argentice zaskočilo ovšem se ctí. A jestliže si někdo položil otázku, jestli se Velšané nebudou opakovat, když oficiálně hrají až na druhý den, sám si během nedělního večera odpověděl: Ani náhodou. Jednalo se o zcela odlišný koncert, tedy ve smyslu výběru skladeb. Zkušenosti z klasiky prodloužené a rozvinuté o autorskou fabulaci vložili do tradiční velšské hudby stylem, až popadáte dech a necháváte se pohltit symbiózou nádherných hlasů a mistrovského hraní. Hlavou se vám mezitím honí příběh o znovunastartování velšské tradiční hudby, na kterém mají VRï lví podíl.
To samé platí pro Lady Maisery alias hvězdné folkařky Hannah James, Hazel Askew a Rowan Rheingans. Také ony pro tolikrát přesetý anglický folk hledají nová východiska a žádné tradicionalistické kánony neberou doslova. Po poslechu skvělých a ceněných alb u nich přicházela do úvahy jediná pochybnost: jak ty poměrně složitě zaranžované skladby odehrají naživo. Zmizela po první skladbě, hned po tom, kdy jejich božské vícehlasy dostoupaly k vrcholu a po celou dobu tam zůstaly. Střídaly mnoho nástrojů, občas si jemně nechaly dohrát podkres z krabičky a velký dojem zanechaly s avizovanou unikátní předělávkou skladby Hyperballad od Björk.
Když se autora těchto řádků po návratu z Glasgowa kdokoliv zeptal, jaká byla Brìghde Chaimbeul s Rossem Ainsliem a mandolinistou Stevenem Byrnesem, odkázal je na poslech alba LAS a dodal: „A teď si představ, že to nejen zahrají stejně tak famózně, ale možná ještě vášnivěji, protože je nabudí publikum.“ A tak se stalo i v Náměšti, kde se na rozdíl od glasgowské koncertní haly mohlo tančit. Prosvištěli okolo nás místy až nadzvukovou rychlostí, ve které se i tak ve chvílích zvolnění neztratila úchvatná práce Brìghde s drone, k němuž rodačka z ostrova Skye přistupuje doslova přelomově.
Štamgast z irské hospody, co rád čte Yeatse a hlasem rozdává srdce. Podle Michala pak chlapík, co připomíná zlatou éru Pogues. Může být. Na Folkovkách se Daoirí Farrell představil s věhlasným dudákem Markem Redmondem a bodhránistou Robbie Walshem a k irské dupárně se uchylovali nejčastěji. Když ale Daoirí nasadil k baladám, zjihle ho poslouchali i jinak zaneprázdnění pijáci likérů. Irové, stejně jako kluci z Horňácké kapely Petra Mičky, neznají míru a časové omezení koncertu chápou spíš jak doporučení, takže sotva slezli z pódia, spustili na nádvoří klasický irský jam, ke kterému se připojili muzikanti, kteří šli kolem. O tom jsou ale Folkovky.
„Navazování na starobylé tradice způsobem tady a teď přirovnávám k milostnému vztahu, na kterém musíte neustále pracovat, jinak jeho plamen neudržíte,“ tvrdí Rachele Andrioli, patřící do vlny inovátorek hudby z italského kraje Salento. Inovátorka se ale zdá být příliš slabé slovo na to, aby obsáhlo ambice, vášeň a rozsah jejího impozantního vokálního umění. Brala do rukou rámový buben a jiné nástroje, přecházela od mikrofonu k mikrofonu a vstupovala do přednatočených podkresů nebo sborů, pouštěných od zvukaře, takže žádné loopování. Upřímně, při takovém emotivním nasazení by to ani nezvládla, obzvlášť při fascinujícím zpěvu romské Erdelezi. Právem se proto Rachele, které měla dle informací také hodně navštívenou a skvělou vokální dílnu, dostalo toho, s čím se na Folkovkách vždy šetří jako se šafránem – standing ovation.
Ukrajinské vokální duo Kurbasy - Natalie Rybka-Parkhomenko a Marie Oneshchak – mohlo během vystoupení akcentovat stále probíhající ruskou agresi, a nikdo by na to nemohl říct ani popel, namísto toho nám překrásně zazpívalo. Na mnoho lidových způsobů nepřepjatě propletených experimentováním, do něhož patřil i nezvyklý doprovod harmonia. Závěrečné dvě ukrajinské lidovky zůstaly leckomu v hlavě ještě dlouho po odeznění.
Kubánská cellistka Ana Carla Maza zažívá šťastné období. Všichni o ní mluví a píší, za album Bahía sklidila jen samou chválu a v říjnu se představí na veletrhu Womex. Zatímco v březnu, na festivalu Babel Med v Marseille, odehrála spíš komorněji vedený koncert a daleko víc se věnovala hře na cello, v Náměšti se proměnila v živelnou showmanku a s výtečnou kapelou udělala všechno proto, aby lidi doslova pobláznila. Práci jí to moc nedalo, tančilo se už po pár skladbách.
Když na Folkovkách hraje Jiří Pavlica s Hradišťanem, Druhá tráva, Mirek Kemel nebo Karel Plíhal, poznáte to okamžitě. K pokladně se táhne dlouhá fronta. Bodejť by ne, láká na ně festivalový plakát, a co si budeme povídat, pro některé našince představují jeden z hlavních důvodů, proč přijet, aniž by prohlédli dramaturgův trik. Tedy když už dorazí, tak ať poznají i zahraniční, se vším všudy výjimečné, leč u nás neznámé kapely, jejichž jména se na plakátu neobjevují. Funguje to k oboustranné spokojenosti. Návštěvníci se nestačí divit, jakáže to skvělá hudba na světě také existuje, a dramaturg má radost, že jim ji mohl dopřát, i když na to musel jít oklikou. Tahle dnes už průhledná hra ale k Folkovkám patří a někdy se ne a ne zbavit pocitu, že se do ní zapojují také domácí muzikanti. Jako by se totiž před zahraničními kolegy chtěli vytáhnout, dávají do hraní hodně navíc. Platí to pro výše zmíněné i třeba pro slovenskou Bandu; té se koncert opravdu vydařil. Mile překvapilo i rodinné sdružení Lilium liste. A na Oranžové scéně, letos poprvé v Michalově dramaturgii, měli velký úspěch veteránský Folk Team a Ivo Cicvárek. I dámy a ženy z MDŽ nebo Hmlisto s Petrem Linhartem, nicméně, s omluvou všem, vrcholem scény se bezesporu stalo bezprostřední, syrové a lidsky otevřené vystoupení brněnského bluesového písničkáře Jana Fice. Takže - existuje u nás něco jako autentický písničkářský bluesman, kterému to, co zpívá, věříte? Ano, existuje, všichni jsme to slyšeli.
Jestli letos něco předčilo veškerá očekávání, a že je z minulosti s čím srovnávat, tak výtvarné instalace Utkané mosty v Tkalcovně připravené Matějem Formanem, Janem Kindlem, Pavlem Tasovským a Lukášem Urbánkem. Hned při vstupu vás ta krása a neobyčejnost chytla a po celou dobu, dokud jste si neprohlédli každičký kousek, nepustila. A odtrhnout se od abstraktních obrazů Jana Lamra bylo málem nemožné. Přitom se, takříkajíc, jednalo o „ochutnávku“ na jeho výstavu v Galerii 12, kde ve čtvrtek proběhla společná veřejná performance uměleckého rodu Lamrů.
Pavel Tasovský vytvořil čtyřdílný kovový objekt, jehož
jednotlivé rozebrané části bratři Hanuš a Jan s Hanušovou manželkou Zlatkou
během dvou hodin každý po svém výtvarně pojali. Po celou dobu jim k práci
zpívali, hráli a vyprávěli Marian Friedl s Vladimírem Javorským, zpívala
Marianova dcera a na flétnu hrála Marta Kratochvílová. Pak se jednotlivá díla
za Pavlovy asistence znovu složila do jednoho objektu, aby vzápětí na dvůr
galerie vstoupil ministr kultury Martin Baxa. Ne že by čekal za rohem, prostě
to tak vyšlo, každopádně sympaticky završil happening, na který se bude léta
vzpomínat. 
Asi jako na letošní báječné Folkovky. Ale neříkáme to každým rokem? Říkáme, a víme proč. Prostě Folkovky.
Jiří Moravčík
Foto: Yvetta Stránská
